30 Cdo 560/2024-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Lovochemie, a. s., IČO 49100262, bytem v Lovosicích, Terezínská 57, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 3 803 499,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 69 Co 250/2023-60, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 17 C 10/2023-25, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 803 499,57 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 28. 6. 2016 do 22. 1. 2023 a ve výši 15 % ročně od 23. 1. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 69 Co 250/2023-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 3 803 499,57 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Specializovaného finančního úřadu (dále jen „SFÚ“), který si ponechal žalovanou částku, kterou mu žalobkyně poukázala na základě rozhodnutí o zřízení zástavního práva k pohledávkám společnosti ČKD PRAHA DIZ, a. s. (dále je „ČKD“), mezi nimiž byla i pohledávka za žalobkyní z titulu kupní smlouvy č. 4700002234/IN2/2015 ze dne 19. 6. 2016 ve znění dodatků. Poté, co žalobkyně zjistila, že tato pohledávka nevznikla, žádala SFÚ o vrácení poukázané částky, ale neuspěla, ačkoliv se proti odmítavému stanovisku (neúspěšně) bránila námitkami a správní žalobou.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to dle obsahu pouze ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda může nevrácení sporné částky žalobkyni správcem daně, proti kterému se žalobkyně bránila námitkami, o nichž správce daně rozhodl, představovat případný nesprávný úřední postup správce daně, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že uplatněný nárok nemůže být nárokem na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, nýbrž jen z nezákonného rozhodnutí, poněvadž žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup byl završen autoritativním rozhodnutím o jí podané námitce, které ale nebylo jako nezákonné zrušeno.
Tento závěr odvolacího soudu odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž pro rozlišení odpovědnosti z nesprávného úředního postupu od odpovědnosti z nezákonného rozhodnutí je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedly a bylo-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazily (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, nebo ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008).
V daném případě sice žalobkyně odvozovala svůj nárok na náhradu škody od skutečnosti, že si SFÚ (i přes její žádosti o vrácení) ponechal jí poukázanou částku, což bylo žalobkyni oznámeno prostým sdělením, nicméně proti tomuto postupu se žalobkyně bránila námitkami dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, které představují prostředek ochrany proti pochybení správce daně při posouzení žádosti o vrácení poukázané částky, o němž rozhoduje správní orgán prvního stupně a může vyústit i ve vyhovění původně neakceptované žádosti (viz § 159 odst. 3 daňového řádu).
Podání námitek a rozhodnutí o nich je pak podmínkou pro to, aby daný postup správce daně mohl být podroben soudnímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 4 Afs 119/2017, jenž se zabýval obdobnou problematikou, a to vyrozuměním správce daně o převedení přeplatku daně na nedoplatky), jak se tomu stalo i v daném případě. Rozhodnutí o námitce tudíž představuje rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vrácení poukázané platby a nevrácení poukázané platby žalobkyni tedy k rozhodnutí o zamítnutí jejích námitek proti takového postupu správce daně vedlo a bezprostředně se v něm odrazilo.
Závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok nemůže být nárokem na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, nýbrž pouze z nezákonného rozhodnutí (které však v daném případě vydáno nebylo), je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
6. Co se týče otázek, zda je postup podle § 165 daňového řádu jedinou možností, jak se domoci vydání bezdůvodného obohacení ze strany správce daně, resp. zda má správce daně právo ponechat si na úkor soukromoprávních osob plnění, které mu bylo poukázáno bez právního důvodu, pokud tyto osoby jednaly v omylu, který nebyl zřejmý na první pohled, a zda takové bezdůvodné obohacení vzniká správci daně (státu) nebo osobě, na snížení jejíhož daňového dluhu správce daně takové plnění použil, tak ani tyto otázky přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládají.
7. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
8. Za situace, kdy jeden ze dvou právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy závěr, že není dán odpovědnostní titul v podobě rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, pročež účinky tohoto rozhodnutí, které otázku (ne)důvodnosti požadavku žalobkyně na vrácení požadované částky řeší, stále trvají, (odstavec 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení otázek, zda má správce daně právo ponechat si v posuzovaném případě poukázané finanční prostředky a jakému subjektu v takovém případě vzniká bezdůvodné obohacení, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud rovněž neshledal důvod předložit věc Ústavnímu soudu za účelem posouzení předběžné otázky souladu § 165 daňového řádu s ústavním pořádkem.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 6. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu