USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobců a) R. K. a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Kristinou
Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované Fakultní
nemocnici Brno, IČO 65269705, se sídlem v Brně, Jihlavská 20, zastoupené JUDr.
Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 13/2010, o dovolání žalobců
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č.j. 1 Co
75/2016-286, t a k t o:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se žalobou podanou dne 17. února 2010 u Krajského soudu v Brně domáhali
proti žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 1.000.000 Kč pro
každého. Uvedená nemajetková újma jim měla vzniknout v souvislosti s tvrzeným
neposkytnutím řádné lékařské péče ze strany žalované jejich matce J. K., v
důsledku čehož poškozená dne 24. prosince 2003 zemřela. Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 24 C 13/2010-235, žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11
a 13, § 420 a § 853 občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále jen
„obč. zák.“). Vyšel především ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a
dospěl k závěru, že k úmrtí matky žalobců došlo v důsledku nedbalosti při
poskytování zdravotních služeb žalovanou a tím k porušení jejich práva na
soukromí, které zahrnuje i právo na nerušený rodinný život. Vzhledem k
závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobců soud prvního stupně žalobě v
plném rozsahu vyhověl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal v rozporu
s dobrými mravy, zejména proto, že žalovaná zmařila možnost provedení klíčového
důkazu, nezachytila-li v dokumentaci o pitvě zemřelé všechny relevantní
informace, čímž vznikl informační deficit ohledně neoprávněnosti zásahu a
kauzality, vyvolaného bez zavinění žalobců žalovanou. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. února 2017, č.j. 1 Co 75/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak,
že žalobu zamítl, žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že soudní řízení v této věci bylo
zahájeno až po změně judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k promlčení práva na
náhradu nemajetkové újmy v penězích (srovnej rozsudek velkého senátu
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2008, sp.zn. 31 Cdo 3161/2008), která nyní vychází z toho, že toto právo se
promlčuje v obecné objektivní tříleté lhůtě. Nejde tak o případ, kdy soudy by
měly věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení
neodporuje dobrým mravům. Nepřisvědčil ani argumentaci žalobců, kteří se
domnívají, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když nebyla
provedena pitva zemřelé, protože z toho nelze dovozovat, že došlo ke zneužití
práva vznést tuto námitku ze strany žalované na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Odvolací soud neshledal jednání vykazující znaky přímého
úmyslu žalované poškodit žalobce. Podotkl, že žalobci to ani netvrdili.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci
(dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237
o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejich názoru závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, resp. odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, konkrétně rozsudkem sp.zn. 30 Cdo 725/2012 ze dne 29. listopadu 2012,
rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 2593/2011 ze dne 13. března 2014 a rozsudkem sp.zn. 25
Cdo 3384/2015 ze dne 24. září 2015. Upozorňují v prvé řadě na to, že i pokud by
jejich otec podal žalobu neprodleně po publikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 12. listopadu 2008, stalo by se tak též po uplynutí promlčecí doby, takže
jsou prakticky ve stejné situaci jako žalobci, kteří žalobu před publikací
podali. Nesprávné právní posouzení spatřují v otázce rozporu vznesené námitky
promlčení s dobrými mravy a zavinění žalobců promlčení nároku. Domnívají se, že
odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 725/2012,
podle kterého soud v otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy může
rozhodovat i praeter legem či dokonce contra legem, posoudil odlišně důvody,
pro které se „promlčecí doba staví“, resp. k nim vůbec nepřihlédl. Měl vzít v
této souvislosti v úvahu zejména to, že žaloba byla podána až poté, co ze
strany žalované nedošlo k dobrovolnému plnění, a v průtahy poznamenaném řízení
o náhradu škody na zdraví byli žalobci neúspěšní. Žalobci také nezavinili
případné promlčení svého nároku, protože jako nezletilí nemohli sami jednat a
neměli ani dostatek znalostí k podání žaloby. Opožděné a nedbalé provedení
pitvy žalovanou pak nepochybně dokazuje, že žalovaná jednala v úmyslu zmařit
stěžejní důkaz. Navrhují proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší
soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst.
4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje
údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)
nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti
doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání
přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není. K otázce posuzování promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v
penězích byl v roce 2008 publikován pod R 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, sp. zn. 1
Co 631/2003, přičemž dne 12. listopadu 2008 tuto otázku posoudil rozsudkem pod
č.j. 31 Cdo 3161/2008-156, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu.
V něm byl vysloven závěr, že právo na náhradu nemajetkové
újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je osobním právem
majetkové povahy, a proto v souladu s ustanovením § 100 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté době, která
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaném rozhodnutí je
vysloven nejen závěr o délce promlčecí doby práva na náhradu nemajetkové újmy v
penězích, nýbrž též závěr o jejím počátku. Ten je třeba vztahovat k době, kdy
došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti – v nyní posuzované
věci tedy ke dni, kdy matka žalobců zemřela. K tomuto dni mohlo být právo
žalobců z objektivního hlediska vykonáno poprvé (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 3920/2007). Poukaz
dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30
Cdo 725/2012 je nepřípadný, protože v uvedeném rozhodnutí řešil soud počátek
běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. Otázka
konkurence běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby byla v judikatuře
dovolacího soudu již vyřešena tak, že obě dvě promlčecí doby (objektivní a
subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že
nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z
těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí
lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení
nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě
překročit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008). Je však skutečností, že ani objektivní tříletá
promlčecí lhůta nemusí být aplikována za všech okolností, ale případná tvrdost
zákona může být eventuálně odstraněna tím, že námitce promlčení není přiznán
účinek. Dovolací soud se opakovaně zabýval posouzením, zda uplatněná námitka promlčení
je v rozporu s dobrými mravy, a jeho ustáleným právním názorem je, že dobrými
mravy rozumí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).
Jestliže by však výkon práva
namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím
poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska
jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je
formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto
subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka,
a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky
přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z
okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z
konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby
byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
je zřejmé, že i toto hledisko vzal v úvahu. Nelze přehlédnout, že žalobci právo na peněžní satisfakci uplatnili po více než
dvou létech od doby, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku
nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. V té době již byli zletilí a
od samého počátku řízení zastoupení advokátkou. Stejně tak byl zastoupen jejich
otec, když dříve vedl řízení o náhradu škody. Konečný závěr odvolacího soudu o tom, že uplatněním námitky promlčení žalovaná
nezneužila svého práva na úkor žalobců, a proto uplatnění námitky promlčení
není v rozporu s dobrými mravy, se dovolacímu soudu jeví jako přesvědčivě
zdůvodněný. Příčinná souvislost úmrtí matky žalobců s nesprávností postupu
žalované při její léčbě nebyla v tomto řízení zpochybněna a nic na tom nemohla
změnit ani nedostatečně zdokumentovaná a až dva dny po jejím úmrtí v roce 2003
provedená pitva. Žalobci ani nepředložili žádný důkaz o tom, že by posledně
uvedené jednání žalované záměrně směřovalo ke ztížení jejich důkazní situace v
soudním řízení. Je tak zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jak se domnívají žalobci, ale
naopak plně v souladu s ní. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §
243c odst. 1 věta první o.s.ř. U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.