Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky P. J., zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 72 Co 185/2023-67 ze dne 15. listopadu 2023 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 21 C 282/2023-60 ze dne 3. října 2023, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a P. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla v několika řízeních, která zahájila u Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi, osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů. Jednalo se o řízení o výživné rozvedené manželky (usnesení okresního soudu č. j. 12 C 284/2020-25 ze dne 5. 11. 2020), řízení o vypořádání společného jmění (usnesení okresního soudu č. j. 20 C 147/2021-115 ze dne 2 . 7. 2021 ), řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce, kde bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů jak pro řízení před okresním soudem (usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 101/2021-101 ze dne 3. 5. 2021), tak a pro dovolací řízení (usnesení okresního soudu č. j. 11 C 351/2020-330 ze dne 6. 3. 2023).
3. Řízení o výživné rozvedené manželky bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") č. j. 54 Co 88/2022-355 ze dne 4. 1. 2023, kterým byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce dlužné výživné ve výši 189 618 Kč ve čtyřech splátkách do konce roku 2023.
4. Řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce bylo pravomocně ukončeno rozsudkem krajského soudu č. j. 54 Co 98/2022-306 ze dne 4. 1. 2023, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu č. j. 11 C 351/2020-251 ze dne 28. 2. 2022 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 208 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O stěžovatelkou podaném dovolání nebylo dosud rozhodnuto.
5. V souvislosti s žalobou vedlejšího účastníka na vyklizení bytové jednotky, ve které stěžovatelka bydlí, podala stěžovatelka návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž svůj předpoklad pro úplné osvobození od soudních poplatků odůvodnila mimo jiné odkazy na předchozí soudní rozhodnutí o jejích žádostech a tvrdila, že se její poměry nijak výrazně nezměnily. Uvedla, že trpí Crohnovou chorobou, od 27. 3. 2023 má přiznanou invaliditu 3. stupně, ale zatím je jí vyplácen důchod v původní výši 13 881 Kč, který je jejím jediným příjmem.
6. Napadeným usnesením okresní soud stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl, neboť dospěl k závěru, že na stěžovatelku nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou. Nesdílel její tvrzení, že její majetkové poměry se od posledního posuzování nijak nezměnily. V odůvodnění uvedl, že od 27. 3. 2023 došlo k podstatnému zvýšení invalidního důchodu na částku 23 321 Kč, její pravidelné měsíční výdaje (nájem a inkaso, telefon a internet, splátky dluhu) činí 8 000 Kč a k uspokojování dalších životních potřeb jí zbývá částka 15 000 Kč. Okresní soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatelka sice ve svém podání ze dne 4. 8. 2023 tvrdila, že je jí dosud vyplácen důchod ve výši 13 881 Kč, z bankovních výpisů však vyplývá, že dne 17. 7. 2023 jí byla na účet připsána částka ve výši 42 797 Kč označená jako doplatek důchodu od 27. 3. 2023 do 13. 8. 2023. Z předložených dokladů okresní soud nezjistil vyšší výdaje na nákup potravin nebo léčiv, zaznamenal pouze vyšší platby za drogerii a kosmetiku.
7. Usnesení okresního soudu krajský soud potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelka v prohlášení neuvedla vykonatelné pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi, které jí byly přiznány v předchozích soudních řízeních, čímž soudu nevyjevila zcela a úplně rozsah svého majetku. Tím se s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 118/11 ze dne 3. 3. 2011 připravila o dobrodiní osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Dále krajský soud uvedl, že stěžovatelčina majetková situace se oproti stavu zjištěnému v předchozích řízeních nepochybně zlepšila v důsledku podstatného zvýšení invalidního důchodu, navíc doplaceného zpětně jednorázovou částkou, a v důsledku přiznání pohledávek vůči vedlejšímu účasníkovi v celkové výši 397 618 Kč. Jsou-li tyto pohledávky podle tvrzení stěžovatelky neuhrazené, může vůči nim započítávat své pravidlené platby vedlejšímu účastníkovi ve výši 4 000 Kč měsíčně, jako to činila dříve v případě půjčky finančních prostředků. Podle krajského soudu stěžovatelka nevysvětlila, jak se do jejích výdajů promítlo zhoršení jejího zdravotního stavu, a nelze tak okresnímu soudu vyčítat, že se zabýval jejími nákupy v obchodech typu YVES ROCHER, NANINAILS či shein.com. Nadto vynakládala nezanedbatelné částky v prodejnách tabáku, v jejichž sortimentu zpravidla nelze nalézt zdraví prospěšné potraviny či léky. Závěrem upozornil krajský soud na skutečnost, že v nyní projednávané věci o návrhu vedlejšího účastníka na vyklizení bytové jednotky opakuje stěžovatelka stejnou argumentaci ohledně neplatnosti kupní slouvy a jejím trvajícím vlastnickém právu k bytové jednotce vznesenou v řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce, které však již bylo pravomocně skončeno. Krajský soud proto i z tohoto důvodu v probíhajícím řízení neshledal nezbytnost zásahu v podobě ustanovení právního zástupce.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnoti nejprve zpochybňuje platnost kupní smlouvy, kterou převedla svůj byt na vedlejšího účastníka. I v případě platnosti této smlouvy nejsou podle ní dány důvody pro vyklizení, neboť vedlejšímu účastníkovi platí z právní opatrnosti částku odpovídající nájemnému, které bylo mezi nimi sjednáno.
9. Stěžovatelka dále odkazuje na řízení, ve kterých ji bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů. Poukazuje na svůj špatný zdravotní stav a nutnost podrobit se řadě nepříjemných invazivních lékařských zákroků a operací a kritizuje okresní soud, že přehlédl negativa spojená se zhoršením jejího zdravotního stavu a zvýšeným stupněm invalidity. Tvrdí, že s povahou jejího vážného onemocnění jsou spojeny zvýšené výdaje v oblasti drogerie, léků a doplňků stravy.
10. Stěžovatelka namítá, že své pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi netajila, naopak na ně poukazovala ve svém vyjádření k žalobě, ve kterém též požádala o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka proto považovala za nadbytečné uvádět je znovu v prohlášení. Výtku krajského soudu považuje v tomto ohledu za přepjatě formalistickou.
11. Stěžovatelka tvrdí, že bylo zasaženo její právo na legitimní očekávání, neboť v minulosti jí soudy několikrát přiznaly osvobození od soudních poplatků a od posledního zkoumání jejích poměrů došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 týkající postavení osoby se zdravotním postižením jako účastníka řízení a tvrdí, že si privilegium zastoupení právním zástupcem z důvodu nedostaku finačních prostředků nemůže dovolit.
12. Závěrem upozorňuje, že právě z důvodu jejích majetkových a příjmových poměrů jí byl pro řízení o ústavní stížnosti určen advokát (§ 18c odst. 5 zákona o advokacii). Tato skutečnost má potvrzovat její námitky, že napadená rozhodnutí jsou excesem, neboť jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu se skutečným stavem a jsou výsledkem přepjaté formalistické aplikace práva.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud podotýká, že k problematice rozhodování o osvobození od soudních poplatků se staví nanejvýš zdrženlivě. Opakovně konstatuje, že s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů spadá rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů.
16. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti žádosti o osvobození placení soudních poplatků dospěly. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, respektive mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 či sp. zn. I. ÚS 444/18 ze dne 22. 6. 2021).
17. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelčiných základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 a § 30 občanského soudního řádu.
18. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že v odůvodněných případech může předseda senátu účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Z toho plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy na úvaze předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a že k úplnému osvobození od soudních poplatků, které je předpokladem pro ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 občanského soudního řádu), lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů.
19. Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a logicky a srozumitelně vysvětlily, proč v posuzované věci neshledaly naplnění podmínek pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. Okresní soud svoji úvahu o změně v majetkových poměrech stěžovatelky postavil jak na nové (měsíční) výši jejího invalidního důchodu, tak na výši jednorázové částky, která jí byla vyplacena zpětně, a na skutečnosti, že z předložených podkladů nevyplývá existence vyšších výdajů spojených s jejím zdravotním stavem. Krajský soud nadto poukázal na skutečnost, že stěžovatelce byly pravomocnými rozhodnutími soudů přiznány peněžité pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi, čímž se její majetková situace oproti stavu zjištěnému v předchozích řízeních zlepšila. Ústavní soud konstatuje, že skutkovým zjištěním obou soudů a z nich vyvozeným právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
20. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti směřuje k přehodnocení skutečností odůvodňujících osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na zhoršení svého zdravotního stavu, nicméně v řízení před obecnými soudy dostatečně netvrdila ani nedoložila, zda jsou s jejím zhoršeným zdravotním stavem spojeny vyšší výdaje a jaké to jsou. Stěžovatelčina argumentace tak k založení důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje.
21. Ani stěžovatelčinu námitku, že v jiných řízeních bylo jejím žádostem o osvobození od soudních poplatků vyhověno, nelze považovat za důvodnou. Naplnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků musí obecné soudy posuzovat v každé jednotlivé věci zvlášť, a není tedy možné vycházet z toho, že byla-li stěžovatelka osvobozena v jednom případě, automaticky to musí znamenat splnění podmínek pro eventuální přiznání osvobození od soudních poplatků v jiných řízeních. Soudy totiž rozhodují o osvobození od soudního poplatku v každém individuálním případě na podkladě konkrétní žádosti účastníka řízení, přičemž posouzení naplnění uvedeného institutu je vázáno pouze na danou věc a konkrétní uplatňované právo (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 1070/23 ze dne 11. 7. 2023 nebo sp. zn. III. ÚS 1667/23 ze dne 27. 9. 2023). Nad to z předchozích usnesení od osvobození od soudních popatků vyplývá, že v nich obecné soudy při posuzuvání stěžovatelčiných poměrů vycházely z tehdy aktuální výše jejího invalidního důchodu.
22. Ústavní soud neshledává důvodnou ani stěžovatelčinu námitku, že v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nemusela uvést pohledávky za vedlejším účastníkem, neboť je již zmínila ve svém podání ze dne 4. 8. 2023. Ústavní soud připomíná, že každý žadatel v prohlášení svým podpisem stvrzuje, že uvedené údaje jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o jeho žádosti. Stěžovatelčina námitka o přepjatém formalismu by mohla být důvodná v situaci, kdy by krajský soud nevyhověl její žádosti pouze z důvodu neuvedení pohedávek v příslušném prohlášení, ač o nich z jejího jiného podání věděl.
Z napadeného usnesení krajského soudu však plyne, že nosným důvodem zamítnutí její žádosti nebylo neuvedení pohledávek v prohlášení, nýbrž celkové posouzení její majetkové situace s ohledem na zvýšený invalidní důchod, jeho doplacení jednorázovou částkou a pravomocně přiznané pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi.
23. Přirovnává-li stěžovatelka své postavení k postavení stěžovatelky v řízení sp. zn. I. ÚS 2933/15 , je třeba uvést, že v odkazovaném řízení řešil Ústavní soud zejména otázku náhrady nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byla rozhodnutími obecných soudů zavázána stěžovatelka s duševním onemocněním a pobírající dávky státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi, a to za situace, kdy jí osvobození od soudních poplatků bylo na začátku řízení přiznáno. Popisovaný skutkový stav se tak zcela odlišuje od skutkového stavu v nyní posuzované ústavní stížnosti.
24. K námitce stěžovatelky, že Česká advokátní komora posoudila její příjmové a majetkové poměry zcela jinak než obecné soudy, Ústavní soud podotýká, že na zákonné úrovni je právo na právní pomoc upraveno ve formě několika institutů. Jedním z nich je ustanovení zástupce účastníkovi řízení, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 30 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž zákonné podmínky posuzují obecné soudy. Podle zákona o advokacii má žadatel, který nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem a ani si nemůže zajistit poskytnutí právních služeb jinak, právo, aby mu Česká advokátní komora na základě jeho žádosti určila advokáta k poskytnutí právní porady nebo právní služby (§ 18a až 18c a § 23 zákona o advokacii).
Postup a posuzování podmínek pro ustanovení právního zástupce v řízení před obecnými soudy se liší od postupu a posuzování podmínek při určení advokáta Českou advokátní komorou a ze skutečnosti, že Česká advokátní komora stěžovatelce vyhověla a advokáta pro řízení před Ústavním soudem jí určila, nelze automaticky vyvozovat závěr, že stěžovatelce měly vyhovět i obecné soudy.
25. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Oba soudy řádně objasnily, z jakých důvodů stěžovatelce nevyhověly. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a na věc dopadající judikaturou, tudíž napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu dojít nemohlo.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu