Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Lovochemie, a. s., sídlem Terezínská 57, Lovosice, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2024 č. j. 30 Cdo 560/2024-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 69 Co 250/2023-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2023 č. j. 17 C 10/2023-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako kupující uzavřela s obchodní společností ČKD PRAHA DIZ, a. s. (dále jen "společnost ČKD") v červnu 2015 kupní smlouvu na dodávku náhradních dílů pro svůj provoz. V květnu 2016 byla stěžovatelce doručena výzva Specializovaného finančního úřadu o zřízení zástavního práva podle § 170 daňového řádu na pohledávky společnosti ČKD vůči stěžovatelce z této kupní smlouvy s tím, že stěžovatelka má případné pohledávky plnit přímo jemu. Stěžovatelka poté na účet Specializovaného finančního úřadu poukázala 3 803 499,57 Kč podle faktury vystavené společností ČKD.
3. Stěžovatelka později od kupní smlouvy odstoupila, protože jí společnosti ČKD zboží dosud nedodala. S tvrzením, že právo na zaplacení ceny nevzniklo, se stěžovatelka též po Specializovaném finančním úřadu domáhala vrácení zaplacené částky podle § 165 daňového řádu. Vyřízení této žádosti bylo mimo jiné předmětem soudního řízení správního, které skončilo nevyhověním žádosti stěžovatelky a zamítnutím její kasační stížnosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 7 Afs 264/2020-26 (a též odmítnutím ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2004/22 ). Podle správních soudů lze podle daňového řádu vracet platby jen, jde-li o "zřejmý omyl při úhradě", což není nynější případ. Zejména protože tvrzený omyl stěžovatelky má původ v okolnostech mimo sféru samotného transferu peněz, které nadto vyšly najevo až poté.
4. Stěžovatelka se proto dále domáhala žalobou po vedlejší účastnici zaplacení 3 803 499,57 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené Specializovaným finančním úřadem při výkonu veřejné moci, spočívající v nesprávném vyřízení její žádosti o vrácení peněz a bezdůvodném obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl napadeným rozsudkem, který posléze potvrdil k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, protože je neshledal přípustným.
5. Podle obecných soudů nemohlo jít ze své podstaty o nesprávný úřední postup, protože tvrzené okolnosti vyústily ve vydání rozhodnutí. To pak nebylo pro nezákonnost zrušeno, ale jako věcně správné bylo potvrzeno, a proto stěžovatelka nárok na zaplacení částky nemá. Správní soudy dokonce shledaly, že Specializovaný finanční úřad stěžovatelce nevyplatil zpět zaplacenou část kupní ceny v souladu se zákonem. Ten, kdo se zde obohatil, byla ve skutečnosti společnost ČKD, protože stěžovatelka (podle svého tvrzení omylem) plnila státu jako poddlužník za daňovou povinnost společnosti ČKD. Případné vrácení zaplacené částky je proto věcí stěžovatelky a tohoto subjektu.
6. Stěžovatelka tvrdí, že žádný z orgánů veřejné moci se dosud nezabýval skutečnou povahou jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu. Správní soudy požadavky stěžovatelky řešily jen podle § 165 daňového řádu a "zřejmého omylu". Obecné soudy v nynější věci tyto okolnosti neřešily vůbec. Stěžovatelka trvá na tom, že peníze zaslala Specializovanému finančnímu úřadu omylem a nyní jí je má vrátit stát. Není pravda, že v nynější věci nemohlo jít o nesprávný úřední postup, protože daňový řád nepředpokládá k vyřízení podaných námitek vůči orgánům finanční správy vydání rozhodnutí. Nesprávný úřední postup tak spočívá v prostých sděleních finančních úřadů.
7. Dále stěžovatelka odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které je k vydání bezdůvodného obohacení povinný ten, kdo prostředky získal, tedy subjekt, kterému bylo plněno. Od těchto závěrů se obecné soudy neodůvodněně odchýlily. Stěžovatelka prokázala, že poskytnuté plnění nebylo plněním na dlužnou daň společnosti ČKD, ale vlastní domnělý dluh. Výklad zastávaný obecnými soudy odporuje zásadě, že stát nemá těžit z omylů jednotlivců, a zásadě rovnosti v ochraně vlastnického práva [srov. nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 38/05 (N 187/38 SbNU 511)], protože v okolnostech soukromého práva by byla stěžovatelka oprávněna požadovat vydání bezdůvodného obohacení přímo proti tomu, komu plnila (státu), zatímco zde, kde je tímto subjektem stát, jí obecné soudy odkázaly na nárok vůči společnosti ČKD.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Námitky stěžovatelky směřují proti výkladu ustanovení zákona upravujících nároky na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Napadená rozhodnutí lze přitom interpretovat tak, že orgány veřejné moci nepochybily, protože při hodnocení, zda stěžovatelce vrátit jí zaslané peněžní prostředky, postupovaly v souladu se zákonem, který vrácení těchto prostředků státem striktně váže na předpoklad zjevného omylu v okolnostech úhrady. Tento závěr obecných soudů rovněž bezprostředně souvisí s předpokladem vysloveným obecnými soudy, že stěžovatelka se za této situace může domáhat jí vyplacených peněz u společnosti ČKD, v jejíž prospěch stěžovatelka ve svém důsledku plnila.
11. Přednesený výklad obecných soudů Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný, logicky ucelený a doktrinálně udržitelný. Stěžovatelka namítá, že odporuje ustálenému soudnímu výkladu při určení oprávněné osoby vydat bezdůvodné obohacení. Opomíjí však, že vracení prostředků zaslaných jednotlivci správci daně výslovně upravuje § 165 daňového řádu. Soustředily-li obecné soudy svou pozornost k výkladu tohoto ustanovení, provedenému též správními soudy v související věci (sub 3), nepovažuje to Ústavní soud za projev libovůle či nerespektování ustálených závěrů vlastní judikatury. Je patrné, že v nynější věci jde o specifickou situaci, kterou reguluje zvláštní veřejnoprávní zákonná úprava.
12. Uplatnění této právní úpravy v nynějším kontextu Ústavní soud nepovažuje za odporující ústavně zaručeným právům a svobodám stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z předpokladu, že z hlediska ústavně zaručených práv není podstatné, jak konkrétně zákonodárce upravuje reparaci vzniklé škody [srov. obdobně nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 1143/23 či bod 79 nálezu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 8/23
(č. 173/2024 Sb.)]. Zde tedy postačí, že stěžovatelka měla a nadále má možnost domáhat se u soudu vydání částky po jiném subjektu. Proto též výklad zastávaný obecnými soudy neodporuje stěžovatelkou odkazované judikatuře Ústavního soudu o zásadě rovnosti v ochraně vlastnického práva, která zde nebyla dotčena.
13. Dále, ačkoli tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřikládá větší význam, vyplývá zejména z rozhodnutí správních soudů v související věci, že se společností ČKD bylo pár dnů po zaplacení dané částky stěžovatelkou Specializovanému finančnímu úřadu zahájeno insolvenční řízení. Je tak patrné, že skutečnou motivací stěžovatelky požadovat zaplacenou platbu zpět po orgánech veřejné moci může být především případná nedobytnost pohledávky vůči společnosti ČKD v souvislosti s porušením závazku dodat stěžovatelce zboží. V tomto kontextu lze doplnit, že ani tyto okolnosti pro Ústavní soud nejsou v nynější věci rozhodné. Neexistuje totiž obecná povinnost státu hradit dluhy soukromých subjektů (srov. § 111 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 4. 2012 ve věci Kotov proti Rusku č. 54522/00). Jde nadto o okolnosti, které nijak nesouvisí s postupem státu při vyřizování žádosti stěžovatelky o vrácení peněz. Není zde proto ani důvod nalézat řešení mimo stávající zákonnou úpravu.
14. Obdobné myšlenky lze ostatně nalézt již v bodu 10 usnesení sp. zn. III. ÚS 2004/22 ve věci žádosti o vrácení platby podle daňového řádu. Již tehdy Ústavní soud přiléhavě uvedl, že "[s]kutečná příčina požadavku na navrácení platby tak nenastala v okamžiku úhrady částky na účet finančního úřadu, ale měla základ až v pozdějších skutečnostech, na které neměl finanční úřad (stát) žádný vliv. Akceptace právního názoru stěžovatelky by proto ve výsledku mohla vést k závěru, že by stát měl nést následky (budoucího) porušení podmínek vzájemných smluvních vztahů mezi dvěma soukromoprávními subjekty." Totéž lze vztáhnout na nynější věc. Obstojí zde proto závěr, že veřejná moc v žádném směru nepochybila, a proto není k vydání zaplacené částky odpovědná. Obecné soudy se proto se všemi rozhodnými aspekty věci vypořádaly a jejich rozhodnutí tak lze považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu