Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016 č. j. 32 Co 490/2016-69 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 9. 2016 č. j. 5 Nc 7010/2016-15 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud Praha - východ rozhodl o návrhu navrhovatelky na vydání předběžného opatření ve věcech ochrany proti domácímu násilí tak, že stěžovatel je povinen zdržet se vstupu do domu navrhovatelky (výrok I.) a vstupu do bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 m od domu navrhovatelky (výrok II.), dále je povinen zdržet se setkávání s navrhovatelkou a jakýmkoliv způsobem ji kontaktovat (výrok III.). Současně soud zamítl návrh navrhovatelky co do části zákazu styku odpůrce s nezletilou E. a nezletilým F.
(výrok IV.). Soud konstatoval, že navrhovatelka v návrhu dostatečně vylíčila skutečnosti osvědčující nesnesitelnost společného bydlení se stěžovatelem, a to z důvodu duševního násilí vůči ní a společným dětem a fyzického násilí vůči jejím rodičům. Nezletilé děti navrhovatelky jsou jeho návštěvami vystavovány stresu. Chování stěžovatele, který v domě trvale nepobývá, působí negativně na stěžovatelku i jejich nezletilé děti. Stran návrhu stěžovatelky na zákaz styku stěžovatele s nezletilými dětmi soud dodal, že vzhledem k obsahu návrhu jej nechal zapsat jako návrh v péči o nezletilé na zákaz styku s otcem do příslušného opatrovnického spisu.
3. Krajský soud v Praze usnesení soudu potvrdil v rozsahu výroků I., II., III. a VI. usnesení soudu prvního stupně poté, co dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Krajský soud po rekapitulaci skutkového stavu věci konstatoval, že navrhovatelkou popisované chování stěžovatele bylo osvědčeno (jeví se jako pravděpodobné s ohledem na okolnosti případu), a to zejména vyjádřením dětí a předloženými lékařskými zprávami. Již v roce 2015 bylo stěžovateli předběžným opatřením soudu zakázáno vstupovat do domu a na zahradu, když bylo mj. rovněž lékařskými zprávami doloženo, že u nezletilých dětí se v důsledku chování stěžovatele vyskytují posttraumatické symptomy naplňující posttraumatickou stresovou poruchu.
Chování stěžovatele nelze vnímat jako běžné konflikty v souvislosti s řešením porozvodové situace, resp. majetkového vypořádání, přičemž zcela zásadní je skutečnost, že obětmi jeho chování jsou především nezletilé děti. Odvolací soud přitom ze zákona nepřihlížel k dalším listinám a tvrzením nově předloženým jak stěžovatelem, tak i navrhovatelkou.
5. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím tzv. konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Mezi taková rozhodnutí patří i předběžné opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02
(N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita s ním spojeného zásahu je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo k úpravě poměrů mezi účastníky řízení co nejrychleji.
7. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta jejich případná pochybení, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možné spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ). Předmětem tohoto přezkumu dále může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
8. V nyní posuzované věci bylo soudem vydáno předběžné opatření ve věci domácího násilí zahrnující zákaz stěžovatele vstupovat do domu, jeho okolí a navazovat s navrhovatelkou kontakt. Předmětné opatření bezpochyby znamená určité omezení stěžovatele, avšak z pohledu Ústavního soudu je stěžejní, zda obecné soudy nepochybily v průběhu řízení, tj. zda nebylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, o něž především svou ústavní stížnost opírá. Stěžovatelem namítaná pochybení však Ústavní soud neshledal.
Soud prvního stupně přikročil k vydání předmětného rozhodnutí poté, co byly všechny skutečnosti dostatečně osvědčeny z předložených listinných důkazů, což ostatně podrobně rozvádí i v odůvodnění rozhodnutí. V hodnocení důkazů pak nelze spatřovat žádný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatele, přičemž zohledňováno bylo i jednání stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilým dětem. Pochybení soudu nelze spatřovat ani v tom, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebyl stěžovateli doručen návrh na vydání předběžného opatření a nebylo mu umožněno vyjádřit se k němu.
Obecný soud totiž nedoručuje návrh účastníkům k vyjádření před tím, než o něm rozhodne, neboť by tím byl zmařen účel předběžného opatření, resp. neodpovídalo by to účelu předběžného opatření (srov. NS 25 Cdo 1847/98, SoJ 2/99). Návrh doručí účastníkům jen tehdy, pokud bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, a to spolu s usnesením, kterým bylo předběžné opatření nařízeno (srov. § 76c odst. 2 o. s. ř.). Taktéž jednání soud k nařízení předběžného opatření nenařizuje. Toto pravidlo je výslovně zakotveno v § 404 z.
ř. s. přímo pro řízení ve věcech ochrany proti domácímu násilí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá nesprávný postup odvolacího soudu, který v řízení nezohlednil jím navrhované a předkládané důkazy. Ani s těmito námitkami se Ústavní soud neztotožňuje. Odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) musí při svém rozhodnutí zásadně vycházet z tvrzení a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, resp. v době, kdy o věci rozhodoval meritorně. Pokud tedy účastník tvrzení či důkazy doplní až v řízení odvolacím, nemůže soud k těmto tvrzením přihlížet a stejně tak nemůže zohlednit skutkovou verzi protistrany (zde stěžovatele), která se objeví až v jeho odvolání.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily předmětná zákonná ustanovení zcela účelově, nepřikládá na podporu svých tvrzení žádný relevantní výklad, který by je snad podpořil. Naopak, uvedený výklad - též použitý obecnými soudy - je zcela v souladu se zákonem, jestliže v jeho případě není shledán ani přepjatý formalismus či jiná účelová deformace, což v nyní posuzované věci nelze dovodit.
10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu