30 Cdo 4283/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce V. V., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě,
Poštovní 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 Co 576/2010-220,
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 Co
576/2010-220, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 9. 2010, č. j. 16
C 313/2006-195, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc se v
tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení; ve zbylém
rozsahu se dovolání odmítá.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Karviné ze dne 23. 9. 2010, č. j. 16 C 313/2006-195, kterým soud prvního stupně
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy v celkové ve
výši 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce požadoval částku 2.000.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou
délkou trestního řízení, vedeného proti němu u Okresního soudu v Karviné pod
sp. zn. 6 T 1/2004 (dále také „posuzované řízení“) pro trestný čin znásilnění
dle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestný čin porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2 tr. zák. Dále žalobce požadoval částku 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím z důvodu nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění, odsouzení a
držení ve vazbě v téže trestní věci, které pro něho skončilo zproštěním
obžaloby. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že trestní
stíhání bylo vůči žalobci zahájeno dne 3. 2. 1998 sdělením obvinění pro trestné
činy znásilnění a porušování domovní svobody. Dne 4. 2. 1998 byl žalobce vzat
do vazby, práva na podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby se vzdal. Dne 22. 6. 1998 byl žalobce propuštěn z vazby a převeden do výkonu trestu
odnětí svobody v jiné trestní věci. Dne 18. 12. 1998 bylo konáno hlavní líčení. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 18. 8. 2000, žalobce se k němu nedostavil,
bylo pátráno po jeho pobytu, avšak bezvýsledně. Byla konána další hlavní líčení
dne 18. 10. 2000 a dne 11. 6. 2001. Dne 28. 11. 2001 byl vydán příkaz k zatčení
žalobce, neboť se opět nedostavil k hlavnímu líčení nařízenému na 28. 11. 2001. Žalobce byl zatčen dne 12. 12. 2001, tentýž den byl vzat do vazby, vzdal se
práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Dne 20. 3. 2002 byl
žalobce propuštěn z vazby a současně byl převeden do výkonu trestu v jiné
trestní věci. U hlavního líčení dne 2. 8. 2002 byl vyhlášen rozsudek, kterým
byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění a porušování
domovní svobody. Na základě podaného odvolání státního zástupce zvýšil odvolací
soud na veřejném zasedání dne 7. 11. 2002 žalobci trest. Dovolání žalobce bylo
Nejvyšším soudem odmítnuto dne 21. 5. 2003. Ústavní soud dne 4. 12. 2003
rozhodl o zrušení rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu. Rozsudkem
Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 6 T 1/2004, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 5 To 178/2004,
byl žalobce zproštěn obžaloby pro výše uvedené trestné činy, neboť nebylo
prokázáno, že se skutek stal. Žalovaná na žádost žalobce o náhradu nemajetkové
újmy doručenou jí dne 3. 3. 2005 reagovala dne 4. 8. 2005, kdy žádosti
nevyhověla. Žalobu v této věci podal žalobce dne 18. 10. 2006. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.
Nárok
žalobce ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou průtahy v posuzovaném řízení) byl podle odvolacího soudu
správně soudem prvního stupně zamítnut z důvodu promlčení. Předmětné trestní
řízení pravomocně skončilo dne 19. 7. 2004, tedy před nabytím účinnosti zákona
č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb. začlenil s účinností od 27. 4. 2006 institut odškodnění nemajetkové újmy. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
jsou veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz. , uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Před aplikací § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), je
potřeba vyřešit jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu nemajetkové újmy
nebyl promlčen. Článek II. zákona č. 160/2006 Sb., jež řeší časovou působnost
právní úpravy odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk. je nutno interpretovat tak, že nárok na tuto náhradu je možno uplatňovat i
tehdy, jestliže nedošlo k jeho promlčení podle tohoto zákona, tedy podle úpravy
obsažené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006. Platí tedy, že nemajetkovou újmu vyvolanou porušením práva na přiměřenou délku
řízení lze nahradit i tehdy, neskončilo-li příslušné řízení dříve než šest
měsíců před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., tedy
šest měsíců před 27. 4. 2006, což ovšem nelze v posuzované věci. Dále odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně ohledně nároku ve výši
3.000.000,- Kč s příslušenstvím (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným obviněním, odsouzením a držením ve vazbě), že odpovědnost státu za
tuto újmu nebyla rovněž před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. v českém
právním řádu dána. Nárok nelze přiznat ani přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Odvolací soud uvedl, že žalobce již byl za vzetí do vazby
v posuzovaném řízení odškodněn rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2006, č. j. 23 C 319/2005-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 2. 3. 2007, č. j. 11 Co 720/2006-59.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení
(dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jeho nároku na
přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu jako promlčeného. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž ohledně nároku na odškodnění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení uvedl, že přechodná ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. zakládají pravou zpětnou účinnost s vyloučením nároků,
jež byly k datu účinnosti tohoto zákona promlčeny, přičemž promlčecí lhůta je
šestiměsíční. Dovolatel má za to, že mohl-li nárok na náhradu imateriální újmy
před účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. být promlčen, musel také před tímto datem
vzniknout a „jeho promlčecí doba musela běžet podle dosavadních předpisů a za
stavu, kdy zákon speciální úpravu neobsahuje, jedinou možnou promlčecí dobou,
tak mohla být doba tříletá dle občanského zákoníku. Pojem škoda podle
dosavadních právních předpisů pak bylo nezbytné interpretovat i jako
nemateriální újmu v souladu s mezinárodní úpravou, která používá pro škodu
pojem damage a zahrnuje pod něj jak škodu v užším smyslu tak i v širším slova
smyslu v podobě újmy.“ Domnívá se, že zákonodárce neměl v úmyslu odškodňovat
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem pouze
v užším smyslu, neboť nespatřuje žádný opodstatněný důvod rozlišovat mezi
škodou a újmou ve shodě s mezinárodní úpravou. Dovodil, že „pokud zde byl nárok
na náhradu nemajetkové újmy před účinností zákona č. 160/2006 Sb. ve vztahu k
průtahům v řízení, pak zde nepochybně byl i u jiných újem způsobených
nezákonnými rozhodnutími či nesprávnými úředními postupy“. Dovolatel odůvodňuje
své nároky na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení, za nezákonné
trestní stíhání a za nezákonné věznění minimálně čl. 36 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž ode dne právní moci
zprošťujícího rozsudku počala běžet tříletá promlčecí doba, která ke dni podání
žaloby neuplynula. Promlčecí dobu nelze zpětně krátit, neboť by tím došlo k
porušení ústavního principu rovnosti. Brojí také proti závěru odvolacího soudu,
že nejde přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Jedná se o mezinárodní smlouvu o
lidských právech a její přímé aplikaci nic nebrání. Závěrem navrhl, aby
dovolací soud zrušil oba předchozí rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl.
ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil více
nároků se samostatným skutkovým základem. V žalobě tyto nároky rozdělil do dvou
částí. První se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v
důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení („za průtahy v
trestním řízení“), částkou 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, ve druhém požaduje
odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné sdělení obvinění, odsouzení a
rozhodnutí o vazbě ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, v situaci, kdy
trestní řízení skončilo zproštěním obžaloby. Posouzení promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé mu v
důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, odvolacím soudem,
nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá
judikatuře soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek téhož soudu ze dne 20. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, ústavní stížnost směřující vůči němu byla usnesením
Ústavního soudu dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/2010, odmítnuta), od
které nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Proto Nejvyšší soud dovolání
ohledně částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání je však přípustné v části, v níž žalobce požadoval přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutími o vazbě a
trestu, která byla vydána před účinností zákona č. 160/2006 Sb., neboť odvolací
soud posoudil danou právní otázku jinak, než jak ji ve své judikatuře posuzuje
Nejvyšší soud. Dovolání je v tomto rozsahu důvodné. Předně je třeba uvést, že žalobce v této věci uplatnil vedle nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení další tři
nároky se samostatným skutkovým základem, kterými se domáhal odškodnění
nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím o sdělení obvinění,
nezákonným odsuzujícím rozsudkem a nezákonným rozhodnutím o vazbě. Tomu však
neodpovídá souhrnný požadavek na zaplacení částky 3.000.000,- Kč s
příslušenstvím, protože není zřejmé, jaká částka se k jednotlivým nárokům
vztahuje. Tím je žaloba v dané části neurčitá, a bylo proto na soudu prvního
stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění
žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním
nárokům požaduje.
Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho
pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). K tomu Nejvyšší soud dodává, že žaloba je vadná ještě z dalšího důvodu, o
kterém bude dále pojednáno. Za samostatné nároky lze považovat nároky na odškodnění nemajetkové újmy, která
měla žalobci vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, a to
podle analogického použití § 8 OdpŠk (srov. stále využitelné závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R
35/1991), jakož i odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku rozhodnutí o
vazbě, pokud trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, stejně tak
zadostiučinění za odsuzující rozsudek, který byl později zrušen. Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1076/2009, při hodnocení toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků,
které vznikly v důsledku více příčin, je třeba posoudit, v čem konkrétně
spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak
nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše, vysvětlí, a uvede, s
jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí
jeho příčiny žalobce skutkově vymezuje předmět řízení. Ve vztahu k nemajetkové
újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení vychází Nejvyšší soud ze „silné, ale
vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele
morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, naopak v
případě odpovědnosti založené na nezákonném rozhodnutí je na žalobci, aby
tvrdil a v případě procesní potřeby prokazoval, že mu v důsledku nezákonného
rozhodnutí újma vznikla (srov. 3. právní věta Stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen
„Stanovisko“). Výjimku z tohoto pravidla by představovala pouze situace, kdy by
bylo zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou
skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, již dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vzetím do
vazby, ke kterému došlo v době od 4. 2. 1998 – 22. 6. 1998 a od 12. 12. 2001 do
20. 3. 2002, je potřeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť ten byl v daném
období pro Českou republiku závazný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42,
str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567). Čl. 5 odst.
1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo
materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje
naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5
Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení
svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy,
tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody
došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy,
poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo
jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť
ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem. Specifickým případem je situace, kdy je národní úprava stran odpovědnosti státu
za újmu (majetkovou i nemajetkovou) způsobenou poškozenému širší, než čl. 5
odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se původně zákonné omezení svobody, viděno
optikou národní úpravy, stává nezákonným až v důsledku specifického institutu
národního práva. Takovou situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v
případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je
založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno,
respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990,
sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k
porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy
způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve
vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., podle
kterého
1) Právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení
trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.
Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a
nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby
ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zopakovat, že praktický dopad
nastíněných úvah se projeví toliko v možnosti žádat náhradu nemajetkové újmy
způsobené vazbou ve vztahu k rozhodnutím o vzetí do vazby, která byla vydána
před účinností zák. č. 160/2006 Sb. Bylo-li rozhodnutí o vzetí do vazby vydáno
poté, co daný zákon nabyl účinnosti, bude namístě i v případě nemajetkové újmy
způsobené vazbou v situaci, kdy následně došlo k zastavení trestního stíhání,
zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu, postupovat podle úpravy
obsažené v § 9 a násl. OdpŠk. Uvedené závěry se obdobně uplatní i v případě nároku na náhradu nemajetkové
újmy způsobené výkonem trestu odnětí svobody, ke kterému došlo před účinností
zák. č. 160/2006 Sb. Odvolací soud se nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené
vykonanou vazbou a trestem odnětí svobody ve smyslu výše uvedených úvah
nezabýval, a jeho posouzení daného nároku žalobce je proto neúplné a tudíž
nesprávné. Co se týče nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené trestním
stíháním (sdělením obvinění), které skončilo zproštěním obžaloby, se úvaha o
přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy neprosadí, neboť samotným trestním
stíháním nedošlo k omezení jeho osobní svobody. Tento nárok vzniklý v době před
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., však je možno odškodnit cestou ochrany
osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku (srov. již citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 a nález
Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05). Další vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
je tak nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně ve vztahu k nároku
žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu trestním stíháním v době od
3. 2. 1998 do 19. 7. 2004. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na cit. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně,
aby po případném odstranění vady žaloby (viz výše) vyloučil z důvodu své věcné
nepříslušnosti nárok, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní
stíhání (nezákonné sdělení obvinění) k samostatnému řízení postupem podle § 112
odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučených nároků postupoval podle § 104a
odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému
vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o nich
rozhodnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu,
aby pro daný nedostatek podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle §
219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k
projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř., neboť dosud nedošlo k odstranění vad žaloby a příp.
vyloučení
nároků, u nichž není věcná příslušnost soudu prvního stupně dána, k
samostatnému rozhodnutí. Věcně příslušný soud rozhodující o nárocích žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona. Pro úplnost je třeba dodat, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny „[k]aždý má právo
na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního
orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon. Tím byl v
rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti
žalobci dne 3. 2. 1998, zákon č. 58/1969 Sb., který však institut odškodnění
nemajetkové újmy neznal. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo
nesprávným úředním postupem nelze přiznat na základě přímé aplikace čl. 36
odst. 3 Listiny. Před účinností zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006
Sb., nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný
pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu
daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod
č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod
č. 265/2005 Sb.). Jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud neshledal. Zejména neshledal existenci překážky věci pravomocně
rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., ve vztahu k rozsudku Okresního
soudu v Karviné ze dne 21. 7. 2006, č. j. 23 C 319/2005-42, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2007, č. j. 11 Co 720/2006-59,
jak by mohl dovětek odůvodnění napadeného rozsudku naznačovat, když v daném
řízení byl posuzován nárok žalobce na náhradu škody (ušlé mzdy) v důsledku
vazby v době od 3. 2. 1998 do 14. 7. 1998, nikoli nárok na náhradu nemajetkové
újmy. Jelikož je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaných nároků ve výši
3.000.000,- Kč s příslušenstvím odvolacím soudem nesprávné, když zároveň řízení
je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku
odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a
podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Vedle toho nepřehlédne závěry
plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6.
2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
podle kterých případné promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného
na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně základních lidských
práv a svobod je třeba posuzovat dle § 101 obč. zák. Shledá-li nárok žalobce na
náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s omezením jeho svobody vazbou a trestem
odnětí svobody důvodným, vyjde ze závěrů rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněné pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterých při stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu
způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu základními
okolnostmi zpravidla jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní
svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr.
František Ištvánek, v. r.
předseda senátu