Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Ticháčka, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2024 č. j. 26 Cdo 2026/2023-618, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023 č. j. 69 Co 194/2022-588 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. září 2022 č. j. 26 C 215/2019-555, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel se žalobou ze dne 26. 6. 2019 domáhal, aby žalovaná Městská část Praha 5 (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) byla povinna učinit mu nabídku na odkup bytové jednotky, podrobně označené v obsahu textu žaloby. Dne 26. 5. 2020 navrhl stěžovatel změnu žaloby o alternativní petit, kterým by bylo určeno, že žalobce je oprávněným nájemcem uvedené bytové jednotky dle Zásad pro prodej bytů MČ Praha 5 ze dne 15.
11. 2017. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 9. 2022 č. j. 26 C 215/2019-555 byla žaloba zamítnuta. O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení se mění jen tak, že jejich výše činí 4 500 Kč a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení častku 900 Kč. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
2. Stěžovatel v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti popsal vývoj případu a zejména uvedl, že soudy své rozhodování omezily de facto pouze na izolované právní posouzení záměru privatizovat byty (schváleného usnesením zastupitelstva městské části) a nikoliv i navazujícího jednání žalované ve vztahu k žalobci. Stěžovatel je i s ohledem na postavení žalované jako veřejnoprávního orgánu a své postavení jako občana i nadále toho názoru, že v řízení došlo k ryze formalistickému zkoumání daného případu, když původní proces se po schválení záměru přesunul z prvotní fáze už do fáze kontraktačního procesu.
Stěžovatel namítal již v dovolání, že rozsudky obou soudů nesprávně právně hodnotily i to, zda byl dán naléhavý právní zájem žalobce na podání určovací žaloby a zda žalovaná mohla nakládat se svým majetkem jinak, než jak rozhodly její vlastní orgány. Následně - bez řádného odůvodnění - kdy toto další chování žalované lze označit za nepoctivé a nerovné, žalovaná rozhodla, že stěžovateli byt prodán nebude. Přitom obě strany v rámci vzájemných právních úkonů došly tak daleko, že se uzavření kupní smlouvy jevilo jako jednoznačné, přesto následně nedůvodně a překvapivě žalovaná rozhodla o tom, že žalobci byt prodán nebude.
Stěžovatel opakuje, že žalovaná jednoznačně deklarovala kontraktační kroky, kdy z jejího jednání vyplynula vůle k uzavření konkrétní smlouvy, přičemž stěžovatel tuto vůli jednoznačně projevil také a její obsah byl zachycen písemně. Jistě lze připustit, že jakýkoliv proces před samotným uzavřením kupní smlouvy nelze automaticky posuzovat jako návrh na uzavření smlouvy, ovšem pokud na straně prodávajícího vystupuje orgán státní samosprávy, nelze jeho oprávnění posuzovat stejným způsobem, jako jednání běžných fyzických osob.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces tak nemůže obstát. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší soud, schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích, resp. podle § 36 zákona o hlavním městě Praze prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí a nepředstavuje návrh na uzavření smlouvy.
Ve své judikatuře rovněž opakovaně vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Usnesení zastupitelstva obce (příp. její rady) ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovýni projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Také Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 připomenul, že obec požívá smluvní volnosti v tom ohledu, že se může svobodně rozhodnout, zda a za jakých podmínek uzavře kupní smlouvu, přičemž je oprávněna stanovit další kritéria výběru zájemce o koupi.
Závěr odvolacího soudu, že stěžovateli na základě samotného usnesení zastupitelstva o schválení záměru prodeje domu, v němž se nachází předmětný byt, žádná povinnost předložit stěžovateli nabídku na odkup předmětného bytu nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu. Soud není oprávněn žalované nařídit, komu a za jakých podmínek má svůj majetek prodat, neboť obec v soukromoprávních vztazích vystupuje zásadně stejně jako kterýkoli jiný subjekt těchto vztahů. Na tom nic nemění ani ve věci proběhlý kontraktační proces.
4. S těmito závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud tedy shledal, že soudní přezkum v daném případě proběhl postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
5. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu