Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pelderla, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 938/2023-118 ze dne 1. 6. 2023 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 1277/2022-90 ze dne 16. 11. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Bohemia Faktoring, a.s. se sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 139 EX 1561/19, ve kterém stěžovatel vystupuje jako povinný, bylo při kontrole spisu zjištěno, že platby stěžovatele vymožené v exekuci byly účtovány v rozporu se zákonem, v důsledku čehož byl za stěžovatelem stále evidován dluh. Proto soudní exekutor stěžovatele dne 11. 8. 2022 vyzval k zaplacení dluhu. V návaznosti na tuto výzvu podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce. Protože s tímto návrhem soudní exekutor nesouhlasil, předložil věc k rozhodnutí Okresnímu soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud").
2. Stěžovatel ve svém návrhu namítal, že nesouhlasí s postupem soudního exekutora, a uvedl, že nedoplatek vzniknout nemohl. Okresní soud názoru stěžovatele nepřisvědčil a návrh na zastavení exekuce usnesením č. j. 14 EXE 1178/2019-75 ze dne 22. 9. 2022 zamítl. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožnil, a proto podal odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ovšem napadeným usnesením potvrdil závěry okresního soudu.
3. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej usnesením odmítl ve smyslu § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné proto, že stěžovatel nevymezil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ale vymezil výhradně námitky, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám ovšem dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné. Dovolání však nebylo přípustné, a proto tyto námitky nemohly být uplatněny. Nad rámec toho Nejvyšší soud poznamenal, že řízení zatíženo vadami nebylo a krajský soud postupoval v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Argumentace stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je založena na tvrzení, že dovolací soud postupoval přepjatě formalisticky a že jeho rozhodnutí představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel uvádí, že důvodem pro to, aby dovolací soud odmítl dovolání, nemůže být skutečnost, že dovolatel nekoncipuje otázku "přesně podle představ" dovolacího soudu.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel namítá, že toto rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Proto je podle názoru stěžovatele toto rozhodnutí nepřezkoumatelné a představuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k usnesení krajského soudu) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
8. Ústavní soud předesílá, že povinností dovolatele je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. řádně vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. U předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. musí totiž Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak musí zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023).
9. Dostatečně určité vymezení přípustnosti dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání plynoucí již z textu zákona. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu blíže viz plenární stanovisko sp. zn Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
10. V posuzované věci ovšem stěžovatel přípustnost dovolání dostatečně určitě nevymezil, když z obsahu stěžovatelova dovolání nevyplývá žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by přípustnost dovolání založila. Naopak lze souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, že stěžovatel se omezuje pouze na námitky, že krajský soud řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám, jak sám stěžovatel připomíná, dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. ovšem přihlédne pouze v případě, je-li dovolání přípustné; samy o sobě vady přípustnost dovolání založit nemohou.
11. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu je ústavně konformní. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč se dovoláním nemohl zabývat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze považovat za přepjatě formalistické. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Ústavní soud dále připomíná, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo dovolání stěžovatele řádně odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu - považovat za přípustnou.
Námitkami stěžovatele, směřujícími proti tomuto rozhodnutí obecného soudu, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu