22 Cdo 5866/2017-187
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v
Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, proti G. V., zastoupené JUDr. Janou
Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, o zaplacení 852
225 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C
259/2015, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 6. 2017,
č. j. 69 Co 224/2017-127, se ruší ve výrocích pod body II., III. a IV. a věc se
vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 12 Co 408/2012, vypořádal Krajský soud v
Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací zaniklé společné jmění manželů
(dále „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví R. V., který je v tomto řízení
žalobcem, přikázal zejména členský podíl v nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA
2, IČO 25829670, se sídlem v Hranicích, Hromůvka 1877, v hodnotě 150 000 Kč, a
členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu v Hranicích, IČO 00053252, se
sídlem v Hranicích, 25. října 565, v hodnotě 1 150 000 Kč; současně mu uložil
povinnost zaplatit žalované G. V. částku 852 225 Kč. Tuto částku zaplatil
žalobce dne 10. 9. 2014 žalované; získal ji prodejem členských podílů na
nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA 2 a Stavebním bytovém družstvu v Hranicích
(garáž a byt), které získal ze SJM do výlučného jmění. Proti rozsudku
odvolacího soudu však podal dovolání, ve kterém se mj. domáhal disparity
podílů; rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 22 Cdo 4435/2014-354, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté, co Nejvyšší soud rozhodnutí o vypořádání SJM účastníků zrušil, požádal
žalobce dne 15. 8. 2015 žalovanou o vrácení částky, kterou jí na základě
soudního rozhodnutí zaplatil na vyrovnání podílů. To žalovaná odmítla, proto
žalobce proti ní podal žalobu, kterou se domáhal vyplacení uvedené částky z
titulu bezdůvodného obohacení; měl za to, že právní důvod jeho plnění –
rozsudek odvolacího soudu – po jeho zrušení odpadl (o tuto věc nyní jde). V
průběhu nového řízení Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č.
j. 16 C 312/2009-463, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 12 Co 303/2016-522, pravomocně
vypořádal zaniklé SJM tak, že mimo jiné uložil žalobci zaplatit žalované 852
225 Kč; důvody pro nerovnost (disparitu) podílů neshledal.
Mezi tím v nyní projednávané věci Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30.
11. 2016, č. j. 16 C 259/2015-83, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 852 225 Kč (výrok I.) a v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud
uložil žalované zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
852 225 Kč od 25. 8. 2015 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.); výrokem III.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ke vzniku bezdůvodného
obohacení nedošlo; přesto však částku ve výši 852 225 Kč žalobci přiznal, neboť
za situace, kdy tato částka náleží do SJM účastníků, by odporovalo zásadě
spravedlnosti, kdyby v důsledku procesního postupu soudů v souběžně vedených
řízeních žalobce přišel o možnost vypořádat tuto položku jako součást SJM.
Nárok na zaplacení příslušenství pohledávky zamítl pro rozpor s dobrými mravy a
zásadou spravedlnosti.
Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 69 Co 224/2017-127, napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu
zastavil (výrok I.); ve výroku II. napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 852
225 Kč od 25. 8. 2015 do 2. 3. 2017 (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem IV. o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a zastavení řízení
v části týkající se jistiny bylo částečné zpětvzetí žaloby; po vydání
napadeného rozhodnutí došlo k pravomocnému vypořádání SJM účastníků (rozsudkem
ze dne 12. 1. 2017), a ohledně požadované jistiny tak došlo k zániku pohledávky
kompenzací. Nárok na zaplacení úroků z prodlení odvolací soud žalobci přiznal s
odůvodněním, že k bezdůvodnému obohacení došlo; poté, co Nejvyšší soud zrušil
rozsudek krajského soudu ze dne 29. 5. 2014, odpadl právní důvod plnění, a
žalovaná se tak na úkor žalobce obohatila bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost opírá o §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že podle ustálené
judikatury nemůže vzniknout bezdůvodné obohacení mezi manžely z titulu užívání
majetku náležejícího do SJM. Až do pravomocného vypořádání SJM náleží
vlastnické právo k majetku v SJM oběma manželům, a jeden se tak nemůže obohatit
na úkor druhého; odpadnutím pravomocného rozhodnutí o vypořádání SJM se
obnovuje právní stav před jeho vydáním, proto nemohlo dojít k bezdůvodnému
obohacení (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 3569/2011). Navrhuje změnit napadené rozhodnutí tak, že žalobu v
části, ve které se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení, zamítne.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím; odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, který podle jeho
názoru řešil stejnou problematiku.
Žalobce též podává dovolání do rozhodnutí o nákladech řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání žalované
je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm, pokud jde o právní režim zaniklého
společného jmění účastníků, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod
číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní]. Protože k bezdůvodnému obohacení mělo dojít již v době účinnosti
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), posuzoval dovolací soud otázku
možného bezdůvodného obohacení podle tohoto zákoníku.
Pro rozhodnutí ve věci je rozhodující řešení právní otázky, zda v případě, že
jeden z bývalých manželů – subjektů společného jmění manželů – vyplatí na
základě rozhodnutí soudu o vypořádání SJM druhému částku na vyrovnání podílů,
kterou získá prodejem dříve společných věcí, které mu byly přikázány do
výlučného vlastnictví, a toto rozhodnutí (titul pro platbu) je později v
dovolacím řízení zrušeno, má druhý z manželů po zrušení rozhodnutí povinnost
vrátit částku z titulu bezdůvodného obohacení a v případě prodlení s plněním je
povinen platit i úroky z prodlení. Odpověď je záporná.
Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat,
oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový
prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 o. z.).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006
(jehož závěry přejal i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.
22 Cdo 3569/2011), se uvádí: „Institut tzv. společného jmění manželů v zásadě
vyjadřuje rovné postavení manželů a je určitým průlomem do individualizovaného
vlastnického práva. Jestliže zanikne manželství, zaniká i společné jmění
manželů. Zanikne-li společné jmění manželů, má se provést vypořádání. Právní
vztahy bývalých manželů v přechodném období, které vzniká mezi zánikem
společného jmění manželů a jeho vypořádáním, nejsou zákonem výslovně upraveny a
je nutné posuzovat je obdobně podle předpisů o společném jmění manželů. Každému
z bývalých manželů tak náleží právo k celé věci omezené jen stejným právem
druhého bývalého manžela.
Užívá-li tudíž bývalý manžel věc, která náležela do společného jmění manželů, k
jehož vypořádání dosud nedošlo, nelze dovozovat, že se na úkor druhého z
bývalých manželů bezdůvodně obohacuje; důvodem užívání je jeho vlastnické právo
k (celé) věci. Jinak řečeno, jestliže vztah mezi spoluvlastníky nelze vymezit
ideálním podílem vyjadřujícím míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech
vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, je logicky vzato vyloučeno,
aby se jeden ze spoluvlastníků na úkor druhého užíváním (celé) věci obohatil.
Obohacení spoluvlastníka může spočívat pouze v užívání většího rozsahu předmětu
spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Pokud jeden
z bývalých manželů v období po zániku společného jmění do jeho vypořádání brání
druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně
způsobem, který mu umožňuje zákon; nápravu však nelze sjednat v rámci institutu
bezdůvodného obohacení“.
V usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, Nejvyšší soud s
odkazem na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj
86/71, K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972,
uvedl: „Věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním
vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto
manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního
majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto
věcí jako předmětu osobního vlastnictví. Při nabytí věci pomocí prostředků,
které byly vzaty jednak z BSM (tj. bezpodílového spoluvlastnictví manželů),
jednak z osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté
předmětem BSM bez ohledu na rozsah použitých prostředků z BSM.“ Uvedený závěr
platí nepochybně i pro společné jmění manželů a platí „tím spíše“ pro věci
získané výměnou nebo z výtěžku věci v SJM; takové věci, včetně získaných
finančních prostředků, jsou nadále v SJM.
Zruší-li dovolací soud rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM, zaniká tím i
právní důvod jeho vypořádání a ve vztahu mezi účastníky je třeba na společné
jmění pohlížet, jako by nikdy nebylo vypořádáno. Je tomu tak proto, že rušící
rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc, tedy k době vyhlášení zrušeného
rozhodnutí. Zákon pak chrání právní vztahy třetích osob, které vznikly na
základě zrušeného rozhodnutí (§ 243g odst. 2 o. s. ř.), právní vztahy mezi
účastníky takto chráněny nejsou.
Zcizí-li tedy jeden z (bývalých) účastníků SJM věc, která mu byla přikázána
pravomocným, avšak později zrušeným rozhodnutím o vypořádání společného jmění,
a částku takto získanou poukáže druhému účastníkovi (zde bývalé manželce),
představuje tato částka transformovaný majetek podrobený režimu zaniklého, leč
(v důsledku zrušení rozhodnutí o vypořádání) dosud nevypořádaného společného
jmění a ten, kdo ji drží, není bezdůvodně obohacen. K takto vyplacené a přijaté
částce je třeba přihlédnout v rozhodnutí o vypořádání SJM.
Jestliže žalobce nabyl částku později zaslanou žalované tak, že prodal věci ze
zaniklého SJM, nemůže se po zrušení rozhodnutí o vypořádání SJM v dovolacím
řízení domáhat zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení; nemůže
tedy požadovat ani úrok z prodlení. Právní názor, vyslovený ve věci Nejvyššího
soudu sp. zn. 33 Odo 871/2005, na který žalobce odkazuje, nelze na danou věc
aplikovat, neboť tam šlo o jiný případ – žalobce podle obsahu rozhodnutí
neposkytl žalovanou částku z peněz, získaných prodejem společné věci.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud zaujal právní názor, který je žalobci
nepříznivý, je jeho dovolání ohledně nákladů řízení, ve kterém žalobce vychází
z toho, že byl v řízení úspěšný, požaduje zaplacení vyšší částky, předčasné;
proto je dovolací soud bez dalšího odmítl. Protože dovolací soud ruší
rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, může žalobce své námitky
uplatnit v dalším řízení před odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc v této části vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu