Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. června 2024 sp. zn. 58 T 57/2024, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem byla schválena dohoda o vině a trestu mezi stěžovatelem a státní zástupkyní. Podstatou stěžovatelových námitek je tvrzení o místní nepříslušnosti obvodního soudu, na kterou během řízení stěžovatel upozorňoval.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
4. Jak z ústavní stížnosti, tak z podstaty napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné zkoumat, zda stěžovatel měl i přes zúženou přípustnost odvolání podle druhé věty § 245 odst. 1 trestního řádu možnost brojit proti tvrzené místní nepříslušnosti nalézacího soudu odvoláním (a poté dovoláním), je z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti relevantní, že se rozhodl přistoupit na možnost "konsenzuálního" řešení dané trestní věci a tím se vzdal některých svých procesních práv. Proto se jich následně nemůže dovolávat u Ústavního soudu, který by v takové situaci měl nahrazovat všechny garance zákonnosti obsažené v trestním řízení, jichž se stěžovatel dobrovolně a vědomě rozhodl nevyužít.
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj