Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Melanie Javorové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem se sídlem Čistovická 415/55, Praha 17 - Řepy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 436/2023-144 ze dne 16. 5. 2023, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 273/2022-109 ze dne 12. 10. 2022 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 18 C 453/2021-50 ze dne 3. 2. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Pavlíny Bílkové a Vojtěcha Bílka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka, zda došlo k oprávněnému rozhodnutí o vyklizení bytu. Manželé Bílkovi, vlastníci bytové jednotky, kterou na základě nájemní smlouvy obývala stěžovatelka, zaslali stěžovatelce výpověď z nájmu. Jelikož stěžovatelka byt neopustila ani po zaslání předžalobní výzvy, podali manželé žalobu, kterou se domáhali vyklizení a předání bytu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelka je povinna byt vyklidit a vyklizený jej předat manželům Bílkovým. Stěžovatelka se neztotožnila se závěry obvodního soudu a proti rozsudku se odvolala. Nesouhlasila především s tím, jak soud posoudil doručení výpovědi z nájmu, neboť prvostupňový soud podle jejího názoru rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl mimo jiné, že stěžovatelka odkazovala na judikaturu z doby účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, který otázku skončení nájmu bytu výpovědí ze strany pronajímatele upravoval odlišně.
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že obvodní soud a městský soud porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že rozhodly o povinnosti stěžovatelky vyklidit byt na základě výpovědi z nájmu, která však měla být podle jejího názoru hodnocena jako neurčitá, v rozporu s dobrými mravy a principem poctivosti. Její právo na soudní ochranu mělo být porušeno i tím, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů ohledně doručení výpovědi z nájmu bytu vznikly extrémní rozpory. V postupu obecných soudů při hodnocení důkazů stěžovatelka shledává prvky libovůle.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li tak Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nelze jej tedy považovat za další instanci v systému obecné justice. Není proto oprávněn vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, respektive, který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995) také požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, respektive není-li naopak zatížen libovůlí. Další základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Pokud jde o námitky vztahující se k rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, Ústavní soud uvádí, že tyto představují pouhou polemiku stěžovatelky s výkladem podústavního práva a zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, nicméně není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely a jakými úvahami se při posuzování nynější věci řídily. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s učiněnými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Naopak Ústavní soud konstatuje, že se všemi námitkami stěžovatelky se již náležitým způsobem vypořádal Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, třebaže se jednalo o odmítnutí pro nepřípustnost.
Rozhodnutí obvodního a městského soudu nelze považovat ani za výsledek svévole. Provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem Ústavní soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnost založit nemůže.
12. Ústavní soud přezkoumal i napadené usnesení Nejvyššího soudu, třebaže stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení svých práv tímto rozhodnutím nenamítá a veškerá argumentace směřuje pouze proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud nezjistil žádný zjevný exces a naopak konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení řádně a srozumitelně vysvětlil, proč v posuzované věci stěžovatelčino dovolání přípustnost založit nemůže. Z důvodu stručnosti na něj Ústavní soud odkazuje.
13. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu