Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) RNDr. P. H., CSc., zemřelém, b) M. S., c) D. K., d) H. S., e) Ing. I. Š., a f) J. K., zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2007 č. j. 7 Ao 2/2007-28, takto:
V řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2088/07
bude po zemřelém stěžovateli RNDr. P. H., CSc., nadále pokračováno s jeho jedinou zákonnou dědičkou Ing. V. K.
Ústavní soud vede řízení o návrhu stěžovatelů na zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Podáním označeným jako oznámení o procesním nástupnictví, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. února 2010, právní zástupce stěžovatelů Ústavnímu soudu sdělil, že dne 1. května 2008 zemřel jeden ze stěžovatelů, RNDr. P. H., CSc., jehož jedinou dědičkou se stala Ing. V. K. Uvedenou skutečnost doložil kopií usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. března 2009 sp. zn. 26 D 684/2008, kterým soud pravomocně rozhodl ve věci projednání dědictví po zemřelém stěžovateli a potvrdil, že veškerý majetek náležející do dědictví nabyla dcera zůstavitele Ing. V. K. Právní zástupce současně přiložil prohlášení Ing. V. K. o jejím procesním nástupnictví po zůstaviteli a dále plnou moc ze dne 1. prosince 2009 udělenou právnímu zástupci k jejímu zastupování v řízení o projednávané ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2088/2007
.
Ztratí-li v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatel, který je fyzickou osobou, způsobilost být účastníkem řízení a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, jeho dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o níž v řízení jde. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, resp. kdo bude procesním nástupcem zemřelého účastníka, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 občanského soudního řádu).
V projednávané věci neměl Ústavní soud pochyb, že pokračování v řízení o ústavní stížnosti nic nebrání, neboť nejde o právo, jež je vázáno jen na samotnou osobu účastníka řízení a podle hmotného práva jeho smrtí k zániku právního vztahu nedošlo. Jak plyne z výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, právní nástupkyně stěžovatele je známa, přičemž na ni přešlo vlastnictví všech věcí, majetkových práv i povinností patřících k celému majetku zůstavitele, včetně majetkových práv z právních úkonů zůstavitele týkajících se jeho majetku.
Ústavní soud proto rozhodl, že bude nadále v řízení pokračovat s touto právní nástupkyní původního stěžovatele, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že pokud by byl jejich návrh meritorně přezkoumán, nebyl by jistě dán důvod pro podání ústavní stížnosti. Avšak v projednávané věci Nejvyšší správní soud jejich návrh nezkoumal a ryze formalisticky popřel svoji pravomoc k jeho posouzení, čímž upřel stěžovatelům jejich právo na soudní ochranu. Stěžovatelé tvrdili, že otázku, zda je určitý správní akt opatřením obecné povahy, je třeba posuzovat na základě materiální stránky věci, nikoli podle toho, jak je dané opatření v tom kterém případě v příslušném zákoně označováno. Vyjádřili tedy své přesvědčení, že územní plán nesporně z materiálního hlediska má povahu opatření obecné povahy, neboť je současně správním aktem s konkrétně určeným předmětem a současně s obecně vymezeným okruhem adresátů, jak ostatně sám Nejvyšší správní soud definoval ve své dřívější judikatuře (viz rozsudek č. j. 1 Ao 1/2006-74). V projednávané věci však Nejvyšší správní soud svůj právní názor změnil a v napadeném usnesení se zabýval pouze formální stránkou celé problematiky, tedy otázkou, zda územní plán byl jako opatření obecné povahy označen v platných zákonech, či nikoli.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 17. prosince 2007 uvedl, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí, v němž se se všemi námitkami obsaženými v kasační stížnosti vypořádal. Podle názoru soudu jsou námitky uvedené v ústavní stížnosti obsahově shodné, a proto nepovažoval za potřebné svoji právní argumentaci opakovat, přičemž na ni v plném rozsahu odkázal a navrhl, aby byla projednávaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti - obec Zdiby, se sídlem Obecního úřadu ve Zdibech, Průběžná 11, ač byl vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího správního soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nebylo účastníkům rozesíláno k podání případné repliky.
Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co Ústavní soud získal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, dle něhož Nejvyšší správní soud neprojednáním návrhu stěžovatelů na zrušení územního plánu obce Zdiby z důvodu nedostatku pravomoci zasáhl do jejich ústavně zaručených práv na spravedlivý proces.
Ústavní soud předesílá, že při projednávání ústavní stížnosti především vycházel ze svého plenárního nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 14/07
ze dne 19. 11. 2008 (N 198/51 SbNU 409), dostupného rovněž na http://nalus.usoud.cz., a dále v konkrétní věci může odkázat na svůj nález
sp. zn. IV. ÚS 2087/07
ze dne 29. 3. 2010 (N 67/56 SbNU 757), v němž se Ústavní soud skutkově i právně shodnou problematikou zabýval, když zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu poté, co konstatoval porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny. Od závěrů učiněných v těchto nálezech Ústavní soud nemá důvod se odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje.
Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování předmětného případu z toho, že nový správní řád opatření obecné povahy nedefinuje a ponechává na zákonodárci, aby ve zvláštních případech stanovil, která autoritativní opatření správních orgánů jsou v právním smyslu opatřením obecné povahy, a mohou tedy být projednávána Nejvyšším správním soudem. Za opatření obecné povahy tak bylo lze dle závěru Nejvyššího správního soudu považovat jen takové právní akty, které zvláštní zákon takto označil.
Ve výše citovaném plenárním nálezu však dospěl Ústavní soud k závěru, že nový stavební zákon materiální chápání institutu opatření obecné povahy nevyloučil. Při posuzování toho, zda lze určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, bylo podle Ústavního soudu nutno předně vycházet z toho, zda byly naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů. Jak Ústavní soud podotkl, tomuto materiálnímu chápání institutu opatření obecné povahy ostatně odpovídá též novela stavebního zákona [pozn. red.: zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb.] provedená zákonem č. 191/2008 Sb., podle něhož se obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, pro účely tohoto zákona považují za opatření obecné povahy.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů v projednávané věci uzavírá, že odmítnutím projednání návrhu stěžovatelů na zrušení územního plánu obce Zdiby schváleného usnesením Zastupitelstva obce Zdiby ze dne 29. 12. 2006 došlo k odmítnutí spravedlnosti a k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto návrhu stěžovatelů vyhověl a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2007 č. j. 7 Ao 2/2007-28 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.