Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Anny Trnkové, zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 3022/2024-350, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024 č. j. 30 Co 303/2021-259, ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2024 č. j. 30 Co 303/2021-275, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21.
dubna 2021 č. j. 8 C 187/2018-104, spojené s návrhem na zrušení § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Ke Kablu 971/1, Praha 10 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 274/2001 Sb.").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení podanou žalobou domáhala jednak určení, že vedlejší účastnice jako žalovaná (provozovatel vodovodu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.), není oprávněna podmiňovat dodávku vody na v žalobě označená odběrová místa ve vlastnictví stěžovatelky (odběratele podle § 2 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.) uzavřením smlouvy ve znění a s obsahem navrženými vedlejší účastnicí dopisem ze dne 4. 2. 2020 zaslaným stěžovatelce, jednak uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se přerušení dodávek vody stěžovatelce realizovaných z vodovodu pro veřejnou potřebu z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod pro shodná odběrná místa, a to do doby, než soud na návrh vedlejší účastnice určí v pravomocném výroku rozsudku, že vedlejší účastnice má přerušit dodávku vody pro stěžovatelku z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Svoje nároky stěžovatelka odůvodňovala tvrzením, že vedlejší účastnicí navržené znění smlouvy o dodávce vody je pro ni nepřijatelné, neboť je diskriminační vůči stěžovatelce i vůči třetím osobám (potenciálním nájemcům stěžovatelkou vlastněných nemovitostí).
4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o požadovaném určení a o uložení výše uvedené povinnosti zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku obvodního soudu v obou stěžovatelkou uplatněných nárocích (výrok I.), rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku II. jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
6. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I. dovoláním. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstatou sporu před obecnými soudy byla otázka, zda si vedlejší účastnice smí vynucovat v rámci smluvních podmínek pro odběr vody nepřiměřené povinnosti, které zákon neukládá. Vedlejší účastnice v čl. VIII. odst. 3 smlouvy o dodávkách vody a odvádění odpadních vod vnucuje odběratelům následující smluvní povinnost: "Odběratel je dále povinen řídit se při vypouštění odpadních vod platným Kanalizačním řádem a dodržovat závazné hodnoty limitů ukazatelů znečištění odpadní vody v tomto Kanalizačním řádu uvedené."; v čl. IX. odst. 3 předmětné smlouvy pak uvádí: "Odběratel se zavazuje zaplatit Provozovateli smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý zjištěný případ neoprávněného odběru vody nebo neoprávněného vypouštění odpadních vod." Za neoprávněné vypouštění odpadních vod se přitom považuje vypouštění odpadních vod v rozporu s platným Kanalizačním řádem, přičemž jeho obsah nemůže odběratel ovlivnit.
8. Stěžovatelka namítá, že je protiústavní dlouhodobě aplikovaný požadavek vedlejší účastnice ukládat paušálně všem odběratelům povinnost platit smluvní pokutu nad rámec případné škody, ačkoliv již ze zákona je odběratelům stanovena objektivní odpovědnost takovou škodu nahradit. Stěžovatelka namítá zneužívání monopolního postavení vedlejší účastnicí a nepřiměřenost jí vnucované smluvní povinnosti. Pokud se odběratel nerozhodne podmínkám vedlejší účastnice podvolit, pak s ním vedlejší účastnice neuzavře smlouvu. Stěžovatelka dále uvádí, že neexistuje žádné pojištění, které by krylo rizika, která jsou předmětem vedlejší účastnicí vynucovaných povinností, a takto ukládané povinnosti ve svém rozsahu překračují nezbytné náležitosti odběratelské smlouvy podle zákona č. 274/2001 Sb.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjmenovává konkrétní výhrady k povinnostem ukládaným vedlejší účastnicí svým odběratelům jako smluvní povinnost, u kterých obecné soudy dovozují jejich adekvátnost. Konkrétně namítá, že smluvní podmínky vedlejšího účastníka kumulují nároky z objektivní odpovědnosti za škodu a nároky na smluvní pokutu, před doručením výzvy k placení, umožňují odmítnout řádnou platbu z důvodu neuvedení variabilního symbolu, ukládající odběrateli vody povinnost kontrolovat limity znečištění odváděných odpadních vod, znemožňují odběrateli efektivně zpochybnit odečet vodoměru, kontrolu plomby vodoměru a jeho výměnu, nebyl-li by sám úkonu přítomen, apod.
10. Stěžovatelka namítá, že smluvní podmínky vedlejší účastnice vedou ve svém důsledku k diskriminaci ve vztahu k Romům, exekuovaným, cizincům a osobám podnikajících s látkami škodlivými pro životní prostředí, přičemž obecné soudy tyto námitky řádně nevypořádaly. Stěžovatelka tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy, kdy odběratelům vedlejší účastnice není poskytována ochrana před nevýhodnými podmínkami, vede v konečném důsledku k diskriminačnímu efektu na trhu s nájemními byty. Stěžovatelka uvádí, že má zájem na prosazení změny právní úpravy, brojí však i proti postupu vedlejší účastnice, která nad únosnou míru utvrzuje zákonné závazky ohledně kvality odpadních vod, jimiž jsou odběratelé zavázáni, a které stěžovatelka jako právně závazné promítá do smluvních závazků.
11. Ze zásad vedlejší účastnice potvrzených obecnými soudy podle stěžovatelky vyplývá, že vlastníci nemovitostí sice mají absolutně objektivně odpovídat za kvalitu vypouštěných odpadních vod, avšak institucionálně ani právně není vytvořen žádný základ, o který by se mohli opřít při hledání a usvědčení pachatelů závadného vypouštění odpadních vod. Pojišťovny v České republice nenabízejí žádný pojistný produkt, který by kryl náklady vlastníků nemovitostí na pátrání po pachatelích nadlimitního znečištění.
12. Stěžovatelka uvádí, že ani jeden z odkazů Nejvyššího soudu na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (kterými se snažil doložit, že "prosazovaní a porušování zásady "znečišťovatel platí" je vyloučeno prostřednictvím zákonné regulace soukromoprávních vztahů") není relevantní a evropské právo nebylo aplikováno správně. Z tohoto důvodu je třeba konstatovat rozpor napadených rozhodnutí s právními předpisy Evropské unie. Podle stěžovatelky text Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 ze dne 27. 11. 2024 o čištění městských odpadních vod naznačuje, že zásada "znečišťovatel platí" se nemusí prosazovat pouze nástroji veřejného deliktního práva, ale může se prosazovat také prostřednictvím zákonné regulace obsahu soukromoprávních vztahů mezi jednotlivými aktéry zodpovědnými za kvalitu odpadních vod. Naopak lze dovodit, že nevhodná zákonná regulace obsahu soukromoprávních vztahů může tuto zásadu porušovat. Z výše popsaných důvodů stěžovatelka tvrdí, že požadavky vedlejší účastnice na obsah smluv, které vycházejí z § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., a samotné § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., nejsou konformní s ústavním pořádkem a právem Evropské unie, a to zejména s ohledem na absenci možnosti modifikace objektivní odpovědnosti odběratele za kvalitu odpadních vod.
13. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neakceptovaly její návrh vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") k aplikovatelnosti zásady "znečišťovatel platí". Podle stěžovatelky odkazy Nejvyššího soudu na judikaturu nedoložily, že je tato předběžná otázka vyřešená, a že ji není třeba SDEU položit. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém by vyslovil, že tím, že obecné soudy odmítly vznést předběžnou otázku k SDEU, porušily ústavní právo stěžovatelky na zákonného soudce.
14. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. V posuzované věci městský soud v napadeném rozhodnutí na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že vedlejší účastnice navrhla stěžovatelce uzavřít standardní smlouvu, jejíž součástí bylo i ujednání o smluvní pokutě 5 000 Kč za neoprávněný odběr, neoprávněné vypouštění vod a za porušení povinnosti týkající se řádné péče o vodoměr. Ujednání pokuty je v souladu s § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., a její výše je v souladu s povahou zajišťovaných povinností. Zároveň odpovědnost stěžovatelky za kvalitu odpadních vod vychází z § 18 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., proto ani v tomto případě nejde o nepřiměřené ujednání. V této souvislosti městský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2050/17 a ze dne 14. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 378/20 a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019 sp. zn. 33 Cdo 2748/2018). Je tak na stěžovatelce jako vlastníku pronajímané nemovitosti zajistit dodržování povinností, které plynou ze smlouvy o dodávce, ze strany svých nájemníků. Ani ostatní stěžovatelkou namítané sporné body (např. ustanovení o splatnosti faktur a o doručování) nejsou pro stěžovatelku žádnou újmou na jejích právech a nepředstavují pro ni nepřiměřenou zátěž. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že smlouva není nepřiměřená a není ani diskriminující, a to nejen ve vztahu ke stěžovatelce, ale ani k dalším jí uváděným skupinám obyvatel. Předložením standardní smlouvy se vedlejší účastnice nedopustila žádné diskriminace označených skupin obyvatel. Argumentaci stěžovatelky k této námitce o nepřímé (zesílené) diskriminaci shledal městský soud nepřípadnou, nepřiléhavou, založenou pouze na spekulacích a hypotézách stěžovatelky. Žalobu na určení neexistence práva podmiňovat dodávky pitné vody uvedenými smluvními povinnostmi tak městský soud neshledal důvodnou. Důvodnou neshledal ani žalobu na zdržení se přerušení dodávek vody pro stěžovatelku z důvodu absence písemných smluv, když v řízení bylo zjištěno, že vedlejší účastnice nabídla stěžovatelce standardní smlouvu, která není nepřiměřená, není diskriminující, je odrazem zákonné úpravy a stěžovatelka uzavření této smlouvy bez opodstatněného důvodu odmítla. Vedlejší účastnice má zákonnou povinnost k uzavření smlouvy o dodávce, nemá však zákonnou povinnost dodávat vodu bezesmluvně. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka za takto dodanou vodu platí. S ohledem na uvedené se městský soud se závěry obvodního soudu ztotožnil.
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že vyšel-li městský soud z toho, že vedlejší účastnice stěžovatelce navrhla uzavření smlouvy za standardních podmínek (včetně ustanovení o splatnosti faktur a o doručování) a že navrhované ujednání o smluvní pokutě ve výši 5 000 Kč za neoprávněný odběr, neoprávněné vypuštění vod a za porušení povinnosti týkající se řádné péče o vodoměr má základ v § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., a že výše smluvní pokuty je v souladu s povahou zajišťovaných povinností a objektivní odpovědnost stěžovatelky za kvalitu odpadních vod vychází z § 18 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., není uvedené posouzení zjevně nepřiměřené.
18. Nejvyšší soud dále konstatoval, že brojí-li stěžovatelka proti objektivní odpovědnosti odběratele upravené v § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., a namítá, že uvedené ustanovení má za následek "přenesenou diskriminaci určitých osob obyvatel v důsledku nepřiměřených povinnosti ukládaných odběratelům ze strany vedlejší účastnice v adhezních smlouvách o dodávce vody a odvádění odpadních vod", argumentuje tím ve skutečnosti proti znění zákona, jímž jsou však soudy (včetně soudu dovolacího) vázány. V této souvislosti Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že Ústavní soud se ústavní konformitou § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., zabýval v usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2050/17 , přičemž neshledal, že by objektivní konstrukce odpovědnosti odběratele byla ústavně nepřijatelná, a to za předpokladu, že odběratel má reálnou možnost vyvrátit, že došlo k neoprávněnému odběru vody, případně k neoprávněnému vypuštění odpadních vod nebo k překročení limitů přípustného znečištění odpadních vod stanovených Kanalizačním řádem.
19. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení k návrhu stěžovatelky zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) vznikla povinnost položit stěžovatelkou formulované otázky (týkající se aplikace zásady "znečišťovatel platí" a brojící proti znění § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb.) jako předběžné otázky SDEU. Dospěl však k závěru, že v posuzované věci není namístě položit stěžovatelkou vymezené otázky jako otázky předběžné SDEU, neboť uvedené otázky nejsou významné pro řešení daného případu (tj. jde o naplnění první z výjimek podle výše uvedeného rozhodnutí CILFIT). Ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., se v dané věci nemůže uplatnit již proto, že k uzavření smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod mezi účastnicemi nedošlo. Nejvyšší soud dále poukázal na rozhodovací praxi jiných vrcholných soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. 2 As 78/2018, bod 20, či rozsudky SDEU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-254/08 Futura Immobiliare srl Hotel Futura a další proti Comune di Casoria, a ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-172/08 Pontina Ambiente Srl proti Regione Lazio), ze které plyne, že zásada "znečišťovatel platí" má veřejnoprávní povahu a směřuje k ochraně životního prostředí. Její výklad a aplikace proto nejsou pro posouzení projednávané věci, v níž stěžovatelka vystupuje jako potenciální soukromoprávní odběratel, relevantní.
20. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 14. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 378/20 , ve kterém se Ústavní soud zabýval výhradami stěžovatelů vůči návrhu smlouvy vypracovanému vedlejší účastnicí a dovodil, že závěr o přípustnosti ujednání smluvních pokut v předmětné smlouvě se opírá o výslovné znění § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., přičemž interpretaci zvolenou obecnými soudy nelze pokládat za excesivní. Ústavní soud v uvedeném usnesení přiléhavě shrnul, že v případě nezákonných či nepřiměřených ujednání byly obecné soudy připraveny stěžovatelům poskytnout ochranu, nicméně v projednávané věci k tomu neshledaly důvod. Uvedený závěr je možno vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
21. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o povinnosti vedlejší účastnice ohledně dodávky vody stěžovatelce. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud pečlivě posoudil dovolání stěžovatelky, včetně jejího návrhu, aby položil předběžnou otázku SDEU, přičemž své závěry ústavě konformním způsobem vysvětlil. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb.
25. Z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze společně ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li totiž ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání spolu s ní podaného návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [viz shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2162/13 , ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4008/13 či ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ]. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho použití bylo v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
26. Z výše uvedeného ve vztahu k nyní posuzované věci vyplývá, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení zákona č. 274/2001 Sb. Akcesorický návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu tak i tomto případě sdílí osud ústavní stížnosti.
27. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2050/17 , na které ostatně odkázaly i obecné soudy v napadených rozhodnutích, ve kterém Ústavní soud nedospěl k závěru, že by objektivní konstrukce odpovědnosti odběratele byla (za určitých předpokladů) ústavně nepřijatelná. Na odůvodnění tohoto usnesení v podrobnostech odkazuje.
28. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu