U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Š. N., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem
Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalované městské části Praha 4, IČO 00063584, se
sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou
se sídlem Praha 1, Celetná 602/3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 42 C 105/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal z titulu náhradu škody zaplacení částky
4.789.436,50 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi cenou, za kterou
získal v roce 1994 od žalované ideální 1/2 označených nemovitostí, jíž posléze
byl nucen vydat restituentce, a cenou, za niž tuto ideální ? koupil od
restituentky v roce 2007.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č.j. 42 C
105/105/2009-151, zamítl žalobu a nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení. Vyšel z mezi účastníky nesporných tvrzení, že žalobce
získal od žalované kupní smlouvou ze dne 15. 8. 1994 do vlastnictví ideální ?
domu a pozemků a v k.ú. P., obec P., a dále, že na základě pravomocného
rozsudku byl žalobce povinen vydat spolu s tehdy žalovaným OPBH v Praze 4, s.
p. v likvidaci, tuto ? uvedených nemovitostí restituentce MUDr. M. J. Žalovaná
následně vrátila žalobci kupní cenu z předmětné smlouvy ve výši 1.210.563,50 Kč
a s restituentkou žalobce dne 25. 4. 2007 uzavřel kupní smlouvu, na základě
níž nabyl do vlastnictví předmětnou ? nemovitostí za kupní cenu 6.000.000,- Kč,
přičemž druhou ? nabyl od třetí osoby. Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že
žalovaná porušila právní povinnost, když po publikaci nálezu Ústavního soudu
pod č. 164/1994 Sb., který vrátil MUDr. M. J. možnost opětovně uplatnit její
restituční nároky k předmětným nemovitostem, prodala dne 15. 8. 1994 jejich ?
předmětných nemovitostí žalobci, a to jednak povinnost vůči restituentce
samotné a jednak obecnou prevenční povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák.
Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi uvedeným porušením povinnosti ze
strany žalované a vznikem škody, neboť původní kupní smlouva byla uzavřena dne
15. 8. 1994, a žalobcem uzavřená kupní smlouva, prostřednictvím níž opětovně
nabyl předmětnou ? nemovitostí až dne 25. 4. 2007, tedy po 13 letech. Soud
uvedl, že žalobce nemusel opětovně nabývat do vlastnictví předmětnou ?
nemovitostí a vrácenou kupní cenu od žalované mohl využit naprosto jiným
způsobem tak, aby došlo ke zhodnocení této peněžní částky. Podle soudu se
jednalo o svobodné rozhodnutí žalobce, ten mohl též vyhovět výzvě k vydání
nemovitostí a vydat předmětné nemovitosti oprávněné restituentce již v roce
1995 a žádat po žalované okamžité vrácení zaplacení kupní ceny, což neučinil.
Předmětná újma žalobce tedy nebyla v příčinné souvislosti s protiprávním
jednáním žalované, ale souvisí s nečinností žalobce, respektive s jeho
svobodným rozhodnutím opětovně nabýt do vlastnictví uvedené nemovitosti jako
celek.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10.
2012, č.j. 51 Co 265/2012-192, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu
nemohlo dojít u žalobce ke vzniku škody, neboť sice finanční prostředky
vynaložil, nedošlo však na jeho straně k majetkové újmě, neboť jako ekvivalent
získal vlastnictví k předmětným nemovitostem. Po vydání nemovitostí
restituentce vrátila žalovaná žalobci kupní cenu, čímž byl obnoven původní
stav, tedy žalobce již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, disponoval
však finanční částkou, kterou původně v roce 1994 na jejich zakoupení
vynaložil. Další jednání žalobce v roce 2007 nemohla žalovaná žádným způsobem
ovlivnit a bylo zcela na jeho vůli, zda ve spoluvlastnictví setrvá, či se bude
domáhat jeho zrušení odprodejem vlastní poloviny nebo od druhého spoluvlastníka
koupí jeho vlastnický podíl. Tvrzením, že původní kupní smlouva v roce 1994
byla jeho investičním záměrem, se soud nezabýval, neboť bylo uplatněno žalobcem
až v odvolání, tedy opožděně, přičemž odvolací soud je označil za účelové.
Upozornil též na skutečnost, že o uvedeném nálezu Ústavního soudu žalobce
věděl, a tudíž se spolupodílel na uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež
odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný
právní výklad pojmů škoda a příčinná souvislost. Podle dovolatele měl odvolací
soud zohlednit jeho úmysl nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti z důvodu
investičního záměru, který mu měl přinášet přiměřený užitek, přičemž uvedený
záměr byl zřejmý již od počátku nabytí vlastnictví k nemovitostem a vyplýval ze
samotné jejich povahy. Tím, že žalovaná způsobila neplatnost kupní smlouvy,
uvedený záměr zmařila. Skutečnou škodu spatřuje dovolatel v rozdílu kupních
cen, neboť v důsledku protiprávního jednání žalované musel za koupi předmětného
spoluvlastnického podílu v roce 2007 uhradit vyšší cenu, než jakou za tentýž
spoluvlastnický podíl původně zaplatil v roce 1994. Zdůrazňuje, že pokud by
věděl, že nezíská vlastnické právo v roce 1994 k celým nemovitostem, tak by od
investičního záměru odstoupil. Odkazuje na ustanovení § 469 a § 470 obchodního
zákoníku, který upravuje tzv. náhradní nákup, k němuž dochází v důsledku
odstoupení od kupní smlouvy při porušení závazku jedné ze stran, v takovém
případě se za škodu považuje rozdíl mezi kupní cenou, jež měla být placena na
základě smlouvy, a cenou dohodnutou v náhradním obchodě. Uvedené ustanovení by
mělo být podle dovolatele na daný případ aplikováno analogicky. Dovolatel
napadá též výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a odkazuje na
judikaturu Ústavního soudu se závěrem, že náklady na zastoupení advokátem
nejsou u žalované jako městské části účelně vynaloženým nákladem. Navrhuje, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje podle § 237 o.
s. ř. za přípustné. Má za to, že právní otázka pojmu škody a příčinné
souvislosti byla v rozhodování dovolacího soudu rozsáhle a podrobně vyřešena a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb.
– podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno 12. 10. 2012, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o
první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním
významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012,
do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným do 31. 12. 2012
nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV.
ÚS 1572/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1200/2013).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam.
Skutečná škoda (§ 442 odst. 1 obč. zák.) představuje majetkovou újmu
spočívající v tom, že majetkový stav poškozeného se následkem jednání škůdce
snížil. Vznik skutečné škody tedy předpokládá úbytek majetkových hodnot na
straně poškozeného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
986/2001, 25 Cdo 987/2001).
Skutečnou škodu spatřuje dovolatel v rozdílu mezi cenou, za kterou získal v
roce 1994 od žalované ideální 1/2 předmětných nemovitostí, a cenou, za niž tuto
? zakoupil od restituentky v roce 2007. Odvolací soud zde správně uvedl, že
tento rozdíl v cenách ve skutečnosti nelze považovat za škodu způsobenou
žalobci jednáním žalovaného. Žalobce neměl právo na nižší cenu podílu na
nemovitosti, než za kterou jej v roce 2005 koupil, šlo o cenu obvyklou, a závěr
odvolacího soudu, že skutečná škoda v žalované výši, jež byla předmětem sporu,
žalobci nevznikla, je tak správný.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť
v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou
ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost
dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založit nemohou. Z téhož důvodu nelze
přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění, na nichž je založen
závěr o absenci vzniku škody na straně žalobce, spočívající ve snížení
majetkového stavu žalobce z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené se
žalovanou. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru
odvolací soud nepochybil.
Odkaz dovolatele na právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, konkrétně na
ustanovení § 469 a § 470, není přiléhavý, jelikož právní vztah a nároky z něj
vyplývající v případě jeho porušení se řídí výlučně právním režimem občanského
zákoníku, navíc uvedená ustanovení se vztahují na případy odstoupení od kupní
smlouvy podle obchodního zákoníku, nikoli na situaci, při níž byla kupní
smlouva shledána absolutně neplatnou.
Dovolání žalobce proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše
nákladů řízení není podle procesněprávní úpravy dovolání ve znění účinném do
31. 12. 2012 objektivně přípustné. Přípustnost usnesení o nákladech řízení
nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci
samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož
nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1,
ročník 2002, str. 10).
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na
náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovaná by
tedy měla zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak s
přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nebyly náklady žalované městské části
spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení shledány účelnými, když
městské části hlavního města Prahy jsou dostatečně vybaveny, aby byly zásadně
schopny kvalifikovaně hájit svá práva, aniž by musely používat služby advokátů
(srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010,
sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2.
3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu