30 Cdo 5752/2016-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M.,
advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C
402/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
8. 2016, č. j. 70 Co 225/2016-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15 197,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Hulvy.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení celkové částky 3
413 038,16 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena
v důsledku nezákonných rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (dále
jen „SJM“) a na jejich základě vedenou exekucí na její majetek.
2. Konkrétně žalobkyně tvrdila, že na základě rozsudku Okresního soudu v
Bruntále ze dne 23. 9. 2008, č. j. 17 C 151/2008-27, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 8 Co 674/2008-55, došlo k
vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela tak, že žalobkyni byly do
výlučného vlastnictví přikázány nemovitosti a byla jí uložena povinnost
zaplatit bývalému manželovi jako vypořádací podíl částku 2 544 000 Kč. Vzhledem
k tomu, že žalobkyně povinnost k zaplacení vypořádacího podílu nesplnila, byla
na návrh bývalého manžela vedena na její majetek exekuce, v jejímž rámci došlo
k prodeji nemovitostí, které byly žalobkyni přikázány do výlučného vlastnictví.
Při prodeji těchto nemovitostí v exekuci, jenž se uskutečnil dne 15. 6. 2010,
bylo dosaženo ceny 2 200 067,17 Kč, ačkoliv nemovitosti byly ustanoveným
znalcem oceněny částkou 3 300 000 Kč. Rozhodnutí o vypořádání SJM byla posléze
pro nezákonnost zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn.
22 Cdo 2178/2009, přičemž v dalším řízení byla žaloba ohledně vypořádání těchto
nemovitostí rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C
151/2008-408, pravomocně zamítnuta, neboť v době rozhodování soudu již tyto
nemovitosti nebyly součástí nevypořádaného SJM.
3. Žalobkyně na tomto základě požadovala jednak částku 1 099 932,83 Kč
jako náhradu škody spočívající v rozdílu mezi hodnotou, za kterou došlo k
prodeji předmětných nemovitostí v exekuci, a jejich obvyklou cenou stanovenou v
exekučním řízení znaleckým posudkem. Žalobkyně vedle toho požadovala z titulu
náhrady škody částku 433 181,50 Kč, jež byla vyplacena soudnímu exekutorovi na
nákladech exekuce, dále částky ve výši 197 094,31 Kč a 1 430 006,82 Kč, jež
byly na žalobkyni vymoženy v exekučním řízení, a konečně částku ve výši 252
822,70 Kč, kterou žalobkyně zaplatila na náhradě nákladů nalézacího a
exekučního řízení právní zástupkyni bývalého manžela.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
15. 2. 2016, č. j. 28 C 402/2014-75, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 549 966,42 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky
2 863 071,74 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalobkyni uložil zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 260 Kč (výrok III).
5. Soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení
účastníků uvedená shora pod bodem 2 odůvodnění tohoto rozsudku.
6. Takto zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní
stránce tak, že – s ohledem na zrušení původních rozhodnutí o vypořádání SJM
dovolacím soudem – je dána existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonného
rozhodnutí. Dále soud prvního stupně dovodil, že prodej nemovitostí v exekuci
nebyl realizován na základě ceny obvyklé, nýbrž na základě ceny představující
nejnižší podání, čímž bývalým manželům vznikl nárok na zaplacení rozdílu ve
výši 1 099 932,83 Kč mezi obvyklou cenou stanovenou znalcem (3 300 000 Kč) a
cenou, za kterou byly nemovitosti v exekuci vydraženy (2 200 067,17 Kč). Dle
názoru soudu prvního stupně však žalobkyni nelze vyplatit celou výši tohoto
rozdílu, nýbrž jen jeho polovinu (tj. částku 549 966,42 Kč s příslušenstvím),
neboť po opětovném vypořádání SJM již není dána aktivní solidarita bývalých
manželů, a každý z nich proto může na náhradě škody požadovat jen její (rovný)
díl. Ve vztahu ke zbývajícím částkám, jichž se žalobkyně domáhala (celkem 2 863
071,74 Kč s příslušenstvím), pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že jejich
uplatnění vůči žalované je v danou chvíli předčasné, neboť je žalobkyně může z
titulu bezdůvodného obohacení požadovat na těch, jimž byly vyplaceny.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 8. 2016,
č. j. 70 Co 225/2016-110, zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci
samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ještě částku 983 147,91 Kč
s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil
(výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního
stupně.
9. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně
v tom, že je dána existence nezákonných rozhodnutí o vypořádání SJM a že v
příčinné souvislosti s jejich vydáním vznikla žalobkyni škoda. Odvolací soud
dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby co do
částek 1 430 006, 82 Kč, 197 094,31 Kč a 252 822,70 Kč, kterých se podle jeho
názoru měla žalobkyně nejprve domáhat na svém bývalém manželovi. Odvolací soud
však nesdílel závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby ve vztahu k
požadavku žalobkyně na náhradu škody představované zaplacenými náklady exekuce
ve výši 433 181,50 Kč, neboť tato částka byla soudnímu exekutorovi v době
konání exekučního řízení zaplacena po právu, a na jeho straně tak nemohlo
vzniknout bezdůvodné obohacení. Podle odvolacího soudu se tedy žalobkyně
nemohla domoci zaplacení uvedené částky na jiném subjektu než na žalované.
Odlišný právní názor zaujal odvolací soud i ve vztahu k nároku na zaplacení
částky 1 099 932,83 Kč s příslušenstvím, když dovodil, že žalobkyni tento nárok
náleží v celém rozsahu, neboť v den konání dražebního jednání (15. 6. 2010)
byly předmětné nemovitosti ještě ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a veškerá
majetková újma tak vznikla na jejím majetku. Bývalý manžel žalobkyně dle názoru
odvolacího soudu neměl v době exekučního prodeje nemovitostí k nim žádný právní
vztah, a jejich prodej mu tak nemohl způsobit žádnou újmu, a to i vzhledem k
tomu, že se mu za ně dostalo od žalobkyně vypořádání vycházející z jejich
obvyklé ceny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v rozsahu, v němž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovolání, ve kterém namítala, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když
dovodil, že žalobkyni náleží celý nárok na náhradu škody (1 099 932,83 Kč s
příslušenstvím) spočívající v rozdílu mezi tržní hodnotou nemovitostí a
hodnotou nemovitostí dosaženou jejich prodejem v exekuci. Dle názoru žalované
nebyly dotčené nemovitosti po zrušení původních rozhodnutí o vypořádání SJM
Nejvyšším soudem již předmětem opakovaného vypořádání SJM, a bývalému manželovi
žalobkyně se tak za ně nedostalo žádného finančního ekvivalentu. Žalobkyni
proto podle dovolatelky mohl vzniknout nárok na náhradu škody jen v hodnotě
odpovídající jejímu podílu na nemovitostech. Dále žalovaná namítala, že nárok
na zaplacení částky 433 181,50 Kč s příslušenstvím, představované zaplacenými
náklady exekuce, měl být s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu
zamítnut jako předčasný, neboť žalobkyně se mohla domáhat zaplacení předmětné
částky na soudním exekutorovi, přičemž z odůvodnění usnesení o zastavení
exekuce se podává, že soudní exekutor zaplacení odměny za provedení exekuce
vůbec nepožadoval.
11. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu, jehož odůvodnění považovala za zcela příhodné. Zdůraznila, že
v době vzniku škody byla výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, které se
po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohly stát opět součástí zaniklého
nevypořádaného SJM. Dle žalobkyně odvolací soud správně posoudil i nárok na
zaplacení částky 433 181,50 Kč s příslušenstvím, neboť jí nesvědčí žádný právní
důvod, na jehož základě by se této částky mohla domáhat na soudním exekutorovi,
jemuž byla vyplacena.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka, zda uplatnění nároku na zaplacení částky 433 181,50 Kč s
příslušenstvím je ve vztahu k žalované předčasné, přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že
žalobkyně nemohla uplatnit tento nárok u soudního exekutora, když mu tato
částka byla na základě rozhodnutí vydaného v exekučním řízení vyplacena po
právu; na tom nemohlo ničeho změnit ani pozdější zrušení rozhodnutí o
vypořádání SJM, jež mělo povahu exekučního titulu, Nejvyšším soudem (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013).
17. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je žalobkyně
oprávněna domáhat se v celém rozsahu náhrady škody spočívající v rozdílu mezi
obvyklou cenou nemovitostí, jež byly předmětem vypořádání SJM, a jejich cenou
dosaženou při prodeji v exekuci, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jinými otázkami,
včetně otázky příčinné souvislosti, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť nebyly
předmětem dovolacího přezkumu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné.
19. Podle ustanovení § 243g o. s. ř jestliže dovolací soud zruší
rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o
věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení
§ 226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (odstavec 1). Právní poměry
někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny
(odstavec 2). Shodnou úpravu obsahovalo do 31. 12. 2012 ustanovení § 243d o. s.
ř.
20. Podle ustanovení § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964, občanský zákoník,
dále jen „obč. zák.“, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů
k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh
na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se
manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění
manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá.
O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém
spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí
přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům
společných.
21. Nevyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5866/2017, dospěl k závěru, že v případě zrušení rozhodnutí o vypořádání
zaniklého SJM dovolacím soudem zaniká právní důvod jeho vypořádání a ve vztahu
mezi účastníky je třeba na společné jmění pohlížet, jako by nikdy nebylo
vypořádáno. Pokud jeden z bývalých manželů zcizí věc, která mu byla přikázána
pravomocným a později zrušeným rozhodnutím o vypořádání SJM, a částku takto
získanou poukáže druhému z manželů, představuje tato částka transformovaný
majetek podrobený režimu zaniklého, leč nevypořádaného SJM a ten, kdo ji drží,
není bezdůvodně obohacen. K takto vyplacené a přijaté částce je třeba
přihlédnout v rozhodnutí o vypořádání SJM.
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1966, sp. zn. 4 Cz
10/66, uveřejněného pod číslem 46/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
platí, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není možné ponechat
stranou ani pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů. Taková společná majetková práva či pohledávky nebo
dluhy se pak stejně jako věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, pokud existovaly v době vypořádání, přikazovaly (přikazují) tomu
kterému z účastníků, přičemž se do výroku o vypořádání podílu promítla
(promítne) částka, kterou je ten který účastník v této souvislosti povinen
nahradit druhému. Uvedený závěr nepochybně lze vztáhnout i na úpravu SJM.
23. V posuzované věci lze dovolatelce přisvědčit potud, že odvolací soud
pochybil, pokud měl za to, že škoda odpovídající rozdílu mezi obvyklou cenou
nemovitostí a jejich cenou dosaženou při prodeji v exekuci vznikla v celém
rozsahu na výlučném majetku žalobkyně. Zrušením původního rozhodnutí o
vypořádání SJM dovolacím soudem totiž odpadl právní důvod, na jehož základě
bylo konstituováno výlučné vlastnické právo žalobkyně k předmětným
nemovitostem. Na tento majetek je pak v důsledku zrušujícího rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, nutno nahlížet
tak, jako by nedošlo k jeho vypořádání. S ohledem na to nemohla škoda vzniknout
na výlučném majetku žalobkyně, nýbrž na majetku podrobenému režimu SJM.
24. S dovolatelkou však již nelze souhlasit v tom, že žalobkyně není
oprávněna žádat zaplacení náhrady takto vzniklé škody v celém rozsahu. I když
předmětné nemovitosti nebylo s ohledem na § 243d odst. 2 o. s. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 2012, možné z důvodu jejich nabytí třetí osobou učinit
předmětem opětovného vypořádání SJM, nic nebránilo tomu, aby došlo k vypořádání
transformovaného majetku získaného prodejem nemovitostí v exekuci, resp. k
vypořádání pohledávek odpovídajících hodnotě těchto nemovitostí, které měli
(mají) bývalí manželé vůči třetím osobám. V tomto směru spadá do režimu SJM
rovněž pohledávka bývalých manželů vůči státu na náhradu škody ve výši 1 099
932,83 Kč s příslušenstvím vzniklá v důsledku nezákonného rozhodnutí o
vypořádání SJM.
25. Pokud bylo v posuzované věci rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze
dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, opětovně rozhodnuto o vypořádání SJM
tak, že soud k této pohledávce na náhradu škody v rámci nového rozhodnutí
nepřihlédl, a zároveň již (nepochybně) uplynula doba tří let od zániku SJM, je
třeba mít za to, že se ohledně této pohledávky uplatnila zákonná domněnka
vypořádání uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1273/2010). V takovém případě může dle
rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto pohledávku v režimu aktivní solidarity
uplatňovat kterýkoliv z (bývalých) manželů s tím, že jakmile z této pohledávky
obdrží plnění, bude povinen zaplatit druhému z (bývalých) manželů část na něj
připadající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22
Cdo 1192/2007).
26. Pakliže tedy odvolací soudu přiznal žalobkyni náhradu shora
specifikované škody v celém jejím rozsahu (tj. ve výši 1 099 932,83 Kč s
příslušenstvím), je jeho rozhodnutí věcně správné, byť je postaveno na
nesprávných právních důvodech. Zrušení napadeného rozhodnutí by tak nemohlo
dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit
žalobkyni náklady tohoto řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež
sestávají z odměny advokáta v částce 12 260 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané
hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 637,60 Kč [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s.
ř.].
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu