26 Cdo 3545/2019-131 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně M. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Holoubkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 185/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 237/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2019, č. j. 16 Co 45/2019-109, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 38 C 237/2016-54, ve výroku I. zamítl žalobu, aby soud nahradil souhlas žalovaného s uzavřením smlouvy o převodu bytové jednotky XY nacházející se v podlaží domu č. p. XY, stojícím na pozemku č. parc. XY – zastavěná plocha, a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu č. p. XY o velikosti ideálních XY a spoluvlastnického podílu o velikosti XY k pozemku č. parc. XY – zastavěná plocha, to vše v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně výrokem II.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 16 Co 45/2019-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (zda schválením zásad privatizace obecních bytů zastupitelstvem či záměru úplatného převodu bytových jednotek radou vznikla obci povinnost uzavřít kupní smlouvu s konkrétním nájemcem) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně uvedl, že schválení zásad prodeje obecních bytů zastupitelstvem obce ani schválení záměru obce podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle § 36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ani právním úkonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010, ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1011/2018, nebo ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 246/2019, které Nejvyšší soud vydal v obdobné věci – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 2175/19).
Nejvyšší soud rovněž v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, nebo ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013), vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že usnesení zastupitelstva obce (příp. jeho rady) ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky.
Závěr odvolacího soudu, že žalovanému na základě usnesení zastupitelstva o schválení zásad prodeje obecních bytů povinnost uzavřít konkrétní kupní smlouvu se žalobkyní nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu. Pro úplnost lze dodat, že poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4065/2007, není případný, neboť uvedené usnesení se nezabývalo otázkou procesu vytváření vůle obce a jejího projevu navenek, ale řešilo otázku výkladu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Ve vztahu k ostatním námitkám zbývá dodat, že dovolatelka jimi uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolacímu soudu vytkla vady řízení (především námitkou, že napadené rozhodnutí bylo pro ni překvapivé, v rozporu s principem předvídatelnosti a legitimního očekávání). K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Pro úplnost lze konstatovat, že za překvapivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012) lze považovat takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O takovou situaci však v souzené věci nešlo, neboť odvolací soud na stejném skutkovém základě, který zjistil soud prvního stupně, přijal stejné právní závěry ohledně závaznosti zásad privatizace obecních bytů. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán rozsudek v celém rozsahu.
Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
– názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ani přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.