USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové ve věci žalobce J. T., proti žalované městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO 00063631, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o stanovení povinnosti učinit nabídku na odkup bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 215/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 69 Co 194/2022-588, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 C 215/2019-555, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované učinit mu nabídku na odkup tam specifikované bytové jednotky (dále jen „předmětný byt“) podle Zásad pro prodej bytů Městské části Praha 5 ze dne 15. 11. 2017 schválených usnesením ZMČ 21/5/2017 (dále jen „Zásady“), a také žalobu, kterou se žalobce alternativně domáhal určení (dále též jen „požadované určení“), že je oprávněným nájemcem předmětného bytu s právem obdržet nabídku na odkup tohoto bytu podle Zásad (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 69 Co 194/2022-588, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. o věci samé (výrok I.) a změnil ve výroku II. o nákladech řízení pouze co do jejich výše, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
3. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jejich právním posouzením. Vyšel zejména ze skutečnosti, že usnesením zastupitelstva městské části Praha 5 č. 16/4/2017 ze dne 16. 2. 2017 byl schválen záměr žalované prodat byty ve 4 domech v jejím vlastnictví, mimo jiné i v domě, v němž se nachází předmětný byt, a usnesením zastupitelstva městské části Praha 5 č. 21/5/2017 ze dne 15. 11. 2017 byly schváleny Zásady. Dne 6. 2. 2019 sdělila žalovaná (prostřednictvím vedoucí odboru bytů a privatizace) žalobci, že nesplňuje podmínku oprávněného nájemce ve smyslu Zásad, a proto mu předmětný byt k prodeji nabídnut nebude. K oprávněnosti žaloby na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) uvedl, že žalobce sám svým petitem, který nazývá alternativním, zákonný smysl určovací žaloby popírá. Jedním ze žalobních návrhů se totiž domáhá určení, že je oprávněným nájemcem předmětného bytu s právem obdržet nabídku na jeho odkup, a druhým z nich požaduje přímo plnění ze strany žalované, tj. uložení povinnosti učinit mu nabídku na odkup předmětného bytu. Jestliže tedy uplatňuje nárok na plnění, nemůže být namístě určovací žaloba, neboť bylo-li by žalované možno uložit jím požadovanou povinnost, řešil by soud otázku, zda je či není oprávněným nájemcem, jako otázku předběžnou. Dodal, že bez požadovaného určení není ohroženo právo žalobce, ani se jeho postavení nestane nejistým. Ve vztahu k žalobě na plnění pak vyložil, že v případě rozhodování o prodeji svého vlastního majetku má žalovaná soukromoprávní postavení jako jakýkoli jiný vlastník. Nelze jí tedy uložit povinnost převést na koupěchtivého vlastnické právo k bytové jednotce, kterou se rozhodla neprodat, a to ani za situace, kdy v tomtéž domě převedla jiné bytové jednotky do vlastnictví jejich nájemců. V této souvislosti odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2175/19, v němž Ústavní soud vysvětlil, že záměr zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Nepřípadným naopak shledal odkaz žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2763/08, neboť tam vyslovené právní názory soudy zaujaly za platnosti jiné právní úpravy. Zdůraznil také, že § 1187 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) sice zakládá nájemci předkupní právo k jednotce při jejím prvním převodu, avšak tato situace v souzené věci nenastala. Žalovaná jako vlastnice předmětného bytu jej převést nehodlá a zákon jí takovou povinnost neukládá. Nad rámec řečeného přičinil, že žalobce ve skutečnosti neuplatnil tzv. alternativní petit, nýbrž dva samostatné nároky vedle sebe, přičemž ani jeden z nich nebyl shledán důvodným.
4. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
5. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně uvedl, že schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle § 36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ani právním úkonem [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016, a ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1011/2018 (ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2799/17, a ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 3669/18)]. Nejvyšší soud rovněž v mnoha svých rozhodnutích [srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, či jeho usnesení ze dne 24.
4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, a ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2687/14)], vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že usnesení zastupitelstva obce (příp. jeho rady) ještě nepředstavuje právní úkon jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 246/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2175/19), a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3545/2019]. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11, uveřejněném pod č. 123/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, připomenul, že obec požívá smluvní volnosti v tom ohledu, že se může svobodně rozhodnout, zda a za jakých podmínek uzavře kupní smlouvu, přičemž je oprávněna stanovit další kritéria výběru zájemce o koupi [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5197/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 397/18)].
6. Závěr odvolacího soudu, že dovolateli na základě samotného usnesení zastupitelstva o schválení záměru prodeje domu, v němž se nachází předmětný byt, a Zásad žádná povinnost předložit dovolateli nabídku na odkup předmětného bytu nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu. Pro úplnost lze již jen dodat, že obec (městská část hlavního města Prahy) je oprávněna stanovit si kritéria, za jejichž splnění k prodeji svého majetku přistoupí, včetně těch týkajících se případného kupujícího. Žalovaná tato kritéria vymezila v Zásadách. Dovolateli tudíž byla předem známa, a proto jí nelze úspěšně vytýkat, či dokonce namítat, že postupovala diskriminačně, jestliže v souladu s nimi seznala, že je dovolatel nesplňuje. Soud není oprávněn žalované nařídit, komu a za jakých podmínek má svůj majetek prodat, neboť obec v soukromoprávních vztazích vystupuje zásadně stejně jako kterýkoli jiný subjekt těchto vztahů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009). Toto rozhodování proto náleží výlučně do její sféry z titulu (soukromoprávního) postavení vlastníka.
7. Dále dovolatel brojil proti závěru odvolacího soudu, podle něhož nemá naléhavý právní zájem na určení, že je oprávněným nájemcem předmětného bytu s právem obdržet nabídku na jeho odkup ve smyslu Zásad. 8. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§ 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3699/2016, či jeho rozsudek ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněný pod č. 94/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Ani při řešení takto nastolené otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Předně je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel se nejprve domáhal pouze uložení povinnosti žalované předložit mu nabídku k odkupu předmětného bytu (tj. plnění ze strany žalované) a následně (podáním ze dne 26. 5. 2020) svou žalobu rozšířil o požadavek na určení. Již jen tato skutečnost však vylučuje možnou existenci naléhavého právního zájmu, neboť určovací žaloba nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, jako je tomu zcela nepochybně v souzené věci. Požadované určení totiž představuje ve vztahu k žalobě na plnění pouhou (a nikoliv jedinou) předběžnou otázku.
10. Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dále prostřednictvím skutkových námitek (především ohledně průběhu „kontraktačního procesu“ a fáze, v níž se měl podle jeho názoru nacházet), a poukazuje-li též na vadu řízení (námitkou, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro něj bylo překvapivé v části zamítající žalobu na určení), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
11. K namítanému porušení základních práv dovolatele („zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces, rovnost stran účastníků sporného civilního řízení a práv majetkových“) zbývá pro úplnost dodat, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 26 Cdo 753/2022).
12. Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání podává do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu