USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: L. M. S., zastoupená JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, 339 01 Klatovy, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, o 7 615 693,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 366/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 Co 72/2022-1536, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se domáhá náhrady škody v celkové výši 7 615 693,50 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout porušením povinnosti žalované (jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České republiky) podle § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nakládat s péčí řádného hospodáře s nemovitostmi, jež byly následně v roce 2014 vydány žalobkyni. Žalovaná částka sestává z nároku na zaplacení 90 000 Kč za vyhotovení dokumentace skutečného provedení stavby, 164 511 Kč za opravu dvou komínových těles a odstranění závad spalinových cest, 86 827 Kč za provedení kontroly a odstranění nedostatků dešťové kanalizace, 4 883 645,50 Kč za chybějící technologické zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice a v souvislosti s tím 29 756 Kč za znalecký posudek Ing.
Koženého, 957 000 Kč za ušlý zisk z provozu lihovaru v roce 2015, 1 318 337 Kč za škodu na obytném objektu, na objektu výroby lihu a elektroinstalaci sýpky a v souvislosti s tím 42 096 Kč za znalecké posudky Ing. Hůdy, a 43 521 Kč za provedení kontroly a odstranění závady dešťové kanalizace ve dvorní části objektu lihovaru; vše s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 mezitímním rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 11 C 366/2016-1459, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 11 C 366/2016-1492, rozhodl, že žaloba je co do základu ohledně všech
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 Co 72/2022-1536, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu na zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil jej ve vyhovujících výrocích II a III ohledně základu nároků na zaplacení 164 511 Kč a 86 827 Kč, v části výroku IV, jíž bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení 4 883 645,50 Kč, a v části výroku V, jíž bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení 1 318 337 Kč (výrok II), změnil jej v části výroku IV tak, že zamítl žalobu na zaplacení ušlého zisku ve výši 957 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a zrušil jej v části výroku IV ohledně částky 29 756 Kč, v části výroku V ohledně částky 42 096 Kč (šlo o náklady znaleckých posudků) a ve výroku VI, jímž bylo rozhodnuto o 43 521 Kč (kontrola a odstranění závady dešťové kanalizace), a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. SZ SPU 169251/2014, č. j. SPU 635094/2014 PÚ 3113/91, 6176/92, 569/94-J, které nabylo právní moci 23. 12. 2014, byly žalobkyni podle § 9 odst. 4 zákona o půdě vydány nemovitosti (včetně všech součástí a příslušenství), a to pozemky parc. č. st. XY se stavbou č. XY (obytný dům se stavbou lihovaru), parc. č. st. XY se stavbou bez čp./č (jiná stavba), parc. č. st. XY se stavbou bez čp./če, (jiná stavba) a parc. č. XY, zahrada, vše v katastrálním území XY, obec XY. Jejich původním vlastníkem byl
I. S. (zemřelý dne XY v koncentračním táboře v XY), jehož právní nástupkyně V. S. (která během řízení zemřela a na její místo v řízení nastoupila žalobkyně) uplatnila dne 18. 10. 1991 a 16. 2. 1992 restituční nárok na vydání nemovitostí patřících původnímu zbytkovému statku v Běšinech. Nemovitosti byly užívány jako lihovar (do roku 2007) a částečně i k bydlení. Předány žalobkyni byly dne 6. 3. 2015, kdy byl sepsán zápis o předání a převzetí dokumentace a o zjištění stavu nemovitostí a jejich závad, z něhož vyplývalo, že běžná údržba není dlouhodobě prováděna (kromě oprav provedených žalovanou uvedených níže), do staveb místy zatéká a jsou podmáčeny, byly zjištěny závady na komínech, kanalizaci, omítkách, elektrických rozvodech, plotech, zdech a chybějící technologické zařízení lihovaru.
Žalobkyni nebyla předána dokumentace skutečného provedení stavby, doklady o opravách a údržbě spalinových cest a jejich revizích, proto byla žalobkyně nucena nechat vyhotovit pasport stavby, zaměření obvodu stavby a kalkulaci nákladů nezbytných oprav objektu čp. XY za 90 000 Kč, provést kontrolu spalinových cest, odstranění závad na nich a následnou opravu dvou komínových těles za 164 511 Kč. Na kontrolu a odstranění závažných závad kanalizace v západní a severní straně objektu vynaložila žalobkyně celkem 86 827 Kč. V létě roku 2017 žalobkyně zjistila při ucpání dešťové kanalizace ve dvorní části objektu lihovaru, že při předchozí opravě kanalizace došlo k přerušení přípojky dešťové kanalizace a při obnovení nebyly dva okapové svody napojeny na tuto přípojku, srážkovou vodu z okapových svodů tak žalovaná svedla do zdiva 1.
podzemního podlaží objektu, čímž docházelo k dlouhodobému podmáčení zdiva. Žalobkyni nebyla předána žádná dokumentace, proto teprve po ucpání dešťové kanalizace tuto závadu (nenapojení dvou dešťových svodů do potrubí dešťové kanalizace) zjistila, dne 5. 8. 2017 nechala provést její kontrolu a za provedení opravy zaplatila 43 521 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení uvedených částek, což žalovaná odmítla.
5. V rozhodném období (1992 až 2014) provedla žalovaná v roce 2003 rekonstrukci krovu střechy provozní budovy z důvodu havarijního stavu, v roce 2009 rekonstrukci střešní konstrukce zámeckého špýcharu, jehož běžná údržba nebyla prováděna. V letech 2004 - 2006 rekonstrukci střechy nad kotelnou, opravu a odkanalizování sociálního zařízení, opravu střechy na obytné části a fasády věže. V roce 2006 byl zaizolován vodovodní rozvod, který zamrzl. V roce 2010 byla provedena oprava podlah v provozních částech lihovaru, která souvisela zejména s odstraňováním části bývalé technologie zapuštěné do podlahy i se zjištěním Pozemkového fondu v červenci 2008, že v provozních místnostech byly odřezány nádrže (posledním nájemcem) a po nich zůstaly otvory v podlahách.
Od roku 2014 bylo prováděno čištění komínu (pouze u obydlených jednotek) a kontrola spalinových cest. Šlo pouze o práce nutné k odvrácení hrozby havarijního stavu nemovitosti. Na základě zejména znaleckého dokazování (posudky Ing. Koženého a Ing. Hůdy) bylo zjištěno, že obytný dům byl ke dni fyzického předání nemovitosti (březen 2015) objektem s neprováděnou běžnou údržbou (kromě opravy střechy a fasády věže a dvorní části), spodní stavba a podloží byly zatíženy (podmáčeny) dešťovou vodou, jejíž likvidace nebyla řešena.
Svislé konstrukce vykazovaly viditelné vady, svislé a vodorovné trhliny ve zdech, v 1. podzemním podlaží obytné části byla zřetelná značná koroze obvodového zdiva, rozsáhlé trhliny ve vrcholech a patách kleneb, konstrukce krovu byla poškozena v místech zatékání krytinou, klempířské prvky prorezivělé nebo zanesené. Vnitřní omítky byly popraskané v důsledku výše uvedených závad svislých konstrukcí, omítky sklepů byly zcela zdevastovány, stejně jako vnější omítky, kromě dvorní části a věže. Okna byla poškozena zatékáním chybějícím zasklením, nátěry a netěsnostmi.
Konstrukce krovu vykazovaly stopy po zatékání, lokální hniloby, napadení dřevokazným hmyzem, podlaha byla odstraněna. Budova výroby lihu byla v roce 1992 výrobním objektem, podsklepeným s jedním nadzemním podlažím a přístavbou k jihozápadní straně objektu, stropy částečně klenbové a bylo zde osazeno technologické zařízení. Stav k roku 2014 byl takový, že se již jednalo o objekt s neprováděnou běžnou údržbou, kromě opravy krovu, střechy a dvorní části fasády, spodní stavba a podloží byly zatíženy dešťovou vodou, jejíž likvidace byla neřešena.
Svislé konstrukce vykazovaly viditelné trhliny, stropní konstrukce na několika místech byla vybourána, vnitřní i vnější omítky vlhké, opadávající, elektrická instalace v částech přerušena, demontována, nefunkční, technologické zařízení demontováno, u elektroinstalace sýpky technologie zcela chyběla, kabely pro technologii dopravníků, motorů, ovladačů byly utrhané, neukončené, chyběl rozvaděč.
6. Součástí lihovaru bylo již od jeho výstavby technologické zařízení, které bylo v 80. letech 20. století rozšířeno o pěstitelskou pálenici, která byla, stejně jako technologické zařízení lihovaru, součástí stavby, což je patrné z kolaudačních rozhodnutí, z pevného zabudování do stavby i umístění technologických linek v navazujících částech stavby. Bylo tak tomu i v době, kdy právní předchůdkyně žalobkyně o vydání nemovitostí (v roce 1991 a 1992) požádala. Vydané nemovitosti byly od roku 1948 ve správě různých subjektů, ke dni, k němuž uvedené nemovitosti přešly do správy Pozemkového fondu, k nim vykonával právo hospodaření státní podnik Škrobárny Havlíčkův Brod, který je v roce 1992 pronajal Škrobárnám Horažďovice, a.
s. a v roce 1996 pak společnosti Lihovar Dvořiště, spol. s r. o., vždy výhradně za účelem výroby lihu. V roce 1998 převzal fakticky nemovitosti do správy Pozemkový fond, který dne 24. 6. 1998 uzavřel nájemní smlouvu se společností Lihovar Dvořiště spol. s r. o. s účinností od 1. 7. 1998 na neurčito, jejíž přílohou byl seznam staveb a zařízení, přičemž v té době byla část technologického zařízení původní (20. a 30. let 20. století), část z let 60., 70. a 80. Část vybavení lihovaru měli v roce 1996 odkoupit od Škrobáren Havlíčkův Brod, státní podnik, jednatelé společnosti Lihovar Dvořiště spol.
s r. o. Petr Kunst a Václav Šitner, avšak žádné kupní smlouvy neexistují. Nájemní smlouva byla ukončena dohodou ke dni 21. 12. 2007 z iniciativy nájemce Lihovaru Dvořiště, spol. s r. o., čemuž předcházelo jeho sdělení ze dne 16. 5. 2007 nazvané „vybourání otvoru v Lihovaru Běšiny“, kterým nájemce oznámil Pozemkovému fondu, že ukončili výrobu lihu a pěstitelského pálení, je demontováno zařízení a z toho důvodu bylo nutné vybourat montážní otvor v obvodové zdi budovy s tím, že vše se uvede do původního stavu.
Pozemkový fond po právní ani věcné stránce žádným způsobem toto sdělení nezkoumal a odmontování a vybourání technologického zařízení a jeho odvezení nebránil. Technologické zařízení bylo demontováno (byla proto vybourána nejen obvodová zeď budovy, ale i části podlah a stropů) a odvezeno. Nemovitosti byly předány žalobkyni bez technologického zařízení lihovaru a pálenice. Ze strany žalované (Pozemkového fondu ani Státního pozemkového úřadu) nebyla vedena inventarizace ani evidence technologického zařízení, nebyly prováděny kontroly majetku ani kontrola předávaných a přebíraných částí technologického zařízení lihovaru a pálenice nájemcům.
7. Vzhledem k přechodným ustanovením [§ 3028 odst. 2 a 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] odvolací soud věc právně posoudil podle § 100 odst. 1, § 106 odst. 1 a 2, § 120 odst. 1 a § 420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zejména § 5 zákona o půdě. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětné nemovitosti, jež byly k rozhodnému datu 24. 6. 1991 ve vlastnictví státu, přešly podle § 17 odst. 1 zákona o půdě do správy Pozemkového fondu, a to dnem 1. 1. 1992, kdy Pozemkový fond skutečně vznikl. Od tohoto data (i v období před skutečným převzetím nemovitostí Pozemkovým fondem v roce 1998, tedy v době, kdy s nimi hospodařil státní podnik) byl Pozemkový fond povinen postupovat při správě nemovitostí s péčí řádného hospodáře, a pokud tak nečinil (např. i proto, že správu ve skutečnosti nevykonával), odpovídá žalovaná podle § 5 odst. 3 zákona o půdě za škodu, jež tím oprávněné osobě vznikla. Dovodil rovněž, že uplatnění nároků není vyloučeno § 28 zákona o půdě a že prekluzivní lhůty podle § 13 téhož zákona se na ně nevztahují.
8. Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud důvodnou ani námitku promlčení, neboť ve vztahu k žádnému ze žalobních nároků neuplynula do podání žaloby subjektivní ani objektivní promlčecí doba. Ohledně ní doplnil, že skutečná škoda, jež měla žalobkyni vzniknout odstraněním technologického zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice, jí nemohla vzniknout okamžikem vybourání a odvozu příslušného zařízení (v té době žalobkyně ještě nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí a nebylo zřejmé, zda jí nemovitosti budou vydány), ale až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž byly žalobkyni nemovitosti vydány (23. 12. 2014). Totéž platí i pro další žalobní uplatněné nároky, neboť u žádného z nich škoda nevznikla žalobkyni dříve, než se stala vlastnicí vydaných nemovitostí.
9. Jde-li o jednotlivé žalobní nároky, odvolací soud se u nároku na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti provádět opravy a údržbu spalinových cest (164 511 Kč), provádět kontroly, opravy a údržbu dešťové kanalizace v severní a západní části objektu (86 827 Kč) a provádět základní údržbu obytného objektu, objektu výroby lihu a elektroinstalace sýpky (1 318 337 Kč) ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Žalovaná zanedbala péči řádného hospodáře a v důsledku toho došlo ke zhoršení stavu předmětných nemovitostí nad rámec znehodnocení, k němuž by došlo samotným plynutím času a běžným opotřebením.
Žalovaná sice na nemovitostech nechala provést řadu oprav a rekonstrukčních prací (což znalec Ing. Hůda při zpracování posudku vzal v potaz), to však nevylučuje zanedbání systematické základní údržby, jež vedla k nadměrnému znehodnocení nemovitostí. Z hlediska porušení péče řádného hospodáře ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě je podstatné, že zanedbání údržby a oprav se týkalo oblastí významných pro další životnost a celkový stav nemovitostí (např. odvod a likvidace dešťových vod, ochrana proti zatékání, běžná údržba elektroinstalace).
Rozhodující naopak není skutečnost, že žalovaná zároveň porušila své veřejnoprávní povinnosti udržovat stavbu v souladu s ustanoveními stavebního zákona a provádět pravidelné kontroly spalinových cest.
10. Při posouzení nároku na náhradu škody způsobené odstraněním technologického zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice (4 883 645,50 Kč) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že toto zařízení bylo pevně zabudováno do stavby, jež od počátku sloužila jako lihovar, byla k tomuto účelu vybudována a zcela stavebně přizpůsobena tomuto technologickému zařízení. V důsledku faktického spojení (zabudování do stavby) se technologické zařízení lihovaru stalo součástí nemovitosti jako věci hlavní.
Míra „oddělitelnosti“ technologického zařízení je zřejmá z časové i stavebně technické náročnosti demontáže zařízení, jež si vyžádala stavební zásahy do budovy (např. vybourání velkého otvoru v obvodové zdi, vybourání otvorů ve stropě i v podlaze), zjevně přesahující „odmontování upevněných strojů“ (z hlediska posouzení oddělitelnosti zařízení je bez významu do jaké míry byla tato stavební poškození následně, před vydáním nemovitostí žalobkyni, opravena), a dále to, že důsledkem „oddělení“ bylo funkční znehodnocení stavby, neboť některé součásti stavby včetně neodstraněných částí zabudované technologie (např. tovární komín a plamencový kotel) zůstaly po odstranění navazující části technologického zařízení bez využití (pozbyly smysl).
Další využití stavby by totiž vyžadovalo buď stavební úpravy a investice do znovuinstalace technologického zařízení, aby nemovitost mohla být nadále užívána k účelu, k němuž je stavebně přizpůsobena, nebo stavební úpravy a investice za účelem možnosti využití nemovitosti k jinému účelu. Jelikož bylo technologické zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice součástí nemovitosti, nebylo způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu (nemohlo být před fyzickým oddělením od stavby platně převedeno kupní smlouvou na osobu odlišnou od vlastníka nemovitosti), mělo sdílet právní osud nemovitosti a být tedy vydáno žalobkyni.
Skutečnost, že pěstitelská pálenice byla do stavby zabudována až v 80. letech 20. století, není z tohoto pohledu významná. Pokud Pozemkový fond v době, kdy měl předmětnou nemovitost ve správě, umožnil, aby součást stavby (technologické zařízení) byla třetí osobou odstraněna, čímž došlo ke znehodnocení nemovitosti a s tím spojené ztrátě její hodnoty, nepostupoval s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě a toto protiprávní jednání je v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobkyni.
Proto je i tento nárok co do základu důvodný.
11. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení 90 000 Kč za pořízení pasportu stavby s tím, že nepořízení a nepředání dokumentace skutečného provedení stavby nelze považovat za porušení péče řádného hospodáře, neboť v důsledku tohoto jednání ke znehodnocení nemovitosti nedošlo. Odvolací soud neshledal důvodným ani nárok na náhradu ušlého zisku za rok 2015 (957 000 Kč), neboť při pravidelném běhu věcí by v roce 2015 nemohla podnikatelskou činnost zahájit, natož dosahovat zisku.
Proto rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích změnil tak, že žalobu zamítl. Ohledně náhrady nákladů vynaložených na znalecké posudky (Ing. Koženého - 29 756 Kč a Ing. Hůdy - 42 096 Kč) dovodil, že jde o příslušenství uplatněných pohledávek ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. Závěr soudu prvního stupně je proto předčasný, neboť posouzení jejich důvodnosti a výše závisí na konečném rozhodnutí o výši příslušných nároků na náhradu škody. Odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil, stejně jako rozhodnutí o nároku na náhradu škody způsobené porušením povinností provést řádně opravu a údržbu dešťové kanalizace ve dvorní části objektu (43 521 Kč), neboť k posouzení tohoto nároku dosud nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav.
12. Žalovaná podala dovolání proti potvrzujícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně jde i o otázky hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 482/2000 namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že technologické vybavení lihovaru bylo součástí žalovanou vydávané stavby, ačkoli podle dovolatelky bylo jejím příslušenstvím, tedy samostatnou věcí.
Má za to, že technologie lihovaru byla v rozhodné době v lihovarech obdobná, přičemž v odkazovaném rozhodnutí soud shledal, že jde o příslušenství věci. Domnívá se, že pokud bylo v daném případě možné technologické zařízení lihovaru odmontovat bez trvalého poškození budovy a zařízení samotného, které by mělo vliv na jeho činnost, pak je nelze považovat za součást nemovitosti (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 351/2002). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v rozhodnutí řádně nevypořádal s právními otázkami rozdílu mezi součástí a příslušenstvím věci (§ 120 obč. zák.), ani s tím, jak bylo technologické vybavení ve stavbě ukotveno či se způsobem jeho demontáže.
V rozporu s ustálenou judikaturou jsou rovněž podle dovolatelky úvahy soudu ohledně funkčního znehodnocení stavby lihovaru. Závěr odvolacího soudu, že demontáží technologického zařízení došlo ke znehodnocení a poškození stavby je podle ní nesprávný i proto, že skutková zjištění neodpovídají skutečnému stavu. Soud tak vycházel z nesprávných skutkových závěrů, a to i proto, že zamítl její návrh na doplnění dokazování o revizní znalecké posudky a provedení místního šetření. Žalovaná nepochybila, jestliže umožnila společnosti Lihovar Dvořiště spol.
s r.o., aby si technologické zařízení demontovala a odvezla, neboť zařízení v té době bylo ve vlastnictví této společnosti. V rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou považuje dovolatelka otázku, zda je podle zákona o půdě možné poskytnout náhradu oprávněné osobě i za technologické zařízení lihovaru. Právní hodnocení soudů je v rozporu s podstatou restitucí a restituční judikaturou (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/93). Zákon o půdě nepočítá s vydáním movitých věcí (pouze s náhradou za živý a mrtvý inventář, kterým technologické zařízení lihovaru není), upravuje toliko navrácení věcí nemovitých (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 982/2020 a Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 2578/20). Jelikož od odnětí původního majetku státem uplynuly již desítky let a v mezidobí v prostorách nemovitého majetku často vznikly nové provozy a nové podniky (státní i soukromé), bylo by nelogické, aby v rámci restituce byly kromě nemovitostí vydávány restituentům rovněž tyto provozy, které často s původní výrobou nemusely mít vůbec nic společného, či byly vybavené novým zařízením. Proto vydání technologických provozů předmětem restitucí nebylo a žaloba je v této části nedůvodná. Navíc žalobkyně neprokázala, že zařízení odvezené společností Lihovar Dvořiště s r.o.
patřilo opravdu původně právním předchůdcům žalobkyně a nejednalo se o zařízení této společnosti, soud nezkoumal stav a vybavení lihovaru ke dni odnětí státem. Tím je dán extrémní rozpor mezi prokázaným skutkovým stavem a jeho právním hodnocením. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 853/2003, 25 Cdo 3074/2010) spatřuje v posouzení otázky péče řádného hospodáře podle § 5 odst. 3 zákona o půdě. V řízení bylo prokázáno, že v průběhu let 2003–2012 na předmětných nemovitostech žalovaná realizovala větší opravy a investice i drobné opravy (k nimž se však dokumentace nedochovala), což vylučuje závěr soudů, že se nechovala s péčí řádného hospodáře.
Žalobkyně opak neprokázala (dovolatelka zpochybňuje použitou metodiku v posudku Ing. Hůdy), ohledně stavu nemovitosti soudy neprovedly dostatečné dokazování, provedené opravy bagatelizovaly a pozornost zaměřily na ostatní drobnější nedostatky. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4545/2017 namítá dovolatelka odklon od ustálené judikatury i při řešení otázky promlčení nároku na náhradu škody spočívající v demontáži technologického zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice. Technologické zařízení lihovaru bylo demontováno již v květnu 2007 a žaloba podána až dne 13.
12. 2016, tříletá objektivní promlčecí doba proto uplynula marně a tyto nároky jsou proto promlčeny. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku II a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že žalovaná především zpochybňuje skutkové závěry soudu. Domnívá se, že odvolací soud se při právním posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o otázky hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
14. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
17. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právním závěrem, že technologické vybavení lihovaru bylo součástí stavby vydané žalobkyni. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemovitosti do správy převzala za předchozí právní úpravy, posuzoval odvolací soud tuto otázku v souladu s přechodnými ustanoveními občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. podle § 120 odst. 1 obč. zák., podle něhož je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, předpokladem je tedy spojení s věcí hlavní. Odvolací soud při právním posouzení přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, podle něhož je třeba samostatnost věci ve vztahu k věci jiné posuzovat z hlediska dvou kritérií, a to vzájemné sounáležitosti věcí a míry jejich oddělitelnosti (v podrobnostech dovolací soud pro stručnost odkazuje na citaci odkazovaného rozsudku uvedenou v rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že zákon neuvádí hlediska, podle kterých by bylo možno určit, co k věci podle její povahy náleží, záleží proto vždy na posouzení konkrétního případu a na úvaze soudu, přičemž tuto úvahu lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
18. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění (skutkové závěry podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), že technologické zařízení bylo do stavby lihovaru již od počátku (v roce 1927) pevně zabudováno (a do roku 2007 bylo k výrobě lihu používáno, byť některé jeho části byly později vyměněny nebo doplněny). Stavba od počátku sloužila k výrobě lihu a technologii této výroby byla stavebně přizpůsobena. Je tedy splněno první kritérium, neboť technologické zařízení vzhledem k zabudování do stavby lihovaru a jeho funkci, která odpovídala účelu stavby, bylo možno považovat za to, co k věci (stavbě jako věci hlavní) podle její povahy náleží (vzájemná sounáležitost).
Je však splněno i druhé kritérium, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila. V daném případě bylo při demontáži v roce 2007 zasaženo do samotné hmotné podstaty stavby, neboť došlo k její částečné destrukci spočívající ve vybourání částí podlah, stropu (při oddělení jednotlivých součástí technologie) a dokonce i obvodové zdi stavby. Proto je nepochybné, že právní závěr odvolacího soudu, že technologické zařízení bylo součástí stavby ve smyslu § 120 obč. zák., a to i proto, že v důsledku jeho oddělení (odstranění) došlo k funkčnímu znehodnocení stavby jako věci hlavní, nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
19. Závěr odvolacího soudu se pak neodchyluje od dovolatelkou uváděné judikatury. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 982/2020 není případný, neboť dovolací soud se řešením, zda jde o součást věci hlavní nezabýval; v odkazované věci byla řešena problematika vydání živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona o půdě, tedy zcela jiných právních otázek než v posuzované věci. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 482/2000, ani v tomto případě závěry v něm vyslovené nejsou na daný případ přiléhavé.
Lze se ztotožnit s důvody uvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu (bod 33), jimiž zdůvodnil odlišnost odkazovaného rozhodnutí od dané věci [v odkazované věci bylo technologické zařízení lihovaru příslušenstvím věci (stavby) a bylo od ní oddělitelné, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, kde bylo součásti stavby]. Navíc (jak zdůraznil i odvolací soud) v odkazovaném rozhodnutí soud uvádí, že bylo-li by technologické zařízení součástí stavby, měla by povinnost k náhradě za znehodnocení stavby povinná osoba, která věc vydává.
Ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 351/2002 na posuzovanou věc nedopadá, neboť rodinný dům (v němž v odkazovaném případě byla zabudována váha) nesporně může sloužit svému účelu i bez ní, zatímco stavba od počátku stavebně přizpůsobená, určená a užívaná k výrobě lihu bez pevně zabudované linky na jeho výrobu k určenému účelu sloužit nemůže a došlo tak k jejímu funkčnímu znehodnocení. Ani výtky týkající se závěrů, které soud učinil v bodu 32 rozhodnutí, nejsou důvodné, ale naopak argumentaci soudu podporují.
Smysl závěrů odvolacího soudu spočívá v tom, že odstraněním linky byla funkčně znehodnocena stavba lihovaru jako věc hlavní. Ta sloužila k výrobě lihu a k tomuto účelu již nemohla být využita nejen proto, že převážná část výrobní linky byla odstraněna, ale i proto, že neodstraněné součásti stavby i provozu (jako je např. tovární komín, plamencový kotel nebo kvasné kádě) tím zcela pozbyly smysl a nemohly již být využity k účelu, ke kterému od svého vybudování byly určeny a sloužily. Právní závěr odvolacího soudu pak není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6.
1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, neboť soud vzal v úvahu všechny skutkové okolnosti věci.
20. Uzavřel-li odvolací soud, že tím, že žalovaná (Pozemkový fond) připustila, aby byla od stavby, kterou měla ve správě, oddělena její součást, porušila povinnost uloženou jí § 5 odst. 3 zákona o půdě a došlo tím ke znehodnocení stavby, nelze tomuto právnímu závěru ničeho vytknout. Povinností žalované jako řádného hospodáře bylo zajistit, aby do konečného rozhodnutí o uplatněném nároku oprávněné osoby nebyla svěřená věc (stavba) znehodnocena nad rámec poškození způsobených plynutím času a běžnou amortizací, což znamená i to, aby byla věc zachována včetně jejích součástí. Jestliže takto nepostupovala, dopustila odstranění věci a v souvislosti s tím i stavební poškození stavby a ztrátu její funkčnosti, porušila nepochybně § 5 odst. 3 zákona o půdě a za tím způsobenou škodu odpovídá. Námitka, že technologické zařízení nebylo ve vlastnictví (správě) státu není důvodná, neboť jestliže byla ve vlastnictví státu stavba, jejíž součástí technologie byla, pak v jeho vlastnictví (správě) bylo i toto technologické zařízení jako součást věci hlavní. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud se při řešení dovolatelkou předložené otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána.
21. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou předložená otázka, zda je podle zákona o půdě možné poskytnout náhradu oprávněné osobě i za technologické zařízení lihovaru. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5410/2017, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016). Jelikož odvolací soud dovolatelkou předloženou otázku neřešil, není dovolání přípustné. Lze doplnit, že zabývat se takovou otázku nebylo třeba, neboť předmětem řízení není nárok na vydání věci podle zákona o půdě, ale nárok na náhradu škody spočívající ve znehodnocení vydané nemovitosti, tedy zcela jiná právní otázka.
22. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani závěrem, že žalovaná porušila § 5 odst. 3 zákona o půdě tím, že zanedbala základní údržbu nemovitostí. Na základě skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly nadměrně znehodnoceny nad rámec znehodnocení samotným plynutím času, běžným opotřebením a amortizací, a to v důsledku zanedbání nezbytných zajišťovacích a udržovacích prací, jež byly naléhavě třeba k odstranění příčin nadměrného chátrání či alespoň ke zmírnění jeho postupu.
Jde zejména o ochranu proti zatékání a odvod a likvidaci dešťových vod, což způsobilo nadměrné vlhnutí (podmáčení) stavby, které mělo (má) vliv na životnost a celkový stav nemovitostí, ale nebyla prováděna ani běžná údržba elektroinstalace (ve stavbě lihovaru byla elektroinstalace v podstatě destruována) nebo údržba spalinových cest u obytného objektu. Odvolací soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003 (a judikaturou v tomto rozhodnutí uvedenou) posoudil otázku, zda žalovaná dostála své povinnosti péče řádného hospodáře v období od roku 1992 do vydání nemovitostí žalobkyni, tedy nejméně do konce roku 2014, přičemž odpovídá jen za to, oč se rozsah škody zvýšil tím, co měla jako dobrý hospodář učinit k zamezení vzniku dalších či rozrůstajících se škod.
Povinnost spravovat nemovitosti (nyní ve vlastnictví žalobkyně) po celou tuto dobu (22 let) zahrnovala nejen běžnou údržbu, ale vzhledem k trvání správy měla žalovaná provádět takovou údržbu, která by odstranila příčiny nadměrného chátrání, což se však nestalo. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná svým povinnostem nedostála a v důsledku toho vznikla žalobkyni škoda spočívající v nadměrném znehodnocení staveb, odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je v souladu s judikaturou, přičemž odvolací soud své úvahy, které jej k rozhodnutí vedly, v rozsudku srozumitelně vysvětlil.
Námitka, že žalované nelze přičíst jakékoli poškození budovy, není důvodná, neboť je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem (např. významné podmáčení stavby dlouhodobým zatékáním dešťové vody, kterému žalovaná nezabránila, ačkoli to bylo její povinností). Bez významu je rovněž argument, že žalovaná (Pozemkový fond) měla fakticky nemovitosti ve správě až od roku 1998. Tuto okolnost lze přičíst pouze žalované. Jak správně uvádí odvolací soud, skutečnost, že žalovaná provedla významné opravy stavby, nevylučuje, že povinnostem, představujícím péči řádného hospodáře, nedostála, nezajistila-li i další nezbytné opravy a údržbu.
Nejde o bagatelizaci oprav provedených žalovanou (jež byly zohledněny v rámci znaleckého posudku znalce Hůly), avšak nelze odhlédnout od toho, že správa trvala přes 20 let a je nepochybné, že za takto dlouhou dobu musí řádný hospodář provádět i zásadnější opravy, aby nedošlo k nadměrné devastaci stavby. Výše částek, jež žalovaná na opravy vynaložila, pak sama o sobě o péči řádného hospodáře nevypovídá, neboť není zřejmé (ani potřebné zjišťovat), zda byly vynaloženy účelně.
Lze tak uzavřít, že i v této části se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe (výše uvedené, ale i rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3074/2010 a další, na něž je v citovaných rozhodnutích odkazováno) neodchýlil, proto dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné není.
23. Dovolatelka rovněž vznáší námitky, které mají charakter nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Na odlišném skutkovém stavu (že žalobkyně neprokázala, že technologické vybavení patřilo jejím právním předchůdcům, že bylo ve stavbě, když byly nemovitosti odňaty původním vlastníkům, že nebyl zjištěn jeho skutečný stav, že ve stavbě nebylo vybavení původní ale pořízené až po převzetí státem, že soud řádně nezjistil stav nemovitosti a přesto uzavřel, že chátrání nemovitostí bylo nadměrné) buduje své
vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení a uplatňuje tím jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč. včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). 24. Odklon od ustálené rozhodovací praxe spatřuje dovolatelka i v posouzení otázky promlčení nároku na náhradu za chybějící technologické zařízení lihovaru a pěstitelské pálenice. Soud podle ní nesprávně posoudil běh objektivní promlčecí doby, jestliže ke škodní události (demontáži technologie) došlo v roce 2007 a žaloba byla podána až dne 13. 12. 2016. Předně lze poznamenat, že odvolací soud nepochybil, jestliže otázku promlčení posuzoval ve shodě s § 3079 odst. 1 o. z. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti stanovené právními předpisy (jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře připuštěním odstranění součásti nemovitosti) došlo v roce 2007, tedy před 1. 1. 2014 (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, publikovaný pod č. 97/2019 Sb. rozh. obč.). Podle dosavadní ustálené judikatury pak platí, že nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní (§ 106 odst. 1 obč. zák.) a objektivní (§ 106 odst. 2 obč. zák.) a jejich počátek je stanoven odlišně. Judikatura je pak dlouhodobě ustálena v závěru, že pojem události, z níž škoda vznikla ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák., zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/1990, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4429/2007, nebo ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2552/2017). Odvolací soud dospěl k závěru, že objektivní promlčecí doba i u nároku na náhradu za znehodnocení stavby tím, že chybí její součást, začala běžet od právní moci rozhodnutí, kterým byly žalobkyni nemovitosti vydány (23. 12. 2014). Tento závěr je zcela v souladu s uvedenou judikaturou, neboť byť k porušení povinnosti právním předchůdcem žalovaného došlo již v roce 2007, škoda žalobkyni mohla vzniknout nejdříve v době, kdy se stala vlastnicí nemovitostí, jejichž hodnota (finanční i funkční) byla tímto protiprávním jednáním žalované snížena oproti hodnotě, jakou by měly, pokud by k porušení povinnosti nedošlo. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, dokud škoda nevznikla, nemůže započít ani běh objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na její náhradu. Závěr odvolacího soudu, že objektivní (ani subjektivní) promlčecí doba neuplynula marně, byla-li žaloba podána 14. 12. 2016, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně dovolatelem odkazovaných rozhodnutí) a dovolání ani v této části proto přípustné není. 25. Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl jí navrhované důkazy (revizní posudek a místní šetření) nebo jiné nezohlednil, nevypořádal se s rozpory mezi znaleckými posudky znalců Kubeše a Koženého nebo nedostatečně zdůvodnil svůj rozsudek, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zcela srozumitelně, rozhodně je nelze považovat za nepřezkoumatelné. Jde-li pak o zjištění výše škody, bude dokazování k této otázce teprve probíhat. 26. Z těchto důvodů nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. na základě uplatněných dovolacích námitek dovodit, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. odmítl. 27. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu