Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2017 č. j. 13 Co 227/2016-268, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a M. K., zastoupené JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou, sídlem Nezdice 1, Votice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 102/2011 se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 10. 2009 č. j. 4 Nc 247/2008-65 byla ve věci péče o nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice schválena dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá svěřena na dobu před rozvodem manželství i po něm do výchovy vedlejší účastnice a stěžovatel se zavázal přispívat na její výživu od 1. 11. 2009 částkou 3 500 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2009 do 31. 10. 2009 v částce 16 000 Kč byl oprávněn splácet spolu s běžným výživným. Současně byl upraven styk stěžovatele s nezletilou pro dobu každého třetího týdne od soboty od 11:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, v každém roce o vánocích od 26. 12. od 11:00 hodin do 30. 12. do 18:00 hodin, pro dobu prvního víkendu v dubnu od soboty od 11:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, a v době letních prázdnin po dobu tří týdnů. Vedlejší účastnice se zavázala nezletilou pro styk řádně připravit a stěžovateli předat před domem svého bydliště a tamtéž se stěžovatel zavázal nezletilou řádně předat vedlejší účastnici po skončení styku.
3. Stěžovatel poté požádal o změnu (rozšíření) úpravy styku s nezletilou, o čemž rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2011 č. j. 0 P 102/2011-113 tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém lichém týdnu vždy od pátku v 17:00 hodin do neděle v 18:00 hodin, v každém lichém roce v době jarních prázdnin, v každém sudém roce v době velikonočních svátků vždy od pátku v 16:00 hodin do pondělí v 16:00 hodin a v době letních prázdnin po dobu dvou týdnů. Způsob a místo předání nezletilé pro styk zůstal nezměněn.
4. Návrhem ze dne 18. 11. 2014 stěžovatel požádal o další změnu úpravy styku s nezletilou a v jeho rámci navrhl změnu místa předávání nezletilé. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 1. 2016 bylo jeho návrhu vyhověno a styk s nezletilou byl rozšířen v době velikonočních svátků od čtvrtka v 16:00 hodin do pondělí v 16:00 hodin, v době letních prázdnin po dobu tří týdnů a o vánocích v každém kalendářním roce od 26. 12. v 11:00 hodin do 30. 12. v 18:00 hodin. Současně bylo rozhodnuto, že stěžovatel si nezletilou převezme vždy v místě bydliště vedlejší účastnice a po ukončení styku si ji vedlejší účastnice převezme v místě bydliště stěžovatele. Změnu místa předávání nezletilé mezi rodiči soud odůvodnil zjištěním, že vedlejší účastnice se s nezletilou přestěhovala do místa vzdáleného asi 350 km, šlo o její jednostranné rozhodnutí, takže je v zájmu nezletilé, aby se na nákladech spojených se stykem spolupodílela i vedlejší účastnice.
5. Proti posledně uvedenému rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, které odůvodnila nesouhlasem s tím, aby si nezletilou přebírala po ukončení styku v místě bydliště stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil mimo jiné tak, že si stěžovatel nezletilou k realizaci styku převezme v místě bydliště vedlejší účastnice a po ukončení styku ji zde opět vedlejší účastnici předá. Dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky pro změnu původního rozhodnutí o způsobu předávání a přebírání nezletilé ke styku, neboť již v době prvního rozhodnutí o úpravě styku bydlela nezletilá s vedlejší účastnicí v L., okres L., a stěžovatel se dohodou, kterou soud schválil, zavázal přebírat ji ke styku a vracet zpět vedlejší účastnici po ukončení styku v místě jejího bydliště, přičemž nedošlo k žádné podstatné změně poměrů účastníků podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
6. Stěžovatel vyslovuje názor, že podmínky pro změnu původního rozhodnutí jsou dány od doby, kdy se vedlejší účastnice s nezletilou odstěhovala do L. Odkazuje přitom na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě to byla vedlejší účastnice, která úmyslně a dobrovolně zvolila bydliště tak, aby stěžovateli zkomplikovala styk s nezletilou. Napadené rozhodnutí označuje za přepjatě formalistické, alibistické a nepřezkoumatelné, když jako jediný důvod se v něm uvádí, že stěžovatel o změnu poměrů předávání nezletilé nezažádal již dříve. Domnívá se, že ač si byl soud vědom jednoznačného nepoměru práv a povinností účastníků, chtěl svévolně vedlejší účastnici vyjít vstříc, aniž by respektoval skutkový a právní stav řízení. S poukazem na § 13 občanského zákoníku vyslovuje přesvědčení, že krajský soud rozhodl jinak, aniž by přesvědčivě vysvětlil důvody této odchylky, přičemž nerespektoval judikaturu Ústavního soudu.
7. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že rozhodl na základě provedených důkazů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
8. Vedlejší účastnice poukázala na to, že se z domácnosti stěžovatele odstěhovala z důvodu psychického týrání, které vyústilo v její fyzické napadení v srpnu 2008. Protože jí stěžovatel přestal platit výživné, dostala se do finanční tísně, neboť měsíční náklady pro ni a nezletilou převyšovaly její příjem - 7 600 Kč měsíčně. Musela si tak hledat zaměstnání, přičemž jedinou vhodnou nabídku na pozici radiologické laborantky s možností umístění nezletilé do mateřské školy a s podnájmem našla v X nemocnici. To sdělila stěžovateli dopisem ze dne 28. 6. 2009. Měl možnost její stěhování zvrátit, začal-li by výživné platit, na její dopis však nereagoval a ani v červenci výživné nezaplatil. Nezbylo jí tedy, než se v srpnu přestěhovat a nastoupit do zaměstnání. S odkazem na průběh soudních řízení poukázala na to, že stěžovatel proti způsobu předávání a přebírání nezletilé nijak nebrojil, náklady na cestování byly vždy soudem zohledněny při stanovení výživného. Podal-li v roce 2014 návrh na změnu, nijak netvrdil ani neprokázal, že by v této souvislosti k nějaké změně poměrů došlo. Napadené rozhodnutí proto není formalistické, ale je v souladu s § 909 občanského zákoníku. V další části se vyjádřila k jednotlivým argumentům stěžovatele, které shledává zjevně neopodstatněnými. Dle vedlejší účastnice není napadené rozhodnutí ani v rozporu s usneseními Ústavního soudu, na něž stěžovatel poukazuje. Na posuzovaný případ jsou naopak přiléhavé závěry vyslovené v usneseních ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3548/11 a ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3137/14 .
9. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí, ten však na ně nereagoval.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami.
13. Ústavní soud v minulosti vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, jde o protiústavnost i v případě interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
14. Zatímco okresní soud stěžovatelovu návrhu na úpravu styku vyhověl s poukazem na to, že je v zájmu nezletilé, aby se na nákladech spojených s osobním stykem stěžovatele s ní spolupodílela i vedlejší účastnice, krajský soud po doplnění dokazování o zjištění aktuálních poměrů rodičů a nezletilé a poté, co opatrovník provedl pohovor s nezletilou (která při něm uvedla, že si na cestování zvykla a přála by si, aby pro ni stěžovatel jezdil i nadále, neboť spolu tráví více času), podmínky pro změnu původního rozhodnutí o způsobu přebírání a předávání nezletilé ke styku neshledal.
15. V posuzované věci jde především o výklad § 909 občanského zákoníku, podle něhož "změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu".
16. Z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé, že se krajský soud na rozdíl od okresního soudu soustředil na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozhodnutí o způsobu předávání nezletilé ke styku a přebírání po styku podle § 909 občanského zákoníku. K tomu doplnil i dokazování, jehož výsledky v odůvodnění podrobně rozvedl. Jeho závěr, že nejsou dány podmínky pro změnu původního rozhodnutí, je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť má oporu ve zjištěních vyplývajících ze soudního spisu.
Při soudním jednání ve věci úpravy poměrů k nezletilé pro dobu před rozvodem a po rozvodu a ve věci úpravy styku totiž stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli dohodu, podle níž se vedlejší účastnice mimo jiné zavázala nezletilou řádně připravit pro styk a stěžovateli ji předat před svým domem a tamtéž se stěžovatel zavázal po skončení styku nezletilou řádně předat vedlejší účastnici (viz protokol o jednání č. l. 57 až 59 soudního spisu). Učinili tak přitom za situace, kdy nezletilá s vedlejší účastnicí již bydlely v L.
Soud tuto dohodu rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 schválil, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, že při stanovení výživného bylo přihlédnuto i k tomu, že stěžovatel má zvýšené náklady s cestováním ke stykům s nezletilou. Návrhem ze dne 26. 4. 2011 stěžovatel požadoval změnu (rozšíření) úpravy styku s nezletilou, přičemž mu bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 10. 2011 vyhověno, když soud mimo jiné přihlédl k časové ztrátě při cestě stěžovatele za nezletilou. V souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatele na snížení výživného pro nezletilou a o návrhu vedlejší účastnice na zvýšení výživného, pak okresní soud při stanovení nové výše výživného zvažoval i náklady spojené s kontaktem stěžovatele s nezletilou (viz rozsudek ze dne 19.
11. 2013, č. l. 167 a 168 soudního spisu).
17. Domáhal-li se tedy stěžovatel návrhem ze dne 20. 11. 2014 změny místa předávání nezletilé po styku s poukazem na to, že se nezletilá s vedlejší účastnicí odstěhovala do vzdáleného místa, a argumentoval-li časovou a finanční náročností cest za ní, nemůže krajskému soudu důvodně vytýkat, že tomuto návrhu nevyhověl, když žádnou změnu poměrů účastníků v této souvislosti nezjistil. Byť je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, nelze je označit za nepřezkoumatelné, jak tvrdí stěžovatel, neboť se z něj podávají základní rozhodovací důvody, které krajský soud k neakceptování návrhu stěžovatele vedly, a které nesvědčí o tom, že by věci nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení.
18. Poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 a ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 je nepřípadný. V obou usneseních Ústavní soud řešil důsledky protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte, nikoliv však za situace, kdy se jeden z rodičů dohodou, kterou soud schválil, zavázal přebírat dítě ke styku a vracet je zpět druhému rodiči po ukončení styku v místě nového bydliště dítěte, a kdy soud při následném rozhodování o změně způsobu předávání dítěte ke styku neshledal žádnou podstatnou změnu poměrů účastníků, jak je vyžadováno v § 909 občanského zákoníku.
19. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní ústavně zaručená práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu