ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce S. A. Z., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Davidem
Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 748/2, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 75/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 19 Co
127/2018-243, t a k t o :
I. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu se zamítá, jinak se
dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se na žalované domáhal zadostiučinění ve formě konstatování
nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a zadostiučinění v
peněžité formě ve výši 330 000 Kč, a to na základě tvrzení, že byl z vazby
trvající od 20. 3. 2014 propuštěn pro složení peněžité záruky dne 1. 2. 2016.
Téhož dne byl ovšem opět zadržen ve vazební věznici Policií České republiky, a
to na základě předběžného souhlasu Krajského státního zastupitelství v Brně ze
dne 28. 1. 2016, č. j. 1 KZM 2002/2015-63 (dále jen „předchozí souhlas“).
Předchozí souhlas vydal státní zástupce na základě cizozemské žádosti o vydání
žalobce do Iránu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn.
11 Nt 201/2016, byl návrh státního zástupce na vzetí do vazby zamítnut a
žalobce byl propuštěn na svobodu. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou
žalobcem proti předchozímu souhlasu státního zástupce se zadržením.
2. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 31 C 75/2017-193, Obvodní soud
pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl (výrok I rozsudku) a
žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč
(výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 28. 1. 2016 udělil státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pod č. j. 1 KZM 2002/2015-63,
souhlas se zadržením žalobce dle § 93 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění tehdy účinném
(dále jen „ZMJS“), a to pro případ, že žalobce bude propuštěn krajským soudem z
vazby vykonávané v rámci jiného probíhajícího trestního řízení. V té době mělo
probíhat řízení o vydání žalobce do Iránu. Dne 1. 2. 2016 byl žalobce zadržen v
areálu vazební věznice Brno policejními orgány. Státní zástupce dne 2. 2. 2016
pod č. j. 1 KZM 2002/2015-88 navrhl, aby byl žalobce vzat do předběžné vazby
dle § 94 odst. 1 ZMJS. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, č.
j. 11Nt 201/2016-354, které téhož dne nabylo právní moci, byl žalobce dle § 77
odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále
jen „tr. řád“) propuštěn ze zadržení na svobodu. Ústavní stížnost žalobce
následně podaná proti předběžnému souhlasu státního zástupce s jeho zadržením a
proti jinému zásahu spočívajícímu v postupu státního zastupitelství a policie,
jímž byl žalobce zadržen a zbaven osobní svobody ve dnech 1. 2. až 4. 2. 2016,
byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1030/16 (dále
jen „usnesení Ústavního soudu“) odmítnuta s odůvodněním, že k nápravě v
posuzované věci již došlo rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který návrh
státního zástupce na vzetí žalobce do vazby s konečnou platností zamítl.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval jednotlivá
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále též „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“ a neshledal, že by žalobci
vznikla nemajetková újma z titulu nezákonného rozhodnutí dle § 8 OdpŠk, když
takové rozhodnutí nebylo ani v posuzované věci vydáno. Souhlas státního
zástupce se zadržením žalobce dle § 93 odst. 1 ZMJS soud prvního stupně neměl
za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale pouze za zákonem o
mezinárodní justiční spolupráci předvídaný postup, jak zajistit jedince, o
jehož vydání do cizího státu jde. V postupu orgánů činných v trestním řízení
neshledal soud prvního stupně ani nesprávný úřední postup. I v usnesení
Ústavního soudu bylo konstatováno, že zadržení žalobce proběhlo v intencích čl.
8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když krajský soud poté neshledal
dostatečné důvody pro uvalení předběžné vazby a stěžovatel (žalobce) byl
propuštěn ze zadržení na svobodu. Tím došlo k nápravě vzniklého stavu
standardním zákonným postupem. Nadto soud prvního stupně shledal tvrzený nárok
žalobce promlčeným, když šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 OdpŠk
počala běžet v návaznosti na právní moc usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
4. 2. 2016, to je okamžikem propuštění žalobce ze zadržení. Podle soudu prvního
stupně promlčecí doba k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
marně uplynula dnem 5. 8. 2016. Žalobcův poukaz na § 8 odst. 3 OdpŠk shledal
soud prvního stupně nedůvodným jednak proto, že Ústavní soud ústavní stížnosti
nevyhověl, žádné rozhodnutí nezrušil a ani nekonstatoval nesprávný úřední
postup, a jednak z důvodu, že žalobce ústavní stížností napadal postup
Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, nikoli
jejich rozhodnutí, když žádné nezákonné rozhodnutí, jak je definuje § 8 OdpŠk,
nebylo v řízení vydáno.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I
rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované 300 Kč na náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud měl předběžný souhlas státního zástupce s odkazem na
jím citovanou judikaturu Ústavního soudu oproti soudu prvního stupně za
rozhodnutí v materiálním smyslu, když státní zástupce při udělení předmětného
souhlasu aplikoval obecné pravidlo a uvedený souhlas podle odvolacího soudu
přímo vedl k zadržení žalobce, tedy k omezení jeho práva na osobní svobodu.
Dodal, že předběžný souhlas měl prakticky všechny náležitosti usnesení ve
smyslu § 134 tr. řádu.
7. Avšak bez ohledu na skutečnost, zda žalobce disponuje nezákonným
rozhodnutím nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně shledal tvrzený nárok žalobce k námitce žalované
za promlčený dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Žalobce se totiž dozvěděl o vzniku
nemajetkové újmy v okamžiku propuštění ze zadržení, když nadto dle protokolu o
vazebním zasedání ze dne 4. 2. 2016, č. j. 1 Nt 201/2006, byl vyhlášení
usnesení o propuštění ze zadržení přítomen a téhož dne usnesení soudu nabylo
právní moci. Šestiměsíční lhůta pro uplatnění nároku z titulu nemajetkové újmy
z důvodu nezákonného rozhodnutí (ale i z nesprávného úředního postupu) by tak
počala běžet nejpozději dnem 5. 2. 2016 a skončila dnem 5. 8. 2016 (pátek).
Žalobce však nárok uplatnil u žalované až dne 2. 10. 2016 a teprve poté se
obrátil na soud. Krajský soud v Brně v době, kdy rozhodoval o vazbě žalobce na
základě návrhu na vzetí do předběžné vazby, přezkoumával podle odvolacího soudu
i dotčený předchozí souhlas státního zástupce, který v důsledku propuštění
žalobce ze zadržení pozbyl právních účinků. Předchozí souhlas státního zástupce
tak byl rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016 zcela odklizen.
Ústavní stížnost podaná žalobcem pak byla zcela nadbytečná a nemohla podle
odvolacího soudu zabránit běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
namítá, že dovolacím soudem dosud neřešenou je otázka počátku běhu promlčecí
doby za situace, kdy předchozí souhlas státního zástupce se zadržením byl
napaden ústavní stížností a rozhodnutí Ústavního soudu je vůči němu jediným
možným prostředkem nápravy či alespoň může obsahovat konstatování jeho
nezákonnosti. Promlčecí doba by tak měla běžet až od okamžiku, kdy o ústavní
stížnosti bylo rozhodnuto. Navíc v dané věci podle žalobce Ústavní soud, byť
ústavní stížnost odmítl, vyslovil nezákonnost předběžného souhlasu státního
zástupce. Byly tak splněny podmínky vymezené v § 8 OdpŠk. Bez rozhodnutí
Ústavního soudu žalobce nemohl s úspěchem uplatnit svůj nárok. Problematikou
nemožnosti dosáhnout výslovného zrušení nezákonného rozhodnutí a navazující
otázkou posouzení počátku běhu promlčecí lhůty se zabýval Evropský soud pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) zejména ve stížnostech č. 43643/10, věc
Hanzelkovi proti České republice, stížnosti č. 17153/11, věc Vuković a ostatní
proti Srbsku, č. 2478/15, věc Nicklinson a Lamb proti Spojenému království, č.
218793/93, věc Akdivar proti Turecku, stížnost č. 57325/00, věc D. H. a ostatní
proti České republice. Možnost podání opravného prostředku musí být dostatečně
jasná v zákonech i v praxi rozhodujícího státu (stížnost č. 10294/03, věc
Scoppola proti Itálii a další), vývoj a dostupnost opravného prostředku musí
být také jasně potvrzena praxí (stížnost č. 4479/03 Mikolajová proti
Slovensku), což v případě žalobce podle jeho tvrzení nebylo splněno.
Pochybnosti stěžovatele ohledně účinnosti jím zvoleného opravného prostředku
jej nezprošťují povinnosti jej vyzkoušet (stížnost č. 43926, věc Epözdemir
proti Turecku nebo stížnost č. 355545/03, věc Ciupercescu proti Rumunsku a
další). Žalobci tak nemělo být ani v poměrech právě projednávané věci kladeno k
tíži, že institutu ústavní stížnosti využil. Promlčecí doba by měla běžet až od
rozhodnutí o ústavní stížnosti jako dostupného mimořádného opravného prostředku
(potud odkázal na stížnost č. 48907/99, věc Ahtinen proti Finsku a č. 893305,
věc Tomaszewscy proti Polsku). Judikatura Ústavního soudu, o níž se opřel
odvolací soud, nebyla judikaturou nálezovou, šlo pouze o nezávazná usnesení
Ústavního soudu. Vadu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu žalobce spatřoval
v tom, že se odvolací soud odmítl v dané věci zabývat jím tvrzenou nezákonností
předběžného souhlasu státního zástupce. Dále žalobce v dovolání obsáhle
polemizoval se závěrem soudu prvního stupně, že v jeho případě nebyl dán tzv.
odpovědnostní titul (nebylo vydáno ani nezákonné rozhodnutí a ani nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu). Žalobce proto závěrem navrhoval, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
12. Žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání a dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované
zákonem. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Námitky žalobce, že se odvolací soud nezabýval otázkou nezákonnosti
předběžného souhlasu státního zástupce se zadržením se míjí s vlastním právním
posouzením věci odvolacím soudem, který danou otázku důvodnosti uplatněného
nároku vědomě neřešil proto, že jej měl za promlčený (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3769/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS
1060/16). Nemohou tedy ve smyslu § 237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání.
14. K dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jež žalobce spatřoval v tom, že se odvolací soud
nezabýval základem jím uplatněného nároku (tedy zejména tvrzenou nezákonností
předchozího souhlasu státního zástupce), dovolací soud přihlédne, jen je-li
dovolání jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání. Přestože Nejvyšší soud shledal
dovoláním přípustným, žalobcem tvrzené vady v řízení, jež předcházelo vyhlášení
rozsudku odvolacího soudu, neshledal. V soudní praxi je dlouhodobě ustálen
názor, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže
soud promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě
zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo existuje či nikoliv. To
platí u práva na náhradu škody (újmy) i v případech, kdy není ještě prokázána
odpovědnost za škodu nebo výše škody [srov. již rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod číslem 69/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod číslem 29/1983,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004].
Odvolací soud se proto správně otázkou základu nároku v důvodech svého
rozhodnutí nezabýval. Z téhož důvodu nebylo třeba v dovolacím řízení reagovat
na četné poukazy žalobce na judikaturu ESLP týkající se nezákonného rozhodnutí
a nesprávného úředního postupu.
15. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu v případě zadržení poškozeného policejním orgánem a následném
omezení jeho osobní svobody realizované v souvislosti s vydáním předchozího
souhlasu státního zástupce se zadržením. Uvedená otázka dosud nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání není důvodné.
17. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena
a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním
řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,
b) nesprávným úředním postupem.
18. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení (odst. 3).
19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu
tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli
činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v
jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s
rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda resp. nemajetková újma
byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti
rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního
postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno,
bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního
postupu srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.
11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 35/1977, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, a ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008).
21. Podle § 32 odst. 3, věta prvá OdpŠk platí, že nárok na náhradu
nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let
ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy
spojen.
22. Podle § 93 odst. 1 a 3 ZMJS platilo, že státní zástupce nebo s jeho
souhlasem policejní orgán může zadržet osobu, o jejíž vydání jde, je-li dán
důvod předběžné vazby a jsou-li známy informace uvedené v § 92 odst. 3.
Policejní orgán je oprávněn provést zadržení takové osoby i bez předchozího
souhlasu státního zástupce, jestliže věc nesnese odkladu a souhlas státního
zástupce nelze předem opatřit. Je však povinen provedené zadržení bezodkladně
oznámit státnímu zástupci a předat mu opis protokolu, který sepsal při
zadržení, a další podklady, které státní zástupce potřebuje, aby případně mohl
podat návrh na vzetí do předběžné vazby (odstavec 1). Státní zástupce odevzdá
zadrženou osobu soudu s návrhem na vzetí do předběžné vazby nejpozději do 48
hodin od zadržení. Nestane-li se tak, musí být tato osoba neprodleně propuštěna
na svobodu.
23. Podle § 94 odst. 1 ZMJS platilo, že jestliže zjištěné skutečnosti
odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, může předseda senátu na
návrh státního zástupce a po podání návrhu na rozhodnutí podle § 95 odst. 1 i
bez takového návrhu rozhodnout o jejím vzetí do předběžné vazby; ustanovení §
67 a 68 trestního řádu se neužijí. Proti rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby
je přípustná stížnost. Na rozhodování o zadržené osobě se přiměřeně užije § 77
odst. 2 trestního řádu.
24. Podle § 77 odst. 1 tr. řádu platí, že nenařídil-li státní zástupce
propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím
opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu
s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál
(odstavec 1). Soudce je povinen vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od
doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu
anebo rozhodnout, že ji bere do vazby (odstavec 2, věta prvá).
25. Vzhledem k tomu, že důvodová zpráva k ZMJS se charakterem
předběžného souhlasu státního zástupce se zadržením osoby, jež má být vydána do
ciziny, nezabývá, je možno vyjít z odborné literatury vážící se k předchozí
(obsahově prakticky totožné) právní úpravě obsažené v § 395 tr. řádu ve znění
účinném do 31. 12. 21013.
26. V odborné komentářové literatuře bylo k výkladu citovaného zákonného
stanovení vyloženo, že zadržet osobu, o jejíž vydání jde, může jak státní
zástupce, tak policejní orgán. S ohledem na závažnost zásahu do práva na osobní
svobodu trestní řád požaduje, aby policejní orgán měl k zadržení zásadně
předchozí souhlas státního zástupce. Vzhledem ke specifikům praxe provádění
zadržení a významu tohoto opatření pro dosažení účelu vydávacího řízení může
ovšem policejní orgán osobu zadržet za stanovených podmínek i bez předchozího
souhlasu státního zástupce. Podmínkou je, že věc je naléhavá a příkaz státního
zástupce nelze z objektivních důvodů opatřit předem. Jde o obdobnou koncepci
jako v § 76 odst. 1 tr. řádu, přičemž důvod tam uvedený, totiž že osoba je
zastižena na útěku, se fakticky uplatní i v souvislosti s nemožností opatřit
předchozí souhlas pro zadržení pro účely předběžné vazby ve vydávacím řízení.
Zadržení, které policejní orgán takto provedl, je povinen neprodleně ohlásit
státnímu zástupci a předat mu protokol vyhotovený o zadržení osoby, jakož i
další spisový materiál, který bude podkladem státnímu zástupci pro zvážení
podání návrhu na vzetí do předběžné vazby (srov. NOVOTNÁ, Jaroslava, § 395, In:
ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA,
Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III.
7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 4152.). Je proto zřejmé,
že tvrzenou újmu poškozenému způsobil až zásah orgánů veřejné moci v podobě
vlastního zadržení a navazujícího omezení osobní svobody, nikoliv předchozí
souhlas státního zástupce se zadržením.
27. Odkazoval-li odvolací soud na charakter předchozího souhlasu, který
srovnával, co do jeho obsahových náležitostí, s usnesením (§ 134 tr. řádu), pak
je třeba uvést, že podle § 119 odst. 2 tr. řádu státní zástupce a policejní
orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením (odstavec 2).
28. Orgány činné v trestním řízení mohou projevovat svou vůli i jinak
než rozhodnutím, a to tzv. opatřeními. Opatření tedy nejsou druhem rozhodnutí,
i když se jim někdy svým obsahem blíží (a jsou označována jako „rozhodnutí sui
generis“). Jejich povaha je spíše organizačně-technického či operativního rázu.
Tyto neformální procesní úkony nemají trestním řádem blíže vymezenou podobu. Na
některých místech trestní řád přímo užívá pojem „opatření“ (srov. např. § 55
odst. 2 tr. řádu), jinde jsou nazvána různě, např. souhlas, určení, ustanovení
[srov. např. § 87 odst. 1 – souhlas soudce s otevřením zadržené zásilky, § 87a
odst. 1 – souhlas soudce se záměnou zásilky, § 105 odst. 1 – přibrání znalce,
apod.]. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nejsou, nestanoví-li zákon výjimečně
jinak, proti vydaným opatřením v rámci trestního řízení přípustné řádné ani
mimořádné opravné prostředky. Nezákonnost nebo nesprávnost opatření je možné
namítat v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí, kterému opatření
předcházelo (srov. např. § 147 odst. 1 či § 254 odst. 1 tr. řádu o povinnosti
přezkoumat i správnost řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí).
Jedinou výjimkou je formalizovaný postup v případě opatření o přibrání znalce,
kde lze podávat námitky podle § 105 odst. 3, tr. řádu (srov. GŘIVNA, Tomáš.: §
119, In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František,
RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I,
II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 1659, shodě
HERCZEK Jiří, In: DRAŠTÍK, Antonín a kol.: Trestní řád: komentář, I. díl, (§ 1
až 179h). Praha: Wolters Kluwer, 2017, výklad k § 119).
29. Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že úprava řádných
opravných prostředků v trestním řízení proti rozhodnutím nikoliv ve věci samé
je provedena v § 141 tr. řádu, podle něhož opravným prostředkem proti usnesení
je stížnost (odstavec 1). Stížností lze napadnout každé usnesení policejního
orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch
případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v
prvním stupni (odstavec 2). Označuje-li proto zákonodárce postup státního
zástupce, jímž se vyjadřuje k možnosti budoucího zadržení vydávané osoby,
výslovně za „souhlas“, dává tím jednoznačně najevo, že proti tomuto zákonem
předjímanému opatření svého druhu nelze opravný prostředek v rámci trestního
řízení podat. Vydávané osobě totiž svědčí právo domáhat se až přezkumu
rozhodnutí soudu, jímž byla vzata do předběžné vazby.
30. Přesto proti možným protiústavním zásahům do práv jednotlivce
realizovaných na základě některých opatření orgánů činných v trestním řízení je
přípustné podání ústavní stížnosti. Z dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního
soudu se však současně podává, že zasahování do postupu orgánů činných v
trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací
mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce
(srov. nález ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96 a ze dne 24. 2. 2000, sp.
zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov.
nález ze dne 30. 9. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení ze dne 6. 9. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 486/01 a další).
Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána
restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež
jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v
případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se
postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému
procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v
soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak
odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Vlastní zdrženlivost v
zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a
pozemků Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž byla
charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, když k významu
uvedených procesních institutů se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně
vyjádřil např. v usnesení ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2355/13.
31. Závěry Ústavního soudu vážící se k příkazu k domovní prohlídce
(prohlídce jiných prostor) však nelze bez dalšího vztáhnout k jakýmkoliv
opatřením přijatým orgány činnými v trestním řízení. Bylo-li výše vyloženo, že
předchozí souhlas státního zástupce se zadržením vydávané osoby sám o sobě
ještě nemůže vést k omezení osobní svobody vydávané osoby, nemohlo jen jeho
prostřednictvím dojít k zásahu do ústavních práv žalobce, které by bylo možné k
podané ústavní stížnosti reparovat Ústavním soudem. Překážkou k podání ústavní
stížnosti byla též okolnost, že předchozí souhlas státního zástupce se
zadržením není rozhodnutím v materiálním slova smyslu a že žalobci byla
poskytnuta plnohodnotná ochrana soudem rozhodujícím o uvalení předběžné vazby.
32. K opačnému názoru odvolacího soudu dovozujícímu, že předchozí
souhlas státního zástupce se zadržením je třeba vnímat jako rozhodnutí v
materiálním smyslu je možno (ve shodě s úvahami soudu prvního stupně)
připomenout, že doktrína „rozhodnutí v materiálním smyslu“ vyjadřuje princip,
že není podstatné, jak je úkon orgánu veřejné moci označen. Rozhodující jsou
účinky, které chtěl vyvolat. Aby byl úkon orgánu veřejné moci z hlediska svého
obsahu rozhodnutím, musí být splněna podmínka určitosti (konkrétnosti) věci a
určitosti (konkrétnosti) osoby s tím, že takovým osobám současně zakládá, mění
nebo ruší jejich práva nebo povinnosti (jde-li o konstitutivní rozhodnutí) nebo
deklaruje, že tyto osoby mají či nemají určitá práva anebo povinnosti (jde-li o
deklaratorní rozhodnutí). Rozhodnutí je vydáváno ve formalizovaném řízení
upraveném právními předpisy orgánem veřejné moci v mezích jeho zákonem
stanovené pravomoci jako materializovaný akt obsahující stanovené náležitosti,
který je komunikovaný adresátovi.
33. Vzhledem k tomu, že předchozí souhlas státního zástupce se zadržením
není, jak vyloženo výše, bezprostředně bez dalšího způsobilý zasáhnout do
právní sféry vydávané osoby a zákon o mezinárodní justiční spolupráci navíc ani
nepředpokládá, že by jej státní zástupce vedle policejního orgánu doručoval
jiné osobě, např. tomu, o jehož vydání jde (a to dokonce ani při vlastním
omezení osobní svobody), není správný závěr odvolacího soudu, že souhlas
státního zástupce se zadržením je třeba považovat za rozhodnutí v materiálním
smyslu. Nejde-li u předchozího souhlasu státního zástupce se zadržením o
nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk, může představovat toliko
nesprávný úřední postup, který však z výše nastíněných důvodů sám o sobě k
omezení osobní svobody a tím i ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce
pojmově vést nemohl.
Nesprávný úřední postup ústící v újmu na straně žalobce mohl být případně
představován až vlastním zadržením a navazujícím omezením osobní svobody ze
strany policejního orgánu, aniž by pro to byly splněny výše specifikované
zákonné podmínky.
34. K argumentaci rozhodovací činností ESLP lze dodat, že žalobce v
poměrech České republiky nebyl v projednávané věci zbaven Úmluvou garantovaného
práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tvrzeným nesprávným
úředním postupem (zadržením a navazujícím omezením osobní svobody), svůj nárok
však uplatnil až po marném uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby, jejíž
počátek je třeba spojovat s tím, jak byla den po dni omezována osobní svobody
žalobce. Rozhodnutí Krajského sudu v Brně o propuštění žalobce ze zadržení na
svobodu zde představovalo zcela efektivní a dostatečný prostředek nápravy, kdy
i po jeho vyhlášení mohl žalobce, považoval-li předchozí postup dotčených
orgánů za nezákonný či šikanózní, svůj nárok bez obtíží uplatnit u příslušného
ústředního orgánu, resp. následně u soudu. V případě nároků z titulu
nesprávného úředního postupu přitom zákon nevyžaduje, aby byl nesprávný úřední
postup deklarován zvláštním rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, existenci
nesprávného úředního postupu si posuzuje samostatně soud v kompenzačním řízení
(§ 13 OdpŠk). Ústavní soud v žalobcově věci ve svém usnesení ze dne 13. 9.
2016, sp. zn. II. ÚS 1030/16, přitom přesvědčivě vyložil, že „ústavní stížnost
byla podána až po odeznění napadeného zásahu do osobní svobody, který trval do
zákonem předvídaného rozhodnutí o oprávněnosti tohoto omezení“. Dodatečně
podaná ústavní stížnost tak zjevně nemohla sloužit jako účinný prostředek
nápravy a nemohla ovlivnit počátek ani běh promlčecí lhůty. Žalobci rovněž
nelze přisvědčit v tom, že by Ústavní soud v důvodech svého usnesení
konstatoval nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení.
35. Nad rámec výše nastíněné nosné argumentace Nejvyšší soud doplňuje,
že zmiňované závěry nauky a především vlastní text právní úpravy svědčí pro
závěr, že předchozí souhlas státního zástupce s (budoucím) zadržením vydávané
osoby nepředstavuje – sám o sobě – podmínku (sine qua non) ani pro zadržení
vydávaného, ani pro podání návrhu na vzetí do předběžné (vydávací) vazby. Je-li
předchozí souhlas státního zástupce zpravidla vydáván s předstihem,
nepředstavuje z logiky věci nic jiného, než posouzení důvodů pro zadržení
(a/nebo pro předběžnou vazbu), avšak jde o posouzení vztahující se právě a jen
k okamžiku jeho vydání. Již vydaný předchozí souhlas státního zástupce tak v
žádném případě nezbavuje policejní orgán (ani státního zástupce) povinnosti
znovu v celé šíři přezkoumat splnění zákonných podmínek pro zadržení (a/nebo
pro podání návrhu na předběžnou vazbu), a to nově k okamžiku, kdy je zvažováno
omezení osobní svobody osoby, o jejíž vydání jde. Uvedené je ostatně zřejmé i z
toho, že zákon výslovně umožňuje policejnímu orgánu zadržet vydávaného i bez
předchozího souhlasu státního zástupce. Řečeno jinak: není-li podle zákona
předchozí souhlas státního zástupce obligatorní podmínkou pro zadržení vydávané
osoby a ani jeho případná existence nemusí ve všech případech vést k zadržení
osoby, které se týká, není mezi vydáním předchozího souhlasu státního zástupce
na straně jedné a omezením osobní svobody (zadržením) vydávaného na straně
druhé dán nezbytný vztah příčiny a následku.
36. Rovněž soud rozhodující o vydání není vázán stanoviskem státního
zástupce (ať už vydaným předběžně ve formě předchozího souhlasu nebo vyjádřeným
v návrhu na předběžnou vazbu) a existenci vazebních důvodů i dalších zákonných
podmínek pro vzetí do předběžné vazby zkoumá soud zcela samostatně a nezávisle
na postoji státního zástupce. Z řečeného se podává, že samotný předchozí
souhlas státního zástupce se zadržením nemůže pojmově představovat omezení práv
osoby, o jejíž vydání jde.
37. Speciální úprava promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové
újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na
náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, a nárok na
náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou případech zákon stanoví subjektivní
promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě. Tato formulace byla zjevně inspirována určením počátku
subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody, u kterého běží promlčecí
doba ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl. Pro určení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je proto třeba
vždy určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. K
otázce promlčení pokračující újmy lze vyjít z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
závěr, podle kterého promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu pokračující
nemajetkové újmy počíná podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet od každého dne (a pro
každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje, k tomuto závěru se znovu
přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012. Spočívala-
li tak nemajetková újma žalobce v úkorném vnímání vlastního zadržení a
následném omezení jeho osobní svobody v období od 1. 2. 2016 do 4. 2. 2016, pak
nárok uplatněný žalobou doručenou soudu dne 3. 4. 2017, je evidentně promlčen.
38. Odvolací soud, přes dílčí nesprávnou úvahu o povaze předchozího
souhlasu státního zástupce se zadržením a o počátku běhu promlčecí doby, kterou
v jejím celku spojoval až s rozhodnutím soudu o propuštění žalobce ze zadržení,
dospěl nakonec ke správnému závěru, že podání ústavní stížnosti nemohlo mít
vliv na běh šestiměsíční promlčecí doby a žalobcem uplatněný nárok je promlčen.
Závěr o promlčení nároku byl přitom určující pro zamítnutí žaloby. Proto ani
odlišné posouzení povahy předchozího souhlasu státního zástupce se zadržením a
počátku běhu promlčecí doby ze strany Nejvyššího soudu by nemohlo pro žalobce v
dalším řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, což je důvod, pro který
Nejvyšší soud podané dovolání zamítl (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).
39. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
nepřípustné, proto je v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.).
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl a zčásti jej odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
41. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl s ohledem na
znění § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., když přihlédl k tomu, že žalované, jež
byla v dovolacím řízení úspěšná, podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu