Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11, zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 2366/2022-1599, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 17 Co 72/2022-1536, doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. ledna 2022 č. j. 11 C 366/2016-1492 a mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. října 2021 č. j. 11 C 366/2016-1459, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Žalobou ze dne 13. 12. 2016, ve znění změn a upřesnění, požadovala žalobkyně Liza Monique Stern (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) po Obvodním soudu pro Prahu 3, aby byl stěžovatel uznán povinným zaplatit jí náhradu škody ve výši 7 615 693,50 Kč s příslušenstvím. Tato částka sestávala z nároku na zaplacení 90 000 Kč za vyhotovení dokumentace skutečného provedení stavby, 164 511 Kč za opravu dvou komínových těles a odstranění závad spalinových cest, 86 827 Kč za provedení kontroly a odstranění nedostatků dešťové kanalizace, 4 883 645,50 Kč za chybějící technologické zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice a v souvislosti s tím 29 756 Kč za znalecký posudek Ing. Koženého, 957 000 Kč za ušlý zisk z provozu lihovaru v roce 2015, 1 318 337 Kč za škodu na obytném objektu, na objektu výroby lihu a elektroinstalaci sýpky a v souvislosti s tím 42 096 Kč za znalecké posudky Ing. Hůdy a 43 521 Kč za provedení kontroly a odstranění závady dešťové kanalizace ve dvorní části objektu lihovaru.
3. Obvodní soud pro Prahu 3 mezitímním rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 11 C 366/2016-1459 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 1. 2022 č. j. 11 C 366/2016-1492 rozhodl, že žaloba je ohledně všech nároků co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
4. Městský soud v Praze po odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 28. 4. 2022 č. j. 17 Co 72/2022-1536 změnil mezitímní rozsudek ve výroku I. tak, že zamítl žalobu na zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, a potvrdil jej ve vyhovujících výrocích II. a III. ohledně základu nároků na zaplacení 164 511 Kč a 86 827 Kč, v části výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení 4 883 645,50 Kč, a v části výroku V., jímž bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení 1 318 337 Kč (výrok II.); změnil jej v části výroku IV. tak, že zamítl žalobu na zaplacení ušlého zisku ve výši 957 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.); a zrušil jej v části výroku IV. ohledně částky 29 756 Kč, v části výroku V. ohledně částky 42 096 Kč (náklady znaleckých posudků) a ve výroku VI., jímž bylo rozhodnuto o 43 521 Kč (kontrola a odstranění závady dešťové kanalizace), a v tomto rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok IV).
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2024 č.j. 25 Cdo 2366/2022-1599 pak odmítl dovolání stěžovatele v dané věci.
6. Stěžovatel v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti popsal vývoj případu a zejména uvedl, že obecné soudy svévolně posoudily uplatněné právo vedlejší úěastnice na náhradu škody na základě "extrémně nespravedlivého použití či spíše nepoužití zákona č. 229/1991 Sb., o ochraně vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku", jakož i ostatních restitučních zákonů, čímž se měly dopustit obcházení restitučního zákonodárství. Dovolací soud potom dle názoru stěžovatele deformoval skutková zjištění prvostupňového soudu ohledně původnosti či novosti vybavení lihovaru, pročež ve svém rozhodnutí nereflektoval jeho dovolací argumentaci. Obecné soudy prý dále porušily stěžovatelovo právo na legitimní očekávání, pokud se týče posouzení právní povahy technologického zařízení lihovaru, a jejich rozhodnutí spočívají na právních závěrech, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, pokud se týče údržby předmětných nemovitostí.
7. Tím, že obecné soudy uznaly stěžovatele povinným zaplatit vedlejší účastnici náhradu za chybějící technologické zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice, náhradu za opravu dvou komínových těles a odstranění závad spalinových cest, náhradu za provedení kontroly a odstranění nedostatků dešťové kanalizace a náhradu za škodu na obytném objektu, na objektu výroby lihu a elektroinstalaci sýpky, porušily podle názoru stěžovatele jeho shora uvedená základní práva. Doplnil, že vzhledem k tomu, že od odnětí původního majetku československým státem v poválečných letech uplynuly již značné desítky let, v průběhu tohoto období v prostorách původního nemovitého majetku vznikly nové provozy a nové podniky (státní i soukromé) a bylo by prý zcela nelogické, aby v rámci restituce byly kromě nemovitostí vydávány restituentům rovněž tyto provozy, které často s původní výrobou nemusely mít vůbec nic společného a jednalo se o prakticky zcela odlišné věci a provozy vybavené novým vybavením z období 70. - 80. let, o čemž svědčí např. i dodatečně zbudovaná pěstitelská pálenice v průběhu 80. let, o kterou byl provoz lihovaru v obci Běšiny následně rozšířen a která nebyla součástí původně odňatého komplexu. Předmětnou civilní žalobou tak vedlejší účastnice dle stěžovatele nepřípustně obchází restituční instituty (náhrady mrtvého inventáře dle § 20 zákona o půdě, vydání věci dle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a náhrady rozdílu v ceně vydané stavby dle § 14 odst. 3 zákona o půdě)
8. Stěžovatel dále dlouze polemizuje se závěry soudů a zastává názor, že pokud tedy bylo možné technologické zařízení lihovaru odmontovat bez trvalého poškození budovy a bez poškození zařízení samotného, které by mělo vliv na jeho činnost, pak nelze toto technologické zařízení považovat za součást nemovitosti tak, jak naznaly obecné soudy. Obecné soud také shodně pracovaly se skutkovým zjištěním, že stěžovatel provedl na předmětných nemovitostech opravy; ale v extrémním nesouladu s tím shodně dospěly k závěru, že stěžovatel o předmětné nemovitosti řádně nepečoval a nechal je chátrat. Nejvyšší soud pak při posuzování důvodnosti a přípustnosti dovolání stěžovatele pominul podle něj zejména tu zjištěnou skutečnost, že pěstitelská pálenice umístěná do lihovaru v 80. letech byla zcela novým vybavením lihovaru oproti jeho stavu ke dni přechodu na stát.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud totiž shledal, že spočívá především v nesouhlasu stěžovatele s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces tak nemůže obstát. Ze zjištění soudů k podstatě věci lze shrnout, že na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj, které nabylo právní moci 23. 12. 2014, byly žalobkyni podle § 9 odst. 4 zákona o půdě vydány nemovitosti v obci Běšiny, a to zejména obytný dům se stavbou lihovaru a zahrada. Jejich původním vlastníkem byl pan Isidor Stern, zemřelý dne 28. 1. 1942 v koncentračním táboře v Terezíně, jehož právní nástupkyně Věra Sternová (která během řízení zemřela a na její místo v řízení nastoupila žalobkyně) uplatnila dne 18. 10. 1991 restituční nárok. Nemovitosti byly užívány jako lihovar a částečně i k bydlení. Žalobkyni byly předány dne 6. 3. 2015, kdy byl sepsán zápis o předání a převzetí dokumentace a o zjištění stavu nemovitostí a jejich závad, z něhož vyplývalo, že běžná údržba nebyla dlouhodobě prováděna, do staveb zatéká a jsou podmáčeny. Závady byly zjištěny také na komínech, kanalizaci, omítkách, elektrických rozvodech, plotech, zdech a chybějícím technologickém zařízení lihovaru. Nájemce předtím oznámil Pozemkovému fondu, že ukončil výrobu lihu a demontoval jeho zařízení. Pozemkový fond po právní ani věcné stránce žádným způsobem toto sdělení nezkoumal a odmontování a vybourání technologického zařízení a jeho odvezení nebránil a nemovitosti tak byly předány žalobkyni bez technologického zařízení lihovaru a pálenice. Ze strany žalované (Pozemkového fondu ani Státního pozemkového úřadu) nebyla vedena inventarizace ani evidence technologického zařízení, nebyly prováděny kontroly majetku ani kontrola předávaných a přebíraných částí technologického zařízení lihovaru a pálenice nájemcům.
10. Soudy proto ve svých rozhodnutích zdůraznily, že Pozemkový fond byl povinen postupovat při správě nemovitostí s péčí řádného hospodáře, a pokud tak nečinil (např. i proto, že správu ve skutečnosti nevykonával), odpovídá žalovaný podle § 5 odst. 3 zákona o půdě za škodu, jež tím oprávněné osobě vznikla. Při posouzení nároku na náhradu škody způsobené odstraněním technologického zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice (4 883 645,50 Kč) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že toto zařízení bylo pevně zabudováno do stavby, jež od počátku sloužila jako lihovar, byla k tomuto účelu vybudována a zcela stavebně přizpůsobena tomuto technologickému zařízení. V důsledku faktického spojení (zabudování do stavby) se technologické zařízení lihovaru stalo součástí nemovitosti jako věci hlavní. Důsledkem "oddělení" tedy bylo funkční znehodnocení stavby, neboť některé součásti stavby včetně neodstraněných částí zabudované technologie po odstranění navazující části technologického zařízení pozbyly smysl. Jak uvedl také Nejvyšší soud, skutečnost, že pěstitelská pálenice byla do stavby zabudována až v 80. letech 20. století, není z tohoto pohledu významná. Pokud Pozemkový fond v době, kdy měl předmětnou nemovitost ve správě, umožnil, aby součást stavby (technologické zařízení) byla třetí osobou odstraněna, čímž došlo ke znehodnocení nemovitosti a s tím spojené ztrátě její hodnoty, nepostupoval s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě a toto protiprávní jednání je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobkyni. Povinností žalované jako řádného hospodáře bylo zajistit, aby do konečného rozhodnutí o uplatněném nároku oprávněné osoby nebyla svěřená věc (stavba) znehodnocena nad rámec poškození způsobených plynutím času a běžnou amortizací.
11. Jestliže soudy uzavřely, že když odpovědný státní orgán připustil, aby byla od stavby, kterou měl stát ve správě, oddělena její klíčová součást, došlo tím ke znehodnocení stavby a k porušení povinnosti, uložené v § 5 odst. 3 zákona o půdě, nelze tomuto právnímu závěru ničeho vytknout ani z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud tak shledal, že soudní přezkum v daném případě proběhl postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu