Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Dany Jasmine, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 847/2024-100 ze dne 15. 5. 2024, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 219/2023-75 ze dne 5. 10. 2023 a části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 128/2022-49 ze dne 25. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky ? Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem ? nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 422/2013, a dále nesprávným postupem Nejvyššího soudu v téže věci. Ten měl podle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda je vztah klienta a plastického chirurga vztahem ze spotřebitelské smlouvy. V důsledku toho jej nesprávně vyhodnotil tak, že o vztah ze spotřebitelské smlouvy nešlo, neaplikoval výjimku uvedenou v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a stěžovatelčino dovolání usnesením č. j. 25 Cdo 3907/2020-594 ze dne 14. 7. 2021 nesprávně odmítl jako objektivně nepřípustné. Za každý nesprávný úřední postup požadovala stěžovatelka náhradu újmy ve výši 250 000 Kč, celkem tedy 500 000 Kč. Ústavní soud doplňuje, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je údajně zatíženo popsaným nesprávným úředním postupem, podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou tento soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 2421/21 ze dne 5. 10. 2021 jako zjevně neopodstatněnou.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 51 875 Kč (výrok I), co do 448 125 Kč její žalobu zamítl (výrok II). Žalobu shledal částečně důvodnou v části, v níž se stěžovatelka domáhala náhrady újmy za nepřiměřenou délku předchozího soudního řízení, zcela ji zamítl v části týkající se postupu Nejvyššího soudu.
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky změnil výrok II obvodního soudu v tom smyslu, že stěžovatelce přiznal další náhradu ve výši 20 312,5 Kč, vztahující se k náhradě za nepřiměřenou délku řízení, ve zbytku zamítnutí žaloby potvrdil.
4. Svým dovoláním k Nejvyššímu soudu stěžovatelka napadla pouze tu část rozhodnutí městského soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, a to jen v rozsahu požadované náhrady újmy ve výši 100 000 Kč za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Konstatoval, že stěžovatelka v dovolání vymezila takové otázky hmotného a procesního práva, které přípustnost dovolání nemohly založit, neboť na jejich vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Poukázal na to, že městský soud s oporou v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2421/21 vyložil, že i pokud by Nejvyšší soud nepovažoval dovolání ve věci sp. zn. 25 Cdo 3907/2020 za nepřípustné pro uplatněnou výši jednotlivých nároků, byla by shledána jeho nepřípustnost podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu. Vedle toho Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí upozornil, že stěžovatelka nijak nerozporuje druhý, svébytný důvod potvrzení zamítnutí její žaloby městským soudem, totiž že úkolem Soudního dvora není vykládat ustanovení občanského soudního řádu týkající se přípustnosti dovolání. I z toho důvodu shledal, že dovolání stěžovatelky nebylo přípustné.
5. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že se "absolutně nijak nevyrovnal" s její právní argumentací týkající se pochybení Nejvyššího soudu v podobě nepoložení předběžné otázky v posuzovaném řízení. V odůvodnění se navíc věnoval předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu, zatímco ona požadovala náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. V tom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v aspektu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, které se vypořádává se vznesenými tvrzeními. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, když uvedené vady nenapravil. Nejvyšší soud měl potom shledat dovolání přípustným už proto, že se napadené rozhodnutí odchylovalo od ustálené judikatury Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti obšírně parafrázuje obsah svého dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozporuje jeho závěr, že rozhodnutí městského soudu nezáviselo na zodpovězení v dovolání formulovaných otázek. Má za to, že názor, že předběžnou otázku je možné předložit k objasnění výkladu ustanovení unijního práva "nezbytného k objasnění právního základu rozhodného pro věc", odporuje čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Upozorňuje i na to, že existuje řada rozhodnutí Soudního dvora řešící otázky procesního charakteru. Má tedy za to, že se předběžná otázka může týkat procesních otázek týkajících se přístupu k soudu, který se teprve následně může zabývat právním základem věci.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Podle formulace petitu ústavní stížnosti se zdá, že stěžovatelka napadá všechna tři rozhodnutí obecných soudů jako celek. Z její ústavní stížnosti však bez pochybností plyne, že stejně jako dovoláním (viz bod 4 usnesení Nejvyššího soudu) nerozporuje rozhodnutí obecných soudů o náhradě újmy za nepřiměřenou délku řízení. V částech, kde městský soud a obvodní soud rozhodovaly o této části její žaloby, by případná ústavní stížnost byla navíc nepřípustná (stěžovatelka nevyčerpala jiný prostředek ochrany ? dovolání), v části, kde stěžovatelka se svým nárokem uspěla, by ještě k tomu byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
9. Ústavní soud se tedy zaměřil jen na rozhodování o náhradě újmy za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu, přičemž vzal v potaz, že stěžovatelka dovoláním zpochybnila svůj procesní neúspěch jen co do požadované náhrady újmy ve výši 100 000 Kč. Ústavní soud tedy přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Dále výrok I rozsudku městského soudu v části, v níž městský soud potvrdil zamítnutí žaloby, ale pouze do výše 100 000 Kč. Konečně, rozsudek obvodního soudu Ústavní soud přezkoumal v rozsahu výroku II, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a to opět v omezeném rozsahu co do výše 100 000 Kč. V tomto rozsahu jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti.
V rozsahu další požadované náhrady újmy za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu ve výši 150 000 Kč (z původně nárokovaných 250 000 Kč) je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (tj. dovolání, viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
11. Proto nejprve posoudil, zda se Nejvyšší soud dopustil porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, respektive jejího práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tím, že vyhodnotil stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, jaké otázky hmotného a procesního práva stěžovatelka v dovolání (podle tvrzení v ústavní stížnosti) vymezila, dospěl Ústavní soud k závěru, že je závěr Nejvyššího soudu správný. Stěžovatelkou vymezené otázky se věnovaly kvalifikaci pochybení soudu, který opomene předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.
Stěžovatelka v otázkách postupně mířila k tomu, zda jde o svévoli, porušení práva na zákonného soudce, nesprávný úřední postup nebo porušení práva na spravedlivý proces. Dále položila otázky, které se týkaly přístupu k prostředkům ochrany v případě zjištěného porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto vymezené otázky se však jasně míjejí s tím, co je konkrétním obsahem rozhodnutí městského soudu, které dovoláním napadala.
12. Pátá až sedmá otázka spočívala na předpokladu, že došlo k porušení práv stěžovatelky plynoucích z čl. 6, potažmo čl. 13 Úmluvy, a to tím, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se možné kvalifikace vztahu mezi pacientem a plastickým chirurgem jako vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Také první až čtvrtá otázka vycházela z téhož předpokladu, totiž že se Nejvyšší soud skutečně v tomto ohledu dopustil pochybení. Rozhodnutí městského soudu naproti tomu spočívá na právním názoru, že porušení unijního práva rozhodnutím, proti němuž není přípustný opravný prostředek (jako rozhodnutí Nejvyššího soudu), může za určitých okolností založit odpovědnost státu za vzniklou újmu.
Avšak v daném případě nemůže být stěžovatelkou tvrzená újma v příčinné souvislosti s nepoložením předběžné otázky Nejvyšším soudem, jelikož i kdyby předběžná otázka položena byla a na základě odpovědi Soudního dvora byl vztah hodnocen jako vztah ze spotřebitelské smlouvy, stěžovatelčino dovolání projednávané pod sp. zn. 25 Cdo 3907/2020 by bylo ? s ohledem na obsah dovolání ? stále zhodnoceno jako nepřípustné.
13. Tento závěr přitom městský soud převzal z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2421/21
. V něm Ústavní soud připustil pochybení Nejvyššího soudu spočívající v nedostatečném odůvodnění závěru, že nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Nezrušil ale pro ně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož ani náprava tohoto pochybení by stěžovatelce nepřinesla příznivější rozhodnutí o jejím dovolání. I kdyby byla aplikována výjimka podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (upravujícím omezení objektivní přípustnosti dovolání na nároky přesahující 50 000 Kč), stěžovatelkou formulovaná dovolací otázka by stále nezakládala přípustnost dovolání. Těmito závěry je nadále vázán také Ústavní soud. Z předchozího tak plyne, že ať už Nejvyšší soud předběžnou otázku v posuzovaném řízení podat měl, či nikoli, jeho postup neměl rozhodující vliv na výsledek tohoto řízení a nemohl způsobit stěžovatelce újmu.
14. Za takové situace Ústavní soud přisvědčuje nyní přezkoumávanému rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom, že na vyřešení předložených otázek dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo, což představovalo důvod nepřípustnosti stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelkou formulované otázky se totiž svým obsahem míjely s právním názorem, na němž spočívalo dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu.
15. Nad rámec toho lze poukázat na bod 7 usnesení Nejvyššího soudu, v němž konstatuje, že městský soud založil zamítnutí relevantní části žaloby (nezávisle na předchozím) též na závěru, že Soudnímu dvoru nepřísluší vykládat ustanovení vnitrostátního práva (zde občanského soudního řádu) k přípustnosti dovolání. Proti tomuto závěru se podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nijak nevymezila, což samo o sobě odůvodňovalo odmítnutí jejího dovolání. Skutečnost, že v dovolání tento závěr městského soudu rozporovala, přitom stěžovatelka netvrdí ani v ústavní stížnosti. Jinak řečeno, ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje tento samostatný důvod nepřípustnosti jejího dovolání.
16. Vzhledem k předchozímu nepovažuje Ústavní soud za potřebné podrobněji vypořádávat stěžovatelčinu námitku k nesprávnému výkladu čl. 267 Smlouvy o fungování EU, již uvádí v ústavní stížnosti. Vzhledem k rozhodovacím důvodům, na nichž spočívá rozhodnutí městského soudu, se totiž s těmito rozhodovacími důvody také míjí, a pro výsledek řízení o ústavní stížnosti je její vypořádání bezpředmětné. Pouze stručně a zcela obecně lze podotknout, že Soudní dvůr je samozřejmě povinen a oprávněn zodpovídat též předběžné otázky týkající se procesních věcí, jde-li ovšem stále o výklad unijního práva. Vedle toho si musí být obecné soudy vědomy možné interakce mezi vnitrostátními procesními předpisy a unijním právem, mj. co do výkladu pojmu spotřebitel v návaznosti na posuzování objektivní přípustnosti dovolání (nedávno viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2093/24 ze dne 5. 2. 2025, bod 31 a násl.).
17. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou také námitku týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, řádného nevypořádání se se stěžovatelčinou argumentací a záměnou požadovaného nároku. Co se týče požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí jako součásti práva na soudní ochranu (podrobněji viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023, body 14 a 15, nebo nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009), shledává je Ústavní soud naplněné. Obecné soudy se nedopustily opomenutí žádné podstatné námitky, kterou stěžovatelka vznesla.
Dojem, že některé námitky stěžovatelky nebyly v plné míře vypořádány, může vyvolávat skutečnost, že obecné soudy namísto toho vystavěly proti argumentaci stěžovatelky vlastní vnitřně koherentní, logicky a přesvědčivě odůvodněný argumentační systém. V něm nereagovaly na některé její námitky jednotlivě, ale jasně z něj vyplývá, proč shledaly její žalobu v dané části nedůvodnou. Výhradu, že obecné soudy nesprávně identifikovaly požadovaný nárok jako náhradu škody namísto náhrady nemajetkové újmy, pak shledává Ústavní soud zcela neopodstatněnou.
Z rozhodnutí městského soudu je naopak zcela zřejmé, že o nároku uvažoval zcela v souladu s tím, co stěžovatelka požadovala (viz např. bod 27 jeho rozhodnutí). Zmínil-li "škodu" (např. bod 31), učinil tak v rámci shrnutí obecných východisek pro odpovědnost státu, která následně aplikoval na stěžovatelčinu věc, v čem nelze spatřovat nepochopení nebo nevypořádání argumentace stěžovatelky.
18. Odvozovala-li stěžovatelka přípustnost dovolání z těchto pochybení, v nichž spatřovala rozpor s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nemohla tedy být úspěšná.
19. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) tamtéž].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu