25 Cdo 1200/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) V. H.
a b) J. H., oba zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha
5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem
Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 15 C 198/2009, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 35 Co 390/2012-213, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se zamítá;
jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2012, č.j. 15 C
198/2009-165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) (dále jen
„žalobkyně“) 635.748,- Kč s příslušenstvím a platit jí počínaje dnem 1. 1. 2012
měsíčně 3.646,- Kč, co do částky 1.922.321,- Kč s příslušenstvím a 1.562,- Kč
měsíčně žalobu zamítl, dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce b) (dále
jen „žalobce“) domáhal na žalované 122.400,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne
30. 5. 2006 utrpěla žalobkyně závažnou újmu na zdraví při dopravní nehodě, při
níž řidič osobního vozidla, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu
způsobenou jeho provozem pojištěno u žalované, na přímém úseku silnice v
klesání přehlédl z levé strany přecházející žalobkyni a došlo ke střetu. Žalobkyně při nehodě utrpěla těžké polytrauma – sériovou zlomeninu žeber
vpravo, zhmoždění plic a hrudníku vpravo, zlomeninu pravé lopatky, zlomeninu
pravého předloktí, zlomeniny pravého a levého hlezna, otřes mozku, podvrtnutí
krční páteře a četné rány na pravé části těla. Pro následky úrazu byla v
dlouhodobé pracovní neschopnosti od 30. 5. 2006 do 27. 1. 2007 a rozhodnutím
ČSSZ ze dne 5. 5. 2007 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Žalovaná částečně
odškodnila žalobkyni na ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částkou
60.341,- Kč, na bolestném částkou 125.000,- Kč, na náhradě za ztížení
společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) částkou 121.000,- Kč, na věcné
škodě částkou 5.490,- Kč, na nákladech léčení 109.246,- Kč a na ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tj. od 28. 1. 2007 do 31. 5. 2009,
částkou 77.009,- Kč, a vyplácí jí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti ve výši 3.288,- Kč měsíčně. Soud dále pokládal za
zjištěné, že žalobkyně přecházela mimo přechod pro chodce, který byl ve
vzdálenosti cca 28 m od místa přecházení, účastníci nehody se před střetem
mohli vzájemně vidět, řidič mohl vozidlo zastavit, žalobkyně nemusela vstupovat
do jízdního pruhu, jímž řidič projížděl, řidič však nezačal brzdit a žalobkyně
přecházení vozovky nepřerušila, do půlky vozovky přešla normálním krokem, poté
se zastavila uprostřed vozovky a udělala krok dozadu a pak se rozběhla. Řidič
takovéto chování chodkyně nemohl očekávat, čímž žalobkyně přispěla ke vzniku
škody. Žalobkyně podle soudu porušila své povinnosti plynoucí z ustanovení § 54
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalobkyni nic nebránilo,
aby použila blízký přechod, aniž by ohrozila ostatní účastníky silničního
provozu, přecházela však za přechodem, tedy v místech, kde s ohledem na
blízkost přechodu nebyla očekávána. Řidič automobilu si měl být z větší míry
vědom toho, jaké nebezpečí pro chodce představuje, a měl tak odpovídajícím
způsobem věnovat zvýšenou pozornost provozu zejména v místech s autobusovou
zastávkou. Soud určil poměr spoluzavinění žalobkyně na vzniku dopravní nehody a
jejích následcích v rozsahu 30 %. Z uvedeného důvodu přiznal žalobkyni
požadované bolestné a náhradu za ZSU jen zčásti, ostatní nároky neshledal
důvodnými. Ohledně nároku na doplacení bolestného soud vycházel z posudku
znalce ustanoveného v řízení, který určil hodnocení bolestného za první etapu
léčení žalobkyně ve výši 1.720 bodů, zvýšil je podle § 6 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na dvojnásobek, tj.
na 3.440 bodů, a
bolestné za další etapy léčení stanovil na 1.457 bodů, celkově tedy 4.897 bodů,
což představuje částku 587.640,- Kč. Po odečtu 30% spoluzavinění žalobkyně a
částky 125.000,- Kč uhrazené žalovanou před podáním žaloby bylo přiznáno
žalobkyni na bolestném 286.348,- Kč. Obdobně postupoval v případě náhrady za
ZSU, které znalec ohodnotil na 4.000 bodů, po zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 40 % na 5.600 bodů, což představuje částku 672.000,- Kč, sníženou
o 30% spoluzavinění žalobkyně a o dobrovolné plnění 121.000,- Kč. Přiznal tak
žalobkyni na tomto nároku částku 349.400,- Kč. Soud nepřiznal žalobkyni
mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky. V této souvislosti
zohlednil, že žalobkyně utrpěla úraz ve věku 53 let v pracovním poměru
sanitářky, že do té doby byla z hlediska pracovních schopností bez omezení, od
15. 5. 2007 je v plném invalidním důchodu, před úrazem provozovala rekreační
sporty a věnovala se četným společenským aktivitám, po úrazu je soběstačná v
oblasti vlastní obsluhy a pomoc druhé osoby přetrvává v oblasti péče o
domácnost. Zjištěným skutečnostem a stavu žalobkyně, který ji ve srovnání se
stavem před úrazem podstatně omezuje a významně mění její uplatnění v životě a
ve společnosti, odpovídá podle soudu zvýšení náhrady za ZSU provedené znalcem
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Návrh uplatněný žalobcem na náhradu
nákladů spojených s léčením následků úrazu žalobkyně (jeho manželky) ve výši
122.400,- Kč představující peněžní vyjádření hodnoty jeho osobní péče o
manželku a domácnost soud neshledal důvodným.
K odvolání žalobkyně a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
20. 11. 2012, č.j. 35 Co 390/2012-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujících výrocích o věci samé co do částky 383.820,- Kč s příslušenstvím
a částky 2.604,- Kč měsíčně a v zamítavých výrocích o věci samé, dále změnil
rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích tak, že žalobu
zamítl co do částky 251.928,- Kč s příslušenstvím a 1.042,- Kč měsíčně, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na skutkovém stavu
správně a dostatečně zjištěném, nesprávně však vyhodnotil míru spoluzavinění
žalobkyně na vzniku škody, když podle odvolacího soudu rozhodující příčinou
střetu s vozidlem bylo chování žalobkyně, která kromě toho, že porušila
povinnost použít přechod pro chodce, přecházela vozovku způsobem, který
neumožnil řidiči adekvátně reagovat a střetu zabránit. Právě uvedený způsob
přecházení, kterým jasně nedala řidiči najevo, zda bude v přecházení pokračovat
nebo zda se rozhodla manévr přerušit a počkat, až vozidlo projede, měl podle
odvolacího soudu v převážné míře vliv na škodlivý následek, přičemž míra
spoluzavinění žalobkyně v takovém případě byla dána v rozsahu 50 %. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že případ žalobkyně nelze
považovat za mimořádný či zvláštního zřetele hodný, a to s ohledem na její
aktuální zdravotní stav, pracovní schopnosti a výkon mimopracovních aktivit, a
nejsou tak dány důvody pro zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, a dále do výroku, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost do potvrzujících výroků dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a do měnících výroků považuje
dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvody dovolání
uvádí podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí
se stanovením míry svého spoluzavinění v rozsahu 50 %. Namítá, že při určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce nevzal odvolací soud v
úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a nesprávně zhodnotil skutečnosti,
které přispěly ke způsobení škody. Nepopírá, že pochybila, když přecházela
vozovku mimo vyznačený přechod pro chodce, ale tvrdí, že toto jednání nebylo v
příčinné souvislosti se vznikem nehodového děje. Má za to, že podstatnou a
převažující příčinou dopravní nehody byla nepozornost řidiče vozidla, který se
nevěnoval dostatečně řízení a na žalobkyni přecházející vozovku po dobu
několika sekund vůbec nereagoval. Otázku zásadního právního významu spatřuje
dovolatelka ve výkladu pojmu „případ výjimečný a mimořádného zřetele hodný“
podle § 7 odst. 3 vyhlášky z hlediska podmínek jeho aplikace na posuzovaný
případ. Namítá, že odvolací soud při posouzení věci podle § 7 odst. 3 vyhlášky
nezvážil všechny relevantní okolnosti jejího případu, které v dovolání blíže
popisuje, a dovozuje, že ztráta možnosti jejího uplatnění v životě a
společnosti je trvalá, rozsáhlá a výrazná, a proto je právní posouzení
předpokladů mimořádného zvýšení náhrady za ZSU odvolacím soudem nesprávné.
Základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku z oboru
zdravotnictví - včetně navýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 40 % -
podle ní dostatečně nevyjadřuje následky poškození jejího zdraví. Byť posouzení
zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky je vázáno na individuální posouzení
konkrétního případu, má dovolatelka za to, že ve skutkově obdobných případech,
na něž v dovolání odkazuje, bylo soudy přiznáno mimořádné zvýšení odškodnění a
tyto případy posouzeny jako mimořádného zřetele hodné. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně poukazuje na to, že odvolací
soud se podrobně vypořádal s námitkami účastníků uvedenými v jejich odvoláních
a své rozhodnutí řádně zdůvodnil, vycházel přitom ze všech skutečností
zjištěných v průběhu řízení a zahrnul je do výsledku svého rozhodnutí. Se
závěry rozsudku odvolacího soudu se žalovaná plně ztotožňuje a domnívá se, že
podané dovolání není důvodné, neboť napadený rozsudek nevykazuje žádné
dovoláním vytýkané vady. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně zamítl a žádnému účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k datu vydání napadeného
rozhodnutí 20. 11. 2012) a k ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.
postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2012 – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241a odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
pokud směřuje proti měnícímu výroku o věci samé, je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř.
Dovoláním do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka
zpochybňuje posouzení míry svého spoluzavinění na vzniku škody.
Dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž je závěr o
jejím spoluzavinění založen, a s hodnocením provedených důkazů, což představuje
dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž může spočívat v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s
jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud
uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové
zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním
úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu ohledně stanovení průběhu nehodového děje mají
oporu v provedených důkazech (zejména v předloženém znaleckém posudku), přičemž
dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pokládal za zjištěné něco, co ve
spise není (tj. nevyplývá z provedených důkazů), opomenul něco podstatného, co
ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor
dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za
prokázané - zejména zda její jednání bylo v příčinné souvislosti s nehodovým
dějem, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání
relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§
132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky spoluzavinění.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Východiskem tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby byla
založena spoluodpovědnost poškozeného dle § 441 obč. zák., musí jít o takové
jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním
a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se
podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009).
Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním
poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody,
zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u
poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z
příčin vzniku škody.
Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání
samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu
povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z
porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného
v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku
podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní
povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné
povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik
škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn.
25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. Karla
Doležala, z něhož plyne, že oba účastníci nehody řidič a chodkyně (poškozená)
měli na odvrácení střetu cca 6,5 sekundy, což znalec označil za značně dlouhou
dobu, za kterou bylo možné ze strany obou účastníků dopravní nehodě (střetu)
snadno zabránit. Řidič a chodkyně však reagovali na vzniklou situaci opožděně.
Správnou a včasnou reakcí řidiče i žalobkyně mohlo být škodě zabráněno, avšak
žalobkyně navzdory blížícímu se vozidlu pokračovala v přecházení vozovky a
řidič, ačkoli při náležité pozornosti chodkyni přecházející vozovku mohl vidět,
nebrzdil. Podle znalce dokonce žalobkyně mohla na vzniklou situaci reagovat
lépe než řidič. Žalobkyně navíc „přecházela vozovku způsobem, který řidiči
neumožnil adekvátně reagovat a střetu zabránit“. Porušila tak povinnosti
stanovené chodcům v ustanovení § 54 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu, ve znění účinném ke dni dopravní nehody, tj. povinnost přecházet
vozovku jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících
vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy,
povinnost nezastavovat se a nezdržovat se bezdůvodně ve vozovce a nevstupovat
na ni bezprostředně před blížícím se vozidlem, jakož i povinnost přecházet po
přechodu pro chodce, nachází-li se blíže než 50 m. Namítá-li dovolatelka, že
mezi přecházením mimo přechod a nehodou není příčinná souvislost, přehlíží
logickou úvahu soudu prvního stupně, že přecházela v místech, kde s ohledem na
blízký přechod nebyla očekávána, jakož i úvahu odvolacího soudu, že pokud by
žalobkyně přecházela vozovku na přechodu, nemohl by řidič předpokládat, že se
zastaví a nechá ho projet, a naopak žalobkyně by mohla oprávněně spoléhat na
to, že řidič před přechodem zastaví a umožní jí dokončit přecházení. Odvolací
soud náležitě zohlednil, že další příčinou nehody byla nepozornost řidiče.
Žalobkyně i řidič vozidla tedy porušili povinnosti, jež jim jako účastníkům
silničního provozu stanovuje právní předpis, porušení těchto povinností bylo
podstatnou příčinou nehody, a oba tak svým jednáním přispěli ke vzniku škody v
rozsahu, jenž vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění. Za této situace
nelze mít za to, že podíl žalobkyně na vzniku škody stanovený odvolacím soudem
na 50 % je nepřiměřeně vysoký.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním napadeném měnícím výroku z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3
o. s. ř. správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, pokud směřovalo do měnícího výroku, podle §
243b odst. 2 částí věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je
nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12.
2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11),
nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti
rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava
dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se
zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání
podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Pokud dovolání směřuje proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu,
dovolatelka nesouhlasí zejména s tím, že soudy neshledaly předpoklady pro
mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
když má za to, že základní bodové ohodnocení ZSU stanovené ve znaleckém posudku
z oboru zdravotnictví, včetně navýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky o 40 % dostatečně nevyjadřuje trvalé škodlivé následky poškození
jejího zdraví.
Při určení výše náhrady za ZSU odvolací soud správně vycházel z toho, že již
sama základní výměra odškodnění ZSU představuje náhradu za trvalé nepříznivé
důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho
potřeb a že zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění podle § 6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které
jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení
§ 7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby pak v každém jednotlivém případě
posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví
předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její
zvýšení (§ 6 odst. 1 a zejména § 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska,
ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací)
je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých
případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s
ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách
života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně
uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady
a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných
případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4826/2009). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a
způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12.
8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné
zvýšení odškodnění ZSU, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V
takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení,
může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně
nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O
takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu
přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z
ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po
zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k
závěru, že se v případě žalobkyně nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobkyně
projevily v jejím životě a nakolik jsou její možnosti pro uplatnění v životě a
ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou
společenského i jiného uplatnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za rozporné ani s judikaturou
Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka poukazuje. Především je tomu tak s ohledem
na výše uvedený závěr, že dovolací soud je oprávněn zasáhnout do úvahy o
interpretaci relativně abstraktní hypotézy právní normy pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti, což vylučuje možnost podrobného srovnávání dovoláním
napadeného rozsudku s obdobnými, nicméně skutkově jedinečnými případy. Kromě
toho za přiléhavý nelze považovat odkaz na usnesení sp. zn. 25 Cdo 1312/2005 a
rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4826/2009 již proto, že jimi bylo odmítnuto, respektive
zamítnuto dovolání žalobců, kteří mimořádné zvýšení náhrady za ZSU považovali
za nepřiměřeně nízké, a dovolací soud se tedy nemohl zabývat otázkou, zda pro
toto zvýšení byly vůbec dány zákonné předpoklady. Z odůvodnění prvého
citovaného rozhodnutí se navíc podává, že trvalé následky utrpěné poškozeným
byly celkově závažnější než v projednávaném případě. Rozsudkem sp. zn. 21 Cdo
929/2011 pak bylo zamítnuto dovolání žalovaného, jenž nesouhlasil s mimořádným
zvýšením náhrady ZSU z částky 127.000 Kč, odpovídající základnímu bodovému
hodnocení 1.060 bodů, na 381.600 Kč, jež dovolací soud shledal správným s
poukazem na produktivní věk poškozeného (36 let), jenž byl v důsledku
(pracovního) úrazu výrazně omezen ve výběru zaměstnání (částečná invalidita) i
v péči o rodinu a jenž se před úrazem aktivně věnoval náročné sportovní
činnosti (vysokohorská turistika, běžecké lyžování, horolezectví), která byla
jeho životní náplní a o níž nenávratně přišel. Ze srovnání základních
skutkových okolností obou případů i s přihlédnutím k výraznému rozdílu v
absolutních částkách odškodnění ZSU zřetelně plyne, že ani posléze citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu nedává podklad pro závěr, že by napadený rozsudek
odvolacího soudu byl zřetelným odklonem od judikatorních závěrů týkajících se
mimořádného zvýšení náhrady za ZSU.
Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům a není
v rozporu s ustálenou judikaturou, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl
dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný, Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu