25 Cdo 3384/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Bc. B. B., a b) A. B., obou zastoupených JUDr. Mario Hanákem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Vítkovické
nemocnici a. s., se sídlem v Ostravě, Zalužanského 1192/15, IČO 60793201,
zastoupené JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského
1586/23, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16,
IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 480.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 175/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015,
č. j. 56 Co 553/2014-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2015, č. j. 56 Co 553/2014-125,
a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2014, č. j. 81 C
175/2012-97, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 10. 9. 2013, č. j. 81 C 175/2012-48, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 4. 2014, č. j. 56 Co 36/2014-70, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se
závazným právním názorem, že k promlčení nároku na náhradu škody nedošlo jednak
proto, že o osobě škůdce se žalobci dozvěděli nejdříve 24. 2. 2011, jednak
proto, že vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům. Vyšel ze zjištění,
že 12. 9. 2008 se ve zdravotnickém zařízení žalované narodil A. A. B., syn
žalobců, který byl jako předčasně narozený umístěn pro léčbu novorozenecké
žloutenky do inkubátoru a jeho základní životní funkce byly sledovány
prostřednictvím monitoru dechu. V době mezi 7:44 až 8:58 dne 16. 9. 2008 došlo
k selhání dýchání a krevního oběhu dítěte vedoucímu k asfyxii, která způsobila
nevratné hypoxicko-ischemické poškození mozku s rozvojem apalického syndromu a
sekundární epilepsie, což i přes resuscitaci a následnou péči ve Fakultní
nemocnici Ostrava vedlo k jeho úmrtí 24. 3. 2009. Závažné poškození zdraví a
pozdější smrt byly zapříčiněny opožděným zjištěním apnoe a opožděně zahájenou
resuscitací; kdyby k ní došlo do 20 sekund po signalizaci přístroje,
pravděpodobnost poškození mozku by byla velmi malá. Jiné lékařské ani
ošetřovatelské pochybení zjištěno nebylo, postup při péči o novorozeného byl
jinak lege artis. Přístroj monitorující dítě žalobců nebyl shledán vadným,
přesto byl ale vyřazen z provozu a „skartován“. Žalobci podali 23. 12. 2009 ke
Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu osobnosti, pravomocným rozsudkem ze
dne 21. 6. 2012, č. j. 23 C 297/2009-203, byla žalované uložena povinnost
písemné omluvy a zároveň byla přiznána peněžitá satisfakce, žalobkyni a) ve
výši 700.000,- Kč a žalobci b) ve výši 300.000,- Kč, s tím, že toto
zadostiučinění spolu s náhradou ve výši 240.000,- Kč, které každému z rodičů
náleží podle § 444 obč. zák., je přiměřené. Soud prvního stupně v nyní
projednávané věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, žalovaná je odpovědná
za škodu, která žalobcům vznikla úmrtím dítěte, podle § 420 obč. zák., neboť
porušila povinnost vyplývající z ustanovení § 55 zákona č. 20/1966 Sb., o péči
o zdraví lidu. Zároveň porušila i prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Protože mezi tímto pochybením a poškozením zdraví dítěte žalobců vedoucím k
jeho úmrtí je dána příčinná souvislost, uložil jí povinnost uhradit každému z
žalobců jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. c) obč. zák., včetně
konkretizovaného příslušenství vzhledem k předchozím výzvám žalobců k úhradě. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná, soud neshledal
důvodnou, neboť byl vázán předchozím závazným právním názorem odvolacího soudu. Vyložil, že podle § 106 odst. 1 obč. zák.
se žalobci o osobě, která za vzniklou
škodu odpovídá, dozvěděli až ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Motole,
vypracovaného pro účely soudního řízení o poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, z nějž plyne závěr o příčinné souvislosti mezi zdravotním
stavem jejich dítěte zjištěným dne 16. 9. 2008 a jeho úmrtím, a se kterým se
mohli seznámit nejdříve 24. 2. 2011. Až tehdy tedy začala běžet dvouletá
subjektivní promlčecí doba a do podání žaloby dne 22. 11. 2012 ještě
neuplynula.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j.
56 Co 553/2014-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do
části přiznaného příslušenství zamítl, změnil jej ve výroku o nákladech řízení,
jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že
k nevratnému poškození zdraví a následnému úmrtí dítěte došlo buď v důsledku
chybné funkce monitorovacího přístroje, nebo v důsledku nedbalé kontroly
dítěte, v obou případech jde o objektivní odpovědnost žalované za způsobenou
škodu na zdraví dítěte s následkem jeho úmrtí. K námitce promlčení uvedl, že
žaloba byla podána 22. 11. 2012 a závěr o tom, kdo za škodu na zdraví jejich
dítěte odpovídá, si žalobci mohli učinit až v souvislosti se znaleckým
posudkem, který byl doručen jejich advokátu dne 24. 2. 2011. Závěru o včasnosti
žaloby neodporuje ani zjištění, že již 23. 12. 2009 podali proti žalované
nemocnici žalobu na ochranu osobnosti s požadavkem přiměřeného zadostiučinění.
Námitka promlčení je navíc podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy,
neboť nepřiznání požadovaného odškodnění by v porovnání s újmou, kterou žalobci
utrpěli, bylo nepřiměřeně tvrdým postihem a navíc je celkový rozsah odškodnění
včetně již přiznaného zadostiučinění v porovnání s obdobnými případy
neporovnatelně nízký. Jde o škodu spočívající v úmrtí člena rodiny, ke kterému
měli žalobci jako rodiče nejhlubší vztah. Žalovaná navíc projevovala lhostejný
přístup ke splnění písemné omluvy a v tomto případě jde o zákonný nárok, který
by měla zdravotnická zařízení poskytovat automaticky. Z těchto důvodů lze
vznesenou námitku chápat jako projev žalované učiněný v rozporu s obyčejným
lidským vnímáním spravedlivého řešení tohoto odškodnění.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci
spatřuje jak v určení počátku běhu promlčecí doby, tak v posouzení vznesené
námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Má za to, že žalobci již 23.
12. 2009, kdy podali žalobu o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, měli
dostatečné vědomosti o pravděpodobné totožnosti osoby odpovědné za škodu,
subjektivní dvouletá promlčecí doba tedy při podání žaloby o náhradu škody dne
22. 11. 2012 uplynula. Dobrým mravům pak v zásadě neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva. Zákonný institut promlčení přispívá k jistotě v právních
vztazích, dobrým mravům by se příčily jen takové případy o výjimečné intenzitě,
které by byly výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl
nepřiměřeně tvrdým postihem. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů
obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za neopodstatněné a
nedůvodné a mělo by být proto jako nepřípustné odmítnuto. Soudy obou stupňů v
podstatě převzaly argumentaci žalobců, že k promlčení nároku dojít nemohlo.
Žalovaná pak od počátku popírala své zavinění a nepochopitelně mařila objasnění
celé záležitosti, čemuž odvolací soud věnoval náležitou pozornost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle §
237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních
právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které
začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby
pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou
běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, kdy
zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti, je třeba posoudit otázku promlčení podle
dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „obč. zák.“). Totéž platí i pro otázku souladu vznesené námitky
promlčení s dobrými mravy, neboť podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106
odst. 2 obč. zák. se však toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o
škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní
promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj.
osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet ode dne,
kdy se poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl, je tedy třeba
vycházet z jeho prokázané vědomosti a nestačí pouhý předpoklad či možnost
dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž okamžik
vědomosti poškozeného o škodě a jeho vědomosti o škůdci může být odlišný. O
osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce,
tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení
odpovědného subjektu. Nemusí jít o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu),
postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé
takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, ze dne 13. 11.
2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003,
publikované pod C 2202, C 2145 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Vědomost pozůstalých o osobě škůdce jistě nelze automaticky odvíjet od
okamžiku získání informace o úmrtí osoby blízké ve zdravotnickém zařízení. Z
hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu
škody proti poskytovateli zdravotní péče je za takové situace podstatná
odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla
způsobena nedostatečnou lékařskou péčí, nikoli jen teoreticky v úvahu
přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná ze samotného faktu, že
ošetřovaný v nemocnici zemřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2.
2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015). Nelze však zároveň přisvědčit názoru odvolacího
soudu, že žalobci si mohli závěr o tom, kdo za škodu na zdraví jejich dítěte
odpovídá, učinit až na základě znaleckého posudku vypracovaného v předchozím
soudním řízení na ochranu osobnosti. Z hlediska ustanovení § 106 odst. 1 obč.
zák. totiž není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvěděli o tom, jakým konkrétním
úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí
dítěte, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení
způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada; stačí odůvodněná
vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele
zdravotní péče (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 2891/2007, Soubor C 7827). Skutečnost, že takovou vědomost žalobci v
daném případě měli, vyplývá už z toho, že proti nemocnici podali žalobu na
ochranu osobnosti a požadovali od ní přiměřené peněžité zadostiučinění právě za
způsobenou smrt svého dítěte. Průběh tohoto řízení, provedené dokazování ani
soudní rozhodnutí na tom nic nemění. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro
uplatnění nároku na jednorázové odškodnění za škodu usmrcením tedy začala
nepochybně plynout nejpozději 23. 12. 2009, v den podání žaloby na ochranu
osobnosti, a do 22. 11. 2012, kdy bylo další žalobou zahájeno řízení v nyní
projednávané věci, už marně uplynula.
Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.) Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, Soubor C 2955, či rozsudek téhož soudu ze dne
29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750).
Úmrtí dítěte představuje pro žalobce nepochybně ztrátu mimořádného
významu a její bolestivost není možné přehlížet. Přesto nelze při hodnocení
námitky promlčení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná, dovodit, že jde o
natolik výjimečný případ, který by odůvodňoval přiznání již promlčeného nároku
na jednorázové odškodnění za usmrcení dítěte. Okolnost, že žalovaná otálela s
omluvou žalobcům, jak upozornil odvolací soud, jde jistě k tíži žalované,
nezakládá však opodstatnění pro zásah do zásadního principu právní jistoty
sledovaného úpravou institutu promlčení. Důvod, proč námitku promlčení nelze
shledat rozpornou s dobrými mravy, spočívá na straně žalobců. Jestliže žalobu
na ochranu osobnosti s požadavkem na vyšší peněžité plnění, než činí zákonem
stanovená náhrada, podali u krajského soudu do jednoho roku po úmrtí syna,
zatímco žalobu na náhradu škody odůvodněnou týmiž skutkovými okolnostmi až po
uplynutí dalších tří let, aniž by jim v uplatnění nároku v základní částce u
okresního soudu bránila nějaká objektivní překážka, pak si marné uplynutí
promlčecí doby zavinili sami. Bez ohledu na postup žalované v předchozím řízení
ani na citlivost věci pro žalobce tak nelze žalované vytýkat, že použila
zákonné oprávnění namítat promlčení.
Přesvědčení odvolacího soudu, že celkový rozsah odškodnění včetně již
přiznaného zadostiučinění cestou ochrany osobnosti je v porovnání s obdobnými
případy neporovnatelně nízký, není v daných souvislostech pro posouzení souladu
vznesení námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. Jednak již přisouzená
částka překračuje zákonem stanovenou výši náhrady (§ 444 odst. 3 obč. zák.),
jednak ve sporu o náhradu škody o zákonnou částku není ani v rámci posuzování
námitky promlčení na místě podrobovat přezkumu pravomocné rozhodnutí soudu,
který ve sporu o ochranu osobnosti řešil právě přiměřené zvýšení náhrady nad
rámec fixní zákonné částky. Konečně názor odvolacího soudu, že tento zákonný
nárok by měli poskytovatelé zdravotnické péče poskytovat „automaticky“, není
podložen žádnou speciální právní úpravou, která by pro jednorázovou náhradu za
ztrátu osoby blízké nastavovala odlišné podmínky oproti jiným dílčím nárokům z
újmy na zdraví či z usmrcení. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že vznesení
námitky promlčení v dané věci nepředstavuje zneužití práva na úkor žalobců a že
zánik nároku na plnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. není vůči nim nepřiměřeně
tvrdým postihem s ohledem na popsané okolnosti a na již dříve přiznané
zadostiučinění v řízení o ochranu osobnosti.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.); protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu