Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Rašky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 10 As 380/2017-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že řízení podle § 17 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (dále jen "zákon o památkové péči"), lze zahájit pouze z moci úřední, nikoliv jako řízení o žádosti. Navrhoval-li proto stěžovatel vymezení ochranného pásma kulturní památky v jeho vlastnictví, šlo podle Nejvyššího správního soudu toliko o podnět k zahájení daného řízení, kterým nebyly správní orgány vázány.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s výkladem § 17 odst. 1 zákona o památkové péči ze strany Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že § 17 odst. 1 zákona o památkové péči nestanoví, kdo může podat návrh na zahájení předmětného řízení, je nutno v posuzovaném případě postupovat podle obecné právní úpravy obsažené v § 35 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, účinný do 30. 6. 2006 (dále jen "stavební zákon"), který podle stěžovatele kogentně stanoví, že řízení o stanovení ochranného pásma se zahajuje i na žádost.
Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice k výkladu § 17 odst. 1 zákona o památkové péči a § 35 stavebního zákona, tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatele Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval, že § 35 stavebního zákona nestanoví, zda lze řízení o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky zahájit na návrh fyzické nebo právnické osoby. Podle Nejvyššího správního soudu v § 35 odst. 1 stavebního zákona není stanoveno, že v každém jednotlivém případě lze územní řízení zahájit jak na návrh účastníka, tak i z moci úřední, ale jde o obecnou formulaci právní úpravy územního řízení, aby mohla být použita ve všech typech územního řízení. Nejvyšší správní soud tak dostatečně vysvětlil, jak ke svému závěru dospěl a jeho interpretace podústavního práva je podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelná.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2019¨
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu