U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce
V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn.
16 C 313/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24. září 2014, č. j. 11 C 469/2014-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karviné (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
března 2014, č. j. 16 C 313/2006-327, výrokem I. uložil žalované povinnost, aby
zaplatila žalobci 125.100,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (jako náhrady
za nemajetkovou újmu, která byla způsobena žalobci tím, že v roce 1998 byla na
něm vykonána první nezákonná vazba), výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce (z téhož důvodu v souvislosti s druhou jím vykonanou vazbou) domáhal po
žalované zaplacení částky 874.900,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, a
navazujícími výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 24. září 2014, č. j. 11 Co 469/2014-372, rozsudek soudu
prvního stupně „v napadené části odstavce I. výroku ohledně částky 41.700,- Kč
s 2,5 % úrokem z této částky za dobu od 5. 3. 2005 do zaplacení a ohledně 2,5 %
úroku z prodlení z částky 83.400,- Kč za dobu od 5. 3. 2005 do 3. 9. 2005 a v
odstavci II. výroku“ (jako věcně správné rozhodnutí podle § 219 o. s. ř.)
potvrdil, dále jej ve výrocích III. až V. změnil tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a že stát nemá vůči žalobci a žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení, a konečně výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně
při rozhodování vycházel ze závazných právních názorů kasačního rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 4283/2011, jakož i z rozsudku
téhož soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Stanovil-li soud
prvního stupně náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci vykonanou vazbou od
4. února 1998 do 22. června 1998 ve výši 125.000,- Kč (tj. 139 dnů x 900,- Kč),
považuje odvolací soud v tomto směru prvoinstanční rozhodnutí za správné. Nelze
také přehlédnout, že nárok nebyl přiznán podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, ale podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.; z tohoto důvodu byl
předmětný úrok z prodlení přiznán již od 5. března 2005.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho meritorní potvrzující části)
podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné
dovolání, které však není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel v dovolání namítá, že (dále) vymezené právní otázky nebyly zatím
dovolacím soudem vyřešeny. Dovolatelem vymezené právní otázky lze (ve
stručnosti shrnuto z obsahu podaného dovolání) rozdělit do tří oblastí, jimiž
dovolatel namítá, že:
1) soudy se nedostatečně vypořádaly s navrženými důkazy, respektive s odvolací
argumentací;
2) soudy řádně neposoudily příčinnou souvislost;
3) soudy řádně nestanovily výši satisfakce; v rámci těchto tří oblastí
dovolatel vymezuje několik právních otázek.
Ad 1) Dovolatel tvrdí (v bodech 1, 2, 4 a 5 dovolání), že odvolací soud se
řádně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, respektive nevysvětlil, proč
nepřipustil některé důkazy. Zejména v bodě 1) dovolání dovolatel namítá, že
navrhoval důkazy (svědecké výpovědi), kterými mělo být prokázáno, že se měl
pokoušet ve vazbě o sebevraždu, respektive že na základě uvalené vazby utrpěly
některé jeho vztahy s přáteli. Dovolatel tvrdí, že „ačkoliv jiné než chybné
právní posouzení věci zákon nepodřazuje pod dovolací důvod, tak mám za to, že
svévole rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelnost pro naprostou
absenci odůvodnění je důvodem pro kasaci napadeného rozsudku dovolacím soudem.“
Podle dovolatele se jedná o problematiku dosud dovolacím soudem neřešenou.
Nejvyšší soud tuto dovolací argumentaci dovolatele nepovažuje za důvodnou.
Rozhodnutí o tom, jaké důkazy soud provede, souvisí se zásadou volného
hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), a s právem soudu rozhodnout, které z
navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř. věta druhá o. s. ř.),
kteréžto esence soudního rozhodování mají základ v ústavním principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. 56/95,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky /dále
již „Ústavní soud“/ pod č. 80 ve svazku 4). Jak je zřejmé z odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud ve svém rozhodnutí stručně
vysvětlil, které důkazy považuje za nadbytečné, respektive přiklonil se ke
skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně (k tomu srov. rozhodnutí
dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, sp. zn. 33 Cdo 3186/2008,
sp. zn. 33 Cdo 1963/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
K tomu je třeba doplnit, že dovolací námitky tohoto druhu nepředstavují právně
relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
respektive takový předpoklad by naplňovaly tehdy, pokud by snad odvolací soud v
rozhodnutí zaujal právní názor (a tedy z tohoto pohledu nesprávně řešil otázku
z oblasti procesního práva), že na námitky tohoto druhu není zapotřebí
reagovat, k čemuž nedošlo. V daném případě je dovolací argumentace tohoto druhu
identická s tvrzením o (nastanuvší) jiné vadě (v odvolacím řízení), k níž ovšem
dovolací soud přihlíží jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.), což se netýká tohoto případu.
Dovolatel v dovolání dále formuluje právní otázku „zda (jeho) trestní minulost
je důvodem pro nižší odškodnění ve srovnání s osobou bezúhonnou. Jedná se o
právní otázku doposud dovolacím soudem řešenou. Mám za to, že by trestní
minulost neměla mít na výši odškodnění žádný vliv, protože by tím došlo k
porušení zásady rovnosti a zásady ne bis idem.“ Pomíjí však zcela, že odvolací
soud, respektive oba soudy při rozhodování reflektovaly kritéria, která jsou
při úvaze o formě a výši odškodnění při aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy
relevantní (a obecné soudy jsou povinny jimi verifikovat skutkové okolnosti
posuzovaného případu), jak byla vymezena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Nejvyšším soudem zdůrazňované povinnosti
přihlédnout ke všem okolnostem daného případu odvolací soud, respektive oba
soudy dostály, a to i v tom směru, že přihlédly – z hlediska posuzovaní
případných negativních dopadů do osobní sféry dovolatele – k dosavadnímu životu
dovolatele (k jeho předchozí vazbě i k výkonu trestu odnětí svobody), a to z
hlediska posouzení, zda tyto okolnosti mohly (a pokud ano, pak do jaké míry) či
nikoliv způsobit následky v jeho osobní sféře. Finální zhodnocení zjištěného
skutkového stavu – jenž v dovolacím řízení nelze revidovat - který učinil soud
prvního stupně a s nímž se ztotožnil odvolací soud, není důsledkem žádného
excesu ve výkladu aplikovaných kritérií a aplikovaných právních norem, nebo
snad projevem soudní svévole (libovůle), ale ani důsledkem apriorního
negativního pohledu soudu na dovolatele, jak se snaží dovolatel v podaném
dovolání zdůrazňovat. Přitom sama okolnost, že dovolatel nesouhlasí s právním
posouzením zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem, přirozeně přípustnost
jeho dovolání v této věci nezakládá.
Ad 2) Dovolatel namítá, že soudy řádně neposoudily příčinnou souvislost (viz
bod 3 dovolání), a to ve vztahu ztráty zaměstnání dovolatele. Dovolatel
neodkazuje na žádnou judikaturu a obecně tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces (opět zejména tím, že se odvolací soud nevěnoval jeho
odvolací argumentaci). Příčinná souvislost, respektive její hodnocení byla v
judikatuře dovolacího soudu považována za otázku skutkovou. Např. v usnesení ze
dne 25. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, Nejvyšší soud připomenul, že
„Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť
v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou
ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost
dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou.“I když tato rozhodovací praxe
dovolacího soudu byla do jisté míry korigována nálezem Ústavního soudu ze dne
17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nelze ztrácet ze zřetele, že je to
právě dovolatel, na němž závisí uplatnění dovolacího důvodu a právně relevantní
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z obsahu
dovolání v tomto případě lze vyvodit, že dovolatel polemizuje se skutkovými
zjištěními a následným právním posouzením věci, domáhá se zohlednění dalších
okolností jeho případu, což ovšem souvisí s jeho výtkou směřující proti
skutkovému stavu, který – jak již bylo uvedeno shora – nelze v dovolacím řízení
revidovat (např. ve smyslu, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování
vycházel odvolací soud, měla a mohla být odvolacím soudem, respektive soudem
prvního stupně zjištěna /ještě/ v tom či onom rozsahu, respektive, že odvolací
soud mohl a měl přihlédnout ještě k těm či oněm skutkovým okolnostem, jež by
získal, přistoupil-li by v tom či onom rozsahu k příslušnému dokazování atd.).
Ani v tomto ohledu se tedy dovolateli nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání.
Ad 3) Dovolatel ve svém dovolání dále tvrdí (viz bod 6 dovolání), že soudy
řádně nestanovily výši satisfakce. Poukazuje na to, že odvolací soud se opět
nevyjádřil k jeho odvolací argumentaci a v tomto směru vymezuje otázku, „jakým
způsobem a podle jakých kritérií má dojít k navýšení základní částky odškodnění
za vazbu pro dlouhotrvající odškodňovací řízení.“ Tato dovolací argumentace
rovněž není důvodná, neboť při pozorném čtení odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně stran stanovení výše přiznaného odškodnění, s nímž se ztotožnil v
napadeném rozsudku odvolací soud, dovolatel mohl zaregistrovat, že odvolací
soud, respektive oba soudy při rozhodování vycházely ze shora již označeného
rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, v němž se mimo jiné
uvádí: „Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody (trvání vazby)
vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti vazby jsou objektivně
vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely
odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve
většině evropských států vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby.
Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do
výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění
jednotlivých evropských států (viz výše), jakož i ze životní úrovně v České
republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí
500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne
jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto
rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá
toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud
ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela
zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně
vysokých odškodnění.“
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věta
první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr.
Pavel V r c h a
předseda senátu