Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 4 Tdo 514/2016-102, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2015 č. j. 3 To 13/2014-2025 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013 č. j. 48 T 2/2013-1368, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. Š.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku a za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a k peněžitému trestu celkem ve výši 200 000 Kč při současném stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje a komentuje průběh řízení a v něm učiněná skutková zjištění. Vyjadřuje přesvědčení, že vrchní soud se zcela nově vypořádal s důkazní situací, přičemž provedl nové významné důkazy a zopakoval důkazy již provedené. Tímto postupem v podstatě suploval činnost městského soudu, čímž vytěsnil svou revizní funkci. Ani takto doplněné dokazování však nevytvořilo spolehlivý základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud se pak k procesnímu postupu vrchního soudu vyjádřil toliko obecně, byť šlo podle stěžovatele o masivní důkazní ofenzívu vrchního soudu ke stěžejní otázce odborného posouzení, zda napodobil podpisy dvou osob, která zcela vytěsnila nalézací činnost městského soudu. Jeho postup označuje za porušení práva na spravedlivé soudní řízení.
6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k otázce přípustnosti dovolání z pohledu nesprávných skutkových zjištění, přičemž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal extrémní rozpor. Takový postup dle něj popírá tzv. individuální přístup, neboť Nejvyšší soud odhlíží od specifické povahy nosného důkazu - odborného posouzení toho, zda stěžovatel je pisatelem sporných podpisů. Znalecké posudky nemohly být dle jeho názoru dostatečným podkladem pro spolehlivý závěr o jeho vině. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud měl zabývat hodnocením důkazů. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275).
7. Stěžovatel namítá, že znalecký posudek PhDr. Václavy Musilové, který ho označil za pisatele napodobenin dvou podpisů, je posudkem nezákonným. Má-li znalkyně ve svém razítku napsáno "expertiza ručního písma", nemá to dle jeho názoru žádný zákonný podklad, neboť jediný znalec, který je oprávněn zkoumat pravost podpisu, je znalec z oboru a odvětví písmoznalectví, nikoliv z oboru kriminalistika se specializací "expertiza ručního písma". Závěry znalkyně - neznalkyně zásadním způsobem ovlivnily rozhodnutí soudu, neboť dodatek jejího znaleckého posudku obsahoval kategorické závěry v neprospěch stěžovatele. Na podporu svých tvrzení předkládá znalecký posudek PhDr. Jiřího Valešky z oboru písmoznalectví.
8. Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší soud se vůbec nevyjádřil k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel kategoricky odmítl verzi obvinění, že by byl autorem napodobenin sporných podpisů a ohledně listin pro založení obchodní společnosti Formanent s. r. o., vysvětlil, že s N. při zakládání společností běžně spolupracoval. Požádal-li ho k žádosti obviněného F. Š. o založení společnosti, pak tato okolnost není dostatečně relevantní pro spolehlivý závěr o tom, že by se zúčastnil podvodného jednání. Způsob, jakým se soud vypořádal s obranou stěžovatele, že s N. přes e-mail nekomunikoval, o čemž předložil znalecký posudek Ing. Jaroslava Kothánka, označuje za projev libovůle. Zdůrazňuje, že v rámci "fair" procesu je menším zlem ponechat bez trestu toliko pravděpodobného viníka, než odsoudit v důkazní nouzi či nejistotě nevinného. Má proto za to, že nebyla striktně dodržena zásada in dubio pro reo, ačkoliv skutkové zjištění je založeno na jediném nepřímém důkazu, kterým je znalecký posudek, a na úvahách, které jsou odtrženy od reality. Cituje přitom některé pasáže z nálezů Ústavního soudu zabývajících se hodnocením důkazů v trestním řízení, presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. Takto sepsanou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Vrchní soud se s jeho postupem poté, co sám doplnil dokazování, ztotožnil. Výhrady měl pouze k některým nepřesnostem skutkových zjištění městského soudu, zejména o datu předání písemností N., když provedenému dokazování odpovídalo datum předání dne 16. 9. 2010. To bylo také důvodem zrušení rozsudku městského soudu ve výroku o vině stěžovatele i v navazujícím výroku o trestu, a jeho nahrazení rozsudkem vrchního soudu, v němž bylo přihlédnuto při úvaze o trestu i k délce řízení.
14. Stěžovatel sice shledává porušení svého práva na řádné soudní řízení v tom, že se vrchní soud zcela nově vypořádal s důkazní situací, přičemž provedl nové významné důkazy, čímž v podstatě suploval činnost městského soudu, neuvádí však již, že k doplnění dokazování v odvolacím stádiu řízení došlo s ohledem na obhajobou zpochybňovaný závěr znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, expertiza ručního písma, zpracovaný PhDr. Václavou Musilovou, který ho z vědomé účasti na spáchané trestné činnosti vedle dalších důkazů usvědčoval, a že byly dále provedeny důkazy navržené stěžovatelem.
I po takto doplněném a řádně zhodnoceném dokazování, poté, co vrchní soud zopakoval i relevantní důkazy již provedené, však byly shledány skutkové závěry učiněné nalézacím soudem v zásadě správnými. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatel, že nebyla dostatečně prošetřena a zohledněna jeho obhajoba, byť ji nakonec i vrchní soud ve shodě s městským soudem považoval provedenými důkazy za vyvrácenou. Vrchní soud přitom postupoval zcela v mezích § 258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu a především § 259 odst. 3 písm. b) tr.
řádu. V této souvislosti lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který na námitku o nesprávném postupu vrchního soudu patřičně reagoval a shledal, že byl plně respektován jeden ze základních principů odvolacího řízení, a to princip apelační s prvky kasace (viz str. 11 usnesení Nejvyššího soudu). Z hlediska ústavního je pak rozhodující, že nešlo o příliš rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by nahrazovalo činnost městského soudu, a že i po takto doplněném dokazování dospěl vrchní soud ke stejným skutkovým závěrům jako městský soud.
15. Nelze přisvědčit ani další námitce stěžovatele, že znalecké posudky soudy ustanovené znalkyně a znaleckého ústavu nemohly být dostatečným podkladem pro spolehlivý závěr o jeho vině. Městský soud a poté i vrchní soud věnovaly v rámci prováděného (doplněného) dokazování značnou pozornost tomu, zda stěžovatel je autorem padělaných podpisů na dvou smlouvách o převodu obchodního podílu obchodní společnosti Formanent, s. r. o., z občanského sdružení Hradčany, o. s., na obchodní společnost ČEZ, a. s., a na souhlasu s umístěním sídla společnosti v nemovitosti vlastněné Z.
S., kde byl padělán její podpis. Městský soud vyšel z posudku PhDr. Václavy Musilové, resp. z doplňku jejího posudku, který zpracovala poté, co stěžovatel předložil posudek PhDr. Milana Nouzovského. Protože i v odvolacím řízení obhajoba předkládala další posudky polemizující se závěry posudku soudem ustanovené znalkyně, vrchní soud rozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku Kriminalistickým ústavem Praha k posouzení věcné správnosti postupů i závěrů předchozích rozporných posudků. Ze znaleckého posudku kriminalistického ústavu pak vyplynuly konkrétní výhrady k jednotlivým posudkům, přičemž k posudku PhDr.
Václavy Musilové a zejména pak k jeho dodatku bylo konstatováno, že postupy této znalkyně a metody odpovídají uznávané písmoznalecké praxi v České republice, zjištěné shodné znaky v něm byly na rozdíl od posudků obhajoby přesně definovány a popsány, a ze zhodnocení jejich identifikační hodnoty vyplynulo, že jde o znaky rukopisu stěžovatele. Především závěr doplňku posudku této znalkyně, v němž se kategoricky vyslovila o pisatelství stěžovatele všech tří sporných podpisů, kriminalistický ústav označil za nejvíce objektivní, reflektující identifikační hodnotu nalezených velmi specifických shod, přičemž shledal, že je velmi nepravděpodobné, že by tyto specifické shody v takovém množství a zjištěných kombinacích mohly vzniknout zcela náhodně podobností rukopisů dvou různých osob, či že by je někdo vytvořil záměrně napodobením rukopisu stěžovatele.
Tím byla vyvrácena námitka obhajoby, že jiná osoba mohla napodobit ve sporných podpisech jeho písmo. Kriminalistický ústav se vyjádřil i k otázce obhajobou zpochybněné podstaty písmoznalectví odvětví ručního písma a kriminalistiky odvětví expertiza ručního písma a jejich použitelnosti pro důkazní řízení. Stejnou otázku ostatně řešil i Nejvyšší soud poukazem na závěry revizního znaleckého posudku. Rozhodující však je, že vrchní soud znalecké posudky předkládané obhajobou bez dalšího neodmítl, ale nechal prověřit jejich vypovídací hodnotu, stejně jako hodnotu posudku soudem ustanovené znalkyně, nezávislým znaleckým ústavem.
Ztotožnil-li se poté s ohledem na závěry revizního znaleckého posudku s postupem městského soudu, který pro svůj úsudek použil znalecký posudek PhDr. Václavy Musilové, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoliv vytknout.
16. Stěžovatel sice k ústavní stížnosti přikládá další znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Valešky, s tímto posudkem se však dostatečně vypořádal v řízení o povolení obnovy předmětného trestního řízení městský soud, který po jeho podrobném rozboru a srovnání s předchozími posudky shledal, že závěry zmíněného znalce odporují nejen znaleckým posudkům ustanoveného znalce a znaleckého ústavu, ale nejsou v souladu ani se závěry dalších znalců, jejichž znalecké posudky obhajoba předkládala v trestním řízení. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 27. 1. 2017 č. j. 48 T 2/2013, kterým byl návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení zamítnut a v němž se soud velmi podrobně vypořádal i s námitkami, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti. Proti uvedenému usnesení stěžovatel sice podal stížnost, tu však vzal následně zpět, takže usnesení nabylo dne 8. 2. 2017 právní moci.
17. Závěry obou znaleckých posudků o tom, že autorem sporných podpisů je stěžovatel, nejsou jediným usvědčujícím důkazem, jak tvrdí stěžovatel, neboť z velmi podrobných odůvodnění rozsudků městského soudu i vrchního soudu vyplývá, že tento důkaz byl hodnocen ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a to mimo jiné i s obsahem vlastních výpovědí stěžovatele, hodnocených s přihlédnutím k výpovědím J. N., M. K. a především F. Š. I Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také podrobuje kritice, při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz)], shledal, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné jejich deformace ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí žádné pochybnosti. Dospěl-li ke stejnému závěru jako soudy obou stupňů, tedy že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty obou trestných činů, a že příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nelze mu důvodně vytýkat, že se nezabýval naplněním zásady in dubio pro reo.
18. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo, neboť soudy žádné pochybnosti o jeho vině neměly.
19. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 669/05 je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud v nyní posuzované věci na rozdíl od případu řešeného uvedeným nálezem neodmítl dovolání z formálních důvodů, ale jako zjevně neopodstatněné, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že se námitkami stěžovatele v mezích své pravomoci zabýval.
20. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
21. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu