U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce L. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku,
Komenského 319/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 3 250 416,69 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 90/2014,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 20 Co 169/2015-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 14 C 90/2014-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4
416,69 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v převyšující části co do
částky 3 246 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K podanému odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé změnil tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit
žalobci 4 416,69 Kč s příslušenstvím. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 2 990 000 Kč s příslušenstvím
potvrdil. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvedené částky se žalobce domáhal z titulu náhrady škody (a to náhrady nákladů
za právní zastoupení ve výši 4 416,69 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku z
důvodu pracovní neschopnosti způsobené trestním stíháním ve výši 256 000 Kč) a
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (a to ve výši celkem 2 990 000 Kč),
která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání pro trestný
čin křivého obvinění, jež bylo proti žalobci vedeno a jež skončilo zproštěním
obžaloby poté, co byl nejprve žalobce shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku II včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, když uzavřel, že si žalobce trestní
stíhání zavinil sám, a že není jasné, zda odvolací soud aplikoval § 12 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“, s tím, že neměla být přiznána žádná kompenzace nebo se jedná pouze o
jeden z argumentů vysvětlující nepřiznání vyššího odškodnění, než které
žalovaná poskytla, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Při
jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře
Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobce přispěl ke svému trestnímu
stíhání nepravdivým obviněním policistů v souvislosti s vlastním nepatřičným
jednáním v opilosti. Jak vyplývá z kontextu rozsudku, odvolací soud tuto
okolnost zohlednil pouze při stanovení formy a výše odškodnění nemajetkové újmy
podle § 31a odst. 2 OdpŠk, nikoliv jako okolnost vylučující nárok žalobce na
jakékoliv odškodnění (resp. vylučující odpovědnost státu za újmu vzniklou
poškozenému trestním stíháním) podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012).
Námitka žalobce, že odvolací soud porušil princip presumpce neviny, když
ignoroval zprošťující rozsudek soudu a na žalobce nahlížel, jakoby se trestného
činu dopustil, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud v rámci kompenzačního řízení neposuzoval, zda žalobce spáchal
předmětný trestný čin, pouze zohlednil, že se žalobce dopustil skutku, pro
který byl trestně stíhán, ale že tento skutek není trestným činem. Uvedená
námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).
Námitka žalobce, že odvolací soud vycházel z právního názoru, že finanční
zadostiučinění náleží pouze při obzvláště závažných důsledcích trestního
stíhání (a na to navazující otázka žalobce, za jakých podmínek lze přiznat
přiměřené zadostiučinění v penězích), rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací
soud totiž zohlednil všechna kritéria (a to povahu trestní věci, délku
trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře
poškozené osoby) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod
číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dospěl k závěru, že
se zadostiučinění již poskytnuté jeví jako dostatečná kompenzace za
nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla předmětným trestním stíháním.
Námitka žalobce, že odvolací soud nezohlednil kritéria, která mají být zkoumána
při posuzování výše nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní
stíhání (a na to navazující otázka, jaká kritéria mají být zkoumána), nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud totiž vzal v úvahu, že žalobci hrozil trest odnětí svobody až osm
let jen teoreticky, neboť s ohledem na časový odstup od jeho posledního
odsouzení bylo možné předpokládat trest při dolní hranici trestní sazby
(kritérium povahy trestní věci), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zohlednil, že délka
trvání předmětného trestního stíhání byla standardní (kritérium délky trestního
řízení), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30
Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, když uzavřel, že
žalobce neprokázal, že by na něho mělo trestní stíhání kromě obecného
negativního zásahu do jeho života další mimořádný dopad (kritérium následků
způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby), srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, ani pokud přihlédl
k tomu, že žalobce měl již s trestním stíháním zkušenost, a proto předmětné
trestní stíhání nemohlo mít na jeho osobnostní sféru takový dopad, jako v
případě osoby bezúhonné (kritérium následků způsobených trestním řízením v
osobnostní sféře poškozené osoby), srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2143/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Ani námitka žalobce, vyjadřující nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu,
že náhrada za zhoršení psychického onemocnění (zdravotní důsledky) vlivem
předmětného trestního stíhání by mohla být uplatněna jen v rámci nároku na
náhradu škody na zdraví, neboť zadostiučinění ze své podstaty odškodňuje
psychické problémy poškozeného, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu