USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně A. T., zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, proti žalované Pražské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Ke Kablu 971/1, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 881/27, o určení neexistence práva podmiňovat dodání vody uzavřením smluv určitého obsahu a o uložení povinnosti zdržet se přerušení dodávek vody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 187/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 30 Co 303/2021-259, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 30 Co 303/2021-275, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala jednak určení, že žalovaná (jako provozovatel vodovodu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2020, dále jen „ZVK“) není oprávněna podmiňovat dodávku vody na v žalobě označená odběrová místa ve vlastnictví žalobkyně (odběratele podle § 2 odst. 6 ZVK) uzavřením smlouvy ve znění a s obsahem navrženým žalovanou dopisem zaslaným žalobkyni ze dne 4. 2.
2020, jednak uložení povinnosti žalované zdržet se přerušení dodávek vody žalobkyni realizovaných z vodovodu pro veřejnou potřebu z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod pro shodná odběrná místa, a to do doby, než soud na návrh žalované určí v pravomocném výroku rozsudku, že žalovaná má přerušit dodávku vody pro žalobkyni z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Svoje nároky žalobkyně odůvodňovala tvrzením, že žalovanou navržené znění smlouvy o dodávce vody je pro ni nepřijatelné, neboť je diskriminační vůči žalobkyni i vůči třetí osobám (potenciálním nájemcům žalobkyní vlastněných nemovitostí).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 C 187/2018-104, zamítl žalobu o požadovaném určení a o
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil zamítající výrok I rozsudku soudu prvního stupně v obou žalobkyní uplatněných nárocích (výrok I napadeného rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud po právní stránce nesprávně (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2748/2018) posoudil „otázku nepřiměřenosti žalobkyní vymezených sporných smluvních ustanovení vynucovaných žalovanou“ (konkrétně žalobkyně brojí proti smluvnímu ujednání, podle něhož by faktury, jimiž by žalovaná vyzývala žalobkyni k úhradě ceny za dodávku vody a odvádění odpadních vod, byly splatné již k okamžiku jejich odeslání, a dále proti žalovanou navrhované smluvní pokutě za porušení povinnosti plynoucí z objektivní odpovědnosti žalobkyně jako odběratele podle § 10 odst. 3 ZVK) v kontextu úpravy smluv uzavíraných adhezním způsobem, čímž porušil její základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Žalobkyně dále považovala dovolání za přípustné pro řešení právní otázky „míry přípustné přísnosti adhezně uzavíraných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod“, zejména s ohledem na porušení zákazu diskriminace v předkládání smluvních ustanovení nad rámec zákonem vymezeného obsahu těchto smluv; uvedenou otázku přitom žalobkyně považovala za v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. V dané souvislosti žalobkyně rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud podal žádost k Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení v dovolání formulovaných otázek směřujících k výkladu zásady „znečišťovatel platí“.
6. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené „otázky přenesené diskriminace určitých skupin obyvatel v důsledku nepřiměřených povinností ukládaných odběratelům ze strany žalované v adhezních smlouvách o dodávce vody a odvádění odpadních vod“. Podle žalobkyně totiž objektivní odpovědnost odběratele vody za neoprávněné vypouštění odpadních vod ve svém důsledku vede k tomu, že žalobkyně (jako vlastník nemovitostí připojených na vodovod nebo kanalizaci) je nucena diskriminovat vybrané skupiny obyvatel (ve vztahu k bydlení jde podle žalobkyně o exekuované osoby, Romy a cizince, ve vztahu k pronájmu prostor k podnikání o osoby podnikající s nebezpečnými látkami), neboť má-li se žalobkyně chránit před nepřiměřenými smluvními podmínkami žalované, je nucena zvyšovat nájemné, přičemž žalobkyní uvedené skupiny obyvatel podle jejího názoru mohou být považovány za rizikové z hlediska produkce „(ne)závadných odpadních vod“ nebo z hlediska jejich solventnosti k náhradě škody, prokáže-li se jejich zavinění.
7. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označila dovolání za nepřípustné, neopodstatněné a účelové a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítnul, případně zamítnul a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobkyně v dovolání předně formulovala „otázku nepřiměřenosti žalobkyní vymezených sporných smluvních ustanovení vynucovaných žalovanou“ (zejména navrhované smluvní pokuty, splatnosti pohledávek a pravidel pro doručování). Uvedenou námitkou žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud posoudil otázku, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z ustanovení § 36 odst. 2 ZVK, podle níž nesmí vlastník vodovodu při uzavírání smlouvy podle § 8 odst. 6 jednat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí odběratele diskriminovat (srov. body 18 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku).
14. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že zákonná ustanovení chránící dobré mravy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
15. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
16. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná žalobkyni navrhla uzavření smlouvy za standardních podmínek (včetně ustanovení o splatnosti faktur a o doručování) a že navrhované ujednání o smluvní pokutě ve výši 5 000 Kč za neoprávněný odběr, neoprávněné vypuštění vod a za porušení povinnosti týkající se řádné péče o vodoměr má základ v ustanovení § 36 odst. 3 písm. i) ZVK, výše smluvní pokuty je zcela v souladu povahou zajišťovaných povinností a objektivní odpovědnost žalobkyně za kvalitu odpadních vod vychází z ustanovení § 18 odst. 2 ZVK (srov. bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku a rovněž bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nepovažuje Nejvyšší soud uvedené posouzení za zjevně nepřiměřené. Uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
17. Brojí-li dále žalobkyně proti objektivní odpovědnosti odběratele upravené ustanovením § 10 odst. 3 ZVK a namítá k tomu, že uvedené ustanovení má za následek „přenesenou diskriminaci určitých osob obyvatel v důsledku nepřiměřených povinností ukládaných odběratelům ze strany žalované v adhezních smlouvách o dodávce vody a odvádění odpadních vod“, argumentuje tím ve skutečnosti proti znění zákona, jímž jsou však soudy (včetně soudu dovolacího) vázány, a ani tato námitka proto přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2942/2018).
18. K uvedenému Nejvyšší soud doplňuje, že Ústavní soud se ústavní konformitou ustanovení § 10 odst. 3 ZVK zabýval v usnesení ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, přičemž neshledal, že by objektivní konstrukce odpovědnosti odběratele byla ústavně nepřijatelná, a to za předpokladu, že odběratel má reálnou možnost vyvrátit, že došlo k neoprávněnému odběru vody, případně k neoprávněnému vypuštění odpadních vod nebo k překročení limitů přípustného znečištění odpadních vod stanovených kanalizačním řádem. Skutečnost, že by žalobkyně podle předmětného návrhu smlouvy neměla reálnou možnost vyvrátit uvedené okolnosti, přitom z dovolání ani z obsahu spisu neplyne.
19. Namítá-li konečně dovolatelka, že odvolací soud se nezabýval adhezní povahou předmětné smlouvy a nesprávně posoudil v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou otázku „míry přípustné přísnosti adhezně uzavíraných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod“, nemohou uvedené otázky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Nejvyšší soud v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Naplňuje-li přitom určitá doložka adhezně uzavřené smlouvy podmínky stanovené § 1800 odst. 2 o. z., je neplatná (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, 23 Cdo 3628/2020, či ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020). Pravidla pro adhezní kontraktaci se uplatní také pro smlouvy o dodávkách vody a odvádění odpadních vod (srov. závěry žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2748/2018).
21. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů obou stupňů mezi účastnicemi nedošlo k uzavření smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod (žalobkyně to ani netvrdila). Za daných okolností napadené rozhodnutí nezávisí na řešení žalobkyní formulovaných otázek, neboť adhezní povaha předmětné smlouvy a posouzení případné míry přípustné přísnosti adhezně uzavíraných smluv
by – s ohledem na shora citované judikaturní závěry – mohly mít vliv na právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem toliko v případě, došlo-li by k uzavření smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod, což se však nestalo. Nejvyšší soud připomíná, že např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). 22. Nejvyšší soud, jakožto soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se konečně zabýval tím, zda mu na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) vznikla povinnost položit dovolatelkou formulované otázky (týkající se aplikace zásady „znečišťovatel platí“ a brojící proti znění § 10 odst. 3 ZVK) jako předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. 23. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanit?, v němž SDEU formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: i) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu, ii) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), iii) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). 24. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není namístě položit dovolatelkou vymezené otázky jako otázky předběžné Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť uvedené otázky nejsou významné pro řešení daného případu (tj. jde o naplnění první z výjimek dle výše uvedeného rozhodnutí CILFIT). Ustanovení § 10 odst. 3 ZVK se v dané věci neuplatní (nemůže uplatnit) již proto, že k uzavření smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod mezi účastnicemi nedošlo. Navíc, jak plyne i z rozhodovací praxe jiných vrcholných soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 2 As 78/2018, bod 20, či rozsudky Soudního dvora EU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-254/08 Futura Immobiliare srl Hotel Futura a další proti Comune di Casoria, a ze dne 25. 2. 2010 ve věci C-172/08 Pontina Ambiente Srl proti Regione Lazio), zásada „znečišťovatel platí“ má veřejnoprávní povahu a směřuje k ochraně životního prostředí, a její výklad a aplikace proto není pro posouzení projednávané věci, v níž žalobkyně vystupuje jako potenciální soukromoprávní odběratel, relevantní. 25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu