25 Cdo 1627/2008

25 Cdo 1627/2008

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v

Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, - 2) Ministerstvu vnitra,

se sídlem v Praze 2, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Okresního

soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 144/99, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 42 Co 438/2007-274,

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2007,

č. j. 42 Co 438/2007-274, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen

ohledně zamítnutí žaloby v částce 202.873,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 28.

8. 1998 do zaplacení, se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se proti žalovanému státu domáhal zaplacení částky 528.683,20 Kč s

příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím Policie

České republiky, Okresního ředitelství Karviná ze dne 14. 1. 1997 o odnětí

osobního motorového vozidla tovární značky Mercedes Benz, typ 200 E, jako věci

důležité pro trestní řízení podle § 79 trestního řádu, a o nařízení prohlídky

žalobcovy garáže. Tím, že dne 8. 6. 1998 bylo vozidlo žalobci vráceno ve značně

poškozeném stavu, vznikla mu škoda na vozidle ve výši 202.873,- Kč, na

nákladech na zpracování znaleckého posudku (5.250,- Kč), na vyhotovení

originálního klíče (693,70 Kč), na uvedení poškozeného vozidla do původního

stavu (147.371,80 Kč), na opravu autoalarmu (9.465,- Kč), na výměnu brzdové

čelisti (1.492,80 Kč) a poškozeného kondenzátoru klimatizace (305,- Kč) a na

nákladech právního zastoupení v trestním řízení ve výši 105.889,50 Kč a v

řízení před Ústavním soudem České republiky ve výši 55.342,40 Kč.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č. j. 15 C 144/99-51, ve

znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2001, č. j. 15 C 144/99-86, uložil

žalované, aby zaplatila žalobci 306.048,60 Kč s 20% úrokem z prodlení od 28. 8.

1998 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 222.634,60 Kč s 20% úrokem z

prodlení od 28. 8. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K

odvolání žalované proti přísudečnému výroku rozsudku soudu prvního stupně

ohledně částky 219.959,10 Kč s 20% úrokem z prodlení z 306.048,60 Kč od 28. 8.

1998 do zaplacení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 1. 2001, č. j. 9

Co 161/2001-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl

ohledně částky 11.142,40 Kč s 20% úrokem z prodlení od 28. 8. 1998 do zaplacení

a zrušil pro nesprávně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost rozsudek

soudu prvního stupně ohledně částky 208.816,70 Kč s 20% úrokem z prodlení z

294.906,20 Kč od 28. 8. 1998 do zaplacení a vrátil v tomto rozsahu věc soudu

prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem, aby se v dalším řízení zabýval

otázkou vlastnictví předmětného vozidla a jednal se žalovanou Českou

republikou, zastoupenou Ministerstvem vnitra.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, č. j. 15 C 144/99-218,

řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil ohledně 20% úroku z

prodlení z 86.089,50 Kč od 28. 8. 1998 do zaplacení, žalobu na zaplacení částky

208.816,70 Kč s 20% úrokem z prodlení od 28. 8. 1998 do zaplacení zamítl a

usnesením ze dne 27. 6. 2007, č. j. 15 C 144/99-246, rozhodl o náhradě nákladů

řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce nenabyl vlastnické právo k předmětnému

automobilu na základně kupní smlouvy ze dne 2. 12. 1991, neboť prodávající D.

D. nikdy nebyla jeho vlastnicí, a tudíž nemohla na žalobce své neexistující

vlastnické právo převést. Podle soudu žalobce nenabyl vlastnictví ani

vydržením, neboť nešlo o oprávněnou držbu, která předpokládá, že držitel je v

dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem

ke všem okolnostem, přičemž uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá

víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které

objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom

nic nemění skutečnost, že držitel bude v tomto případě nadále subjektivně v

dobré víře. Soud poukázal zejména na okolnost, že kupní smlouva popisuje

závažné technické vady na vozidle, avšak žalobce kupoval vozidlo v bezvadném

stavu; žalobce nejprve tvrdil, že koupil vozidlo od J. K., který nebyl veden u

předmětného vozidla v evidenci motorových vozidel, teprve později jako

prodávající uváděl D. D., o níž však v rozporu s její výpovědí uvedl, že ji

osobně nezná; kromě toho přílohou kupní smlouvy s J. K. je kopie italského

technického průkazu a kupní smlouva s italskou společností, aniž by ze smlouvy

vyplývalo, že vlastníkem vozidla je cizinec, a vozidlo mělo být teprve

procleno. Ze všech těchto důvodů žalobce neprokázal dobrou víru ani nabytí

vlastnického práva k vozu vydržením, proto mu jako nevlastníku nemohla jeho

poškozením vzniknout škoda.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j.

42 Co 438/2007-274, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přejal skutková zjištění

soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně odkázal, stejně posoudil věc i po

právní stránce. Dovodil, že s ohledem na dobu, kdy měla škoda na vozidle

žalobce vzniknout, je třeba nárok na náhradu škody posoudit podle § 18 zákona

č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu

nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), neboť náhrada

škody, které se žalobce domáhal v souvislosti s poškozením vozidla, je škodou

způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu (Policie ČR) spočívajícím v

tom, že po dobu, kdy bylo předmětné vozidlo odňato žalobci, nebylo zabezpečeno

tak, aby nedošlo k poškození. K tomu, aby byly podmínky odpovědnosti státu vůči

žalobci naplněny, je však zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody

na jeho straně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002,

sp. zn. 25 Cdo 78/2001, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25

Cdo 1331/2001, odvolací soud uvedl, že tomu, kdo není vlastníkem věci, škoda

spočívající ve snížení hodnoty věci v důsledku škodné události oproti její

hodnotě před poškozením nevzniká, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví,

nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit. Protože žalobce v řízení

neprokázal, že byl vlastníkem předmětného vozidla v době, kdy mělo ke škodě

nesprávným postupem Policie ČR dojít, nemohla mu jako neoprávněnému držiteli

vzniknout škoda spočívající ve zmenšení hodnoty tohoto vozu. Ze stejných důvodů

nelze za škodu vzniklou žalobci považovat ani částky, které žalobce po vrácení

vozu vynaložil na jeho opravu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř., vytýká odvolacímu soudu

nesprávné právní posouzení věci a namítá, že při rozhodování vyšel ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování, a to konkrétně v otázce, že žalobce není a nikdy nebyl

vlastníkem předmětného vozidla a že náhrada škody přísluší vlastníku věci.

Dovolatel má za to, že zákon vyžaduje jako podmínku pro přiznání nároku na

náhradu škody pouze být účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z

něhož mu vznikla škoda. Neoprávněným odebráním vozidla v rámci trestního řízení

a poškozením tohoto vozidla vznikla žalobci škoda, což soudy při rozhodování v

tomto řízení také jinak nezpochybnily. Podle teorie práva je poškozený ten,

komu byla způsobena škoda, nehovoří se o tom, že poškozený je vždy pouze

vlastník věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů k

užívání předmětného vozidla žalobcem v dobré víře, že mu patří, tak, že si

žalobce musel být vědom toho, že s vozidlem v okamžiku prodeje není něco v

pořádku. Namítá, že žalobce užíval vozidlo řadu let v dobré víře, že mu patří,

a je tedy zřejmé, že v souladu s § 132 obč. zák. v každém případě došlo k

nabytí vlastnického práva vydržením. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud

zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a

usneseními o náhradě nákladů řízení a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření Ministerstva vnitra k dovolání žalobce plně ztotožňuje

s právními názory a závěry uvedenými v rozsudcích soudů obou stupňů a navrhuje

dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), při

projednání a rozhodnutí věci postupoval vzhledem k datu vydání napadeného

rozhodnutí podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve

znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.

c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1

přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o

peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;

k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Celková částka 208.816,70 Kč, která je nyní předmětem řízení, zahrnuje mimo

nároku na náhradu za poškozené vozidlo ve výši 202.873,- Kč i náklady žalobce

na zpracování znaleckého posudku ve výši 5.250,- Kč a vyhotovení klíče ve výši

693,70 Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou

povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba

zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly

uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,

publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované tamtéž

pod č. 55, ročník 2000). Jelikož nároky na náhradu nákladů na zpracování

znaleckého posudku a vyhotovení klíče nepřevyšují částku 20.000,- Kč, je

přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí těchto nároků v

tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud

proto dovolání žalobce v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b

odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 202.873,- Kč s příslušenstvím, je dovolání

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není však důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)

o.s.ř., který odvolatel rovněž uplatňuje] může spočívat v tom, že odvolací soud

věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý

právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci

nesprávně aplikoval.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v

rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v

§ 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18

odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Objektivní odpovědnost státu podle citovaného ustanovení (bez ohledu na

zavinění), jíž se nelze zprostit, předpokládá současné splnění tří podmínek: 1)

nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi

nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního

postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle

konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí

státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel

předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení

pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího

soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977 sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977). Nesprávným úředním

postupem je tak i okolnost, že věc po dobu zajištění nebyla chráněna před

poškozením či ztrátou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp.

zn. 25 Cdo 1629/2000, publikovaný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003). Osobou aktivně legitimovanou uplatnit nárok na

náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je nejenom účastník řízení,

v němž k úřednímu postupu došlo, nýbrž kdokoliv, komu tím skutečně škoda

vznikla (srov. dikci § 18 odst. 1 zákona, která na rozdíl od § 4 odst. 1 zákona

okruh oprávněných osob neomezuje, případně ustanovení § 13 odst. 2 nyní

účinného zákona č. 82/1998 Sb., jehož znění je v souladu s předchozí ustálenou

judikaturou již výslovné a zcela jednoznačné); jde-li o škodu na věci, je to

její vlastník.

K tomu, aby byly podmínky odpovědnosti státu vůči žalobci naplněny, je

zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody na jeho straně. Protože

zákon blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba

v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo

(ušlý zisk).

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se)

v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je

objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy

napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou

na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu

poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové

hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Tomu, kdo

není vlastníkem věci, však škoda spočívající ve snížení hodnoty věci v důsledku

škodné události oproti její hodnotě před poškozením nevzniká, neboť ten, kdo

nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001).

Na tom nic nemění ani dovolatelovo tvrzení, že zákon vyžaduje jako podmínku pro

přiznání práva na náhradu škody pouze být účastníkem řízení, neboť tuto

podmínku zákon při náhradě škody vzniklé nesprávným úředním postupem nestanoví;

není významné, zda poškozený byl účastníkem řízení, v jehož rámci k nesprávnému

úřednímu postupu došlo, podstatné je pouze to, zda mu vznikla škoda.

Žalobce dále vytýká soudům obou stupňů nesprávné skutkové zjištění, že nebyl

vlastníkem předmětného vozidla, ačkoli v době, kdy k poškození vozidla došlo,

jej již téměř 6 let v dobré víře užíval, a je tedy podle něj zřejmé, že v

souladu s § 132 obč. zák. nabyl vlastnické právo vydržením; uplatňuje tím

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve

smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který

neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v

úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné

skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení

najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti

(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický

rozpor. Nelze-li odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není

možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl

uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že

z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů,

a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených

důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v

provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které

byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1656/2000).

Jestliže odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z důkazů, které provedl

soud prvního stupně, nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které

nevyplynuly z provedených důkazů, nebo že by pominul podstatné skutečnosti,

které byly v řízení prokázány. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nebyl v

době, kdy mělo ke škodě nesprávným postupem Policie ČR dojít, vlastníkem

poškozeného vozidla, má tak oporu v provedených důkazech a dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o.s.ř. není naplněn. Výhradě dovolatele, že předmětné vozidlo v

dobré víře užíval, a nabyl tedy vlastnické právo vydržením, nelze přisvědčit.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li

ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti

let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke

všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1

obč. zák.).

Dobrá víra je psychický stav držitele, který se domnívá, že mu vykonávané právo

patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Musí být podložena konkrétními

okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné.

Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou

zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o

poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). Podle ustálené judikatury

dovolacího soudu (srov. např. rozsudky publikované pod č. C 631, C 158 Souboru

rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v nakladatelství C. H. Beck, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98,

publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000) předpokladem vydržení práva

je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu

věc nebo právo náleží. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je

třeba hodnotit objektivně, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních

představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z

hlediska, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k

okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, držitel měl nebo

mohl mít pochybnosti, že užívá věc, jejíž vlastnictví nenabyl. Držitel je tedy

v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé

opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci

drženého práva. Jak správně uzavřel odvolací soud, žalobce vydržením vlastnické

právo k vozidlu nabýt nemohl, neboť se zřetelem ke všem okolnostem (např.

nesrovnalosti v osobě prodávajícího, v samotném nabývacím titulu, jakož i v

původu vozidla) musel mít při obvyklé opatrnosti pochybnosti o existenci svého

vlastnického práva.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů věcně správný; Nejvyšší soud proto dovolání

žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.

zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované náklady v této fázi řízení

nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu

jeho nákladů právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu