USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. D. J. (dříve A. K.), zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 128/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 17 Co 219/2023-75, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 250 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 422/2013 (dále též jen „posuzované řízení“). Dále se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 250 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení spočívajícím v tom, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda vztah klienta (jímž byla v posuzovaném případě žalobkyně) a plastického chirurga je vztahem ze spotřebitelské smlouvy, a v důsledku tohoto nesprávného postupu nehodnotil tento vztah jak vztah ze spotřebitelské smlouvy a dovolání žalobkyně v posuzovaném řízení odmítl.
2. Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 45 C 128/2022-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 875 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 448 125 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 312,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním co do části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 100 000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nesprávným úředním postupem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podstatou dovolání žalobkyně je kritika postupu dovolacího soudu ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 3907/2020, jenž podle žalobkyně postupoval nesprávně, jestliže před vydáním usnesení o odmítnutí dovolání žalobkyně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 25 Cdo 3907/2020-594, nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu pojmů „spotřebitel“, „podnikatel“, „spotřebitelská smlouva“ a „vztah ze spotřebitelské smlouvy“ z pohledu unijního práva. Neučinil-li tak a konstatoval-li bez bližšího odůvodnění, že v daném případě nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, porušil svou povinnost učinit zákonem předepsaný procesní úkon. Dovolatelka v dovolání (bod V. dovolání) v této souvislosti vymezuje a dovolacímu soudu předkládá otázky hmotného a procesního práva, které však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Žalobkyně pomíjí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva založit odpovědnost státu za škodu, i když rozhodnutí dovolacího soudu zatížené tímto deficitem nebylo pro nezákonnost zrušeno (srov. odst. 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zdůraznil však, že v posuzovaném případě je rozhodující, že i v případě, kdy by dovolací soud danou věc považoval za vztah ze spotřebitelské smlouvy a neposoudil by tudíž dovolání jako nepřípustné na základě § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebyla by shledána přípustnost žalobkyní podaného dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř (odst. 34 a 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud v tomto směru vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobkyně v posuzované věci ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2421/21. Žalobkyně totiž svou argumentaci v posuzovaném řízení postavila na nepravdivých skutkových tvrzeních, a právě proto byla její následná ústavní stížnost do předmětného usnesení dovolacího soudu odmítnuta (srov. odst. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
7. Žalobkyně rovněž přehlédla, že jako další a svébytný důvod pro zamítnutí žaloby odvolacímu soudu posloužila argumentace, podle níž „není úkolem SDEU vykládat ustanovení českého občanského soudního řádu týkající se přípustnosti dovolání. Předběžná otázka položená SDEU by se mohla týkat pouze výkladu ustanovení práva EU, nezbytného k objasnění právního základu rozhodného pro věc projednávanou v posuzovaném řízení“ (srov. odst. 37 rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k tomuto úsudku se však žalobkyně vůbec nevymezila, proto dovolací soud nemá prostor jej případně shledat nesprávným.
Dovolání přitom může být shledáno přípustným jen tehdy, když dovolatel zpochybní všechny samostatné právní důvody, na nichž odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017). I z tohoto důvodu nelze jinak než dovolání žalobkyně odmítnout.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024 JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu