30 Cdo 1436/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Ing.
A. K., zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní
6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 309.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 305/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 19
Co 328/2011 – 73, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2013, č. j. 19 Co
328/2011-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011, č. j. 19 Co 328/2011 - 73,
ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2013, č. j. 19 Co 328/2011-90, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 2011, č. j. 18 C
305/2009-47, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 198.450,- Kč s
příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 3. 2011, č. j. 18 C 305/2009-47,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.500,- Kč s
příslušenstvím a co do částky 235.500,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 309.000,- Kč
s příslušenstvím, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 7 C 231/1991 (správně 7 C 231/1997 - pozn. Nejvyššího soudu; dále
také „posuzované řízení“). Výši nároku vázala žalobkyně na dobu trvání
posuzovaného řízení od 12. 9. 1999 do 4. 7. 2008, tj. dle žalobkyně za 93
měsíců (správně více než 105 měsíců - pozn. Nejvyššího soudu), když dobu trvání
řízení do 1. 9. 1999 považovala za přiměřenou.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 5. 10. 2011, č. j. 19 Co
328/2011 - 73, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2013, č. j. 19 Co
328/2011-90, k odvolání žalobkyně omezeném na částku 204.750,- Kč s
příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 6.300,- Kč s
příslušenstvím. Ve zbývající části, tj. do částky 198.450,- Kč s
příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobkyně v posuzovaném řízení
domáhala náhrady škody ve výši 1.022.600,- Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby
zůstala předmětem řízení částka 626.694,40 Kč. Řízení, ve kterém bylo opakovaně
rozhodováno soudy obou stupňů, bylo zahájeno žalobou podanou dne 12. 9. 1997,
první rozhodnutí bylo vydáno soudem prvního stupně dne 22. 5. 2003. Soudy
rozhodovaly o předběžném opatření (usnesení o předběžném opatření bylo vydáno
dne 9. 10. 1997 a po jeho zrušení Městským soudem v Praze bylo nově rozhodnuto
o předběžném opatření dne 20. 7. 1998), o osvobození od soudních poplatků obou
účastníků řízení, o námitce podjatosti znalce i soudců odvolacího soudu
vznesené žalobkyní, o žádosti žalobkyně o povolení zaplacení soudního poplatku
ve splátkách ve lhůtě šesti měsíců, přičemž této žádosti bylo vyhověno. V
řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků, došlo i k situaci, kdy
původně ustanovený znalec byl zproštěn povinnosti znalecký posudek podat a
namísto něj byl ustanoven znalec nový. Ve věci byla opakovaně odročována soudní
jednání, dvakrát bylo rozhodováno soudem prvního stupně, kdy tato rozhodnutí
byla k odvolání zrušena (usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2004 a ze dne
29. 2. 2008). Žalobkyně je od roku 2005 v péči psychiatrického oddělení pro
přetrvávající úzkostně depresivní stavy vyvolané zdlouhavě řešenými a stále
nedořešenými soudními spory, zdravotní stav žalobkyně vyžaduje pravidelné
kontroly a zajišťovací psychofarmakoterapii. O žalobě nebylo do rozhodování
soudů nižších stupňů v této věci rozhodnuto. Na náhradě nemajetkové újmy bylo
žalobkyni vyplaceno 63.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná, neboť v
posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), v jehož důsledku vznikla žalobkyni
nemajetková újma. Soud prvního stupně posoudil celkovou délku řízení trvající
více než 13 let jako nepřiměřenou, přihlédl přitom ke skutkové složitosti
řízení spočívající v nutnosti vypracování několika znaleckých posudků, k
nutnosti činit procesní úkony (mimo jiné k návrhům a žádostem žalobkyně), k
procesní složitosti, kdy bylo rozhodováno opakovaně soudy dvou stupňů a rovněž
ke skutečnosti, že žalobkyně nepodala stížnost na průtahy řízení ani návrh na
určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ust. § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Za přiměřené zadostiučinění považoval soud
prvního stupně částku 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení, za 13 let řízení
tak výše zadostiučinění odpovídá částce 195.000,- Kč.
Uvedenou částku soud
prvního stupně snížil jednak v rozsahu 20 % z důvodu složitosti projednávané
věci a dále v rozsahu 10% pro jednání žalobkyně, přičemž přihlédl i k plnění
žalované v částce 63.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, a to včetně
délky řízení trvajícího 13 let, ačkoli, jak odvolací soud výslovně uvádí,
žalobkyně ve své žalobě uplatnila nárok na přiznání zadostiučinění pouze za
období 93 měsíců. Co se týče právního posouzení věci, odvolací soud přiznal
žalobkyni nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 17.000,- Kč za rok řízení,
nikoli ve výši 15.000,- Kč, jak učinil soud prvního stupně, přičemž za prvé dva
roky trvání řízení vyšel z částky v poloviční výši. Co do posouzení
jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o nutnosti snížení přiznaného zadostiučinění o 20%
pro složitost řízení (nutnost vypracování znaleckých posudků, opakované
rozhodování soudy dvou instancí) a o 10% pro jednání žalobkyně (spočívající
jednak v procesních návrzích žalobkyně - námitce podjatosti znalce i soudců
odvolacího soudu, žádosti o povolení splátek na zaplacení soudního poplatku,
jednak v nevyužití dostupných prostředků k odstranění průtahů řízení). K
tvrzení žalobkyně o tom, že předmět řízení pro ni má mimořádný význam, které
doložila lékařskou zprávou, odvolací soud uvedl, že podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva se významnými pro účastníky řízení jeví především
pracovní spory, spory týkající se výchovy nezletilých dětí či náhrady škody na
zdraví. V této věci se však o takový typ řízení nejedná, není možné tedy obecně
dovodit, že by měl spor pro žalobkyni mimořádný význam. Výrok, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně, a nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně
dovoláním. Přípustnost dovolání odvozuje od ust. § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012
Sb. (dále také jen „o. s. ř.“) a jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní
posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vadu řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Žalobkyně předně namítá, že jí přiznané zadostiučinění není dostatečné, a to s
ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení v trvání 14 roků a skutečnost, že
samotné kompenzační řízení trvalo ke dni podání dovolání dva roky a deset
měsíců. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky,
zda lze v souvislosti s uplatňováním nároku na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení přičítat k tíži
poškozeného, že nepodal stížnost na průtahy řízení a zda v souvislosti s
uplatňováním nároku na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení je třeba při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
vycházet nikoliv z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., ale z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a zda lze přičítat k tíži poškozeného, že v řízení činí různé procesní
návrhy, uplatní námitku podjatosti, požádá o povolení splátek na zaplacení
soudního poplatku a krátit tak částku přiměřeného zadostiučinění. Dále namítá,
že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěné délky řízení. V době rozhodování
Městského soudu v Praze řízení trvalo již více než 14 let (od 12. 9. 1997 do 5. 10. 2011) a odvolací soud měl tedy doplnit dokazování ve směru zjištění stavu
posuzovaného řízení. Žalobkyně dále nesouhlasí se snížením přiznané výše
zadostiučinění o 20% s ohledem na složitost řízení, když uvádí, že spor o
náhradu škody není sporem ze své podstaty složitým. K nutnosti vypracování
znaleckých posudků pak poukazuje na skutečnost, že doložila znalecké posudky
již ke své žalobě a že naopak znalecký posudek vypracovaný z pokynu Městského
soudu v Praze se ukázal jako neupotřebitelný. Nesouhlasí dále se snížením
přiznané výše zadostiučinění o 10 % pro své jednání, zejména pro nevyužití
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Odkazuje přitom na
stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Rovněž nelze s odkazem na
procesní aktivitu (využívání procesních práv) zbavovat stát odpovědnosti za
celou délku řízení. Namítá nesprávné posouzení kritéria významu řízení pro
poškozeného, když odvolací soud nezohlednil prokázaný závažný zdravotní stav
žalobkyně. Za minimální výši zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak
považuje částku 17.500,- Kč za každý rok trvajícího řízení, nikoli částku
17.000,- Kč, ze které vyšel odvolací soud. Žalobkyně navrhuje zrušit v rozsahu
napadených výroků rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. 10. 2011, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto
zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 198.450,- Kč s
příslušenstvím, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno
přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně
významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby
dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není
rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1
o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení
občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Ohledně obecné námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší
soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo
výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí
od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná
rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho
webových stránkách www.nsoud.cz). Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše
přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu
pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále za
každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom
částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení
všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití
výchozí částky ve výši 17.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení,
nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení
složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a podílu žalobkyně na
celkové délce řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, které učinil
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu za situace, kdy snížil
zadostiučinění z důvodu skutkové složitosti vyžadující vypracování několika
znaleckých posudků a opakovaného rozhodování soudy dvou instancí a z důvodu
podílu procesní aktivity žalobkyně na celkové délce řízení (např. žádost o
osvobození od soudních poplatků, prodloužení řízení o šest měsíců z důvodu
vyhovění žádosti žalobkyně o povolení splátek soudního poplatku, neúspěšné
námitky podjatosti vznesené žalobkyní proti znalci a soudcům odvolacího soudu). Srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/ a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky podílu poškozené na nepřiměřené
délce řízení tím, že si na délku řízení nestěžovala, kterou posoudil odvolací
soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a dále pro posouzení významu
řízení pro poškozenou za situace prokázaných úzkostně depresivních stavů
vyvolaných posuzovaným řízením. Dovolání je důvodné. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba
přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo
již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost
účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České
republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž
návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného
orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009,
nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek
nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o
přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55), a jeho nepodání,
stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Jak Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, odpovědnost za dodržení práva účastníka
řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji
nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v
případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li
k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat
jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání
toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy
v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k
dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. část IV. Stanoviska). Jestliže odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky odškodnění také z
důvodu, že žalobkyně nevyužila dostupné prostředky způsobilé průtahy řízení
odstranit, přehlédl, že v rozhodné době (od 12. 9. 1999 do 4. 7. 2008)
žalobkyně žádný takový prostředek k dispozici neměla, a nadto by ani v opačném
případě nebylo možno přičíst jeho nevyužití k tíži žalobkyně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V daném ohledu
je proto právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné. Ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/
OdpŠk) Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že význam
řízení pro poškozeného je pro stanovení formy a výše odškodnění za porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kritériem nejdůležitějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).
Závěr
o „klíčové roli významu řízení“ pro poškozeného vyslovil i Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má
sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový
stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu, kterou trpí v zásadě
každý účastník nepřiměřeně dlouhého řízení. V této věci vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že žalobkyně je od roku
2005 v péči psychiatrického oddělení pro přetrvávající úzkostně depresivní
stavy vyvolané zdlouhavě řešenými a stále nedořešenými soudními spory,
zdravotní stav žalobkyně vyžaduje pravidelné kontroly a zajišťovací
psychofarmakoterapii. Jde tedy o jiný následek nepřiměřeně dlouhého řízení,
který nelze podřadit pod stav „běžné“ nejistoty ohledně výsledku sporu. Dle
ust. § 31a odst. 2 věta druhá OdpŠk se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k
nemajetkové újmě došlo. Dle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Z citovaných zákonných ustanovení je zřejmé, že se při stanovení výše
zadostiučinění přihlíží i k závažnosti újmy, nezákonným rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem zapříčiněné, neboť právě jí má být poskytované
zadostiučinění přiměřené. V případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení
se přihlíží ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk, jež jsou však jen
demonstrativním výčtem okolností, k nimž lze při stanovení přiměřeného
zadostiučinění přihlédnout (arg. „zejména“), když i dané zákonné ustanovení
předpokládá, že budou zohledněny okolnosti konkrétního případu, které nemusejí
být uvedeným výčtem postiženy. Pokud by v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo k poškození zdraví žalobkyně
(vzniku tělesného či duševního onemocnění), šlo by o nárok se samostatným
skutkovým základem a neodškodňoval by se v režimu náhrady nemajetkové újmy
podle § 31a OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011). V této věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu o dopadu
nepřiměřené délky řízení na duševní zdraví žalobkyně (rozvoj úzkostně
depresivních stavů) nelze učinit závěr, zda v jejím důsledku utrpěla žalobkyně
škodu na zdraví, nebo zda u ní jde jen o zvýšené duševní útrapy, a tedy
zvýšenou závažnost (intenzitu) újmy žalobkyně, kterou je třeba podle § 31a
odst. 2 OdpŠk zohlednit při stanovení zadostiučinění.
Pokud si odvolací soud
danou otázku neujasnil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a
tudíž nesprávné. Pokud by úzkostně depresivní stavy žalobkyně nebyly duševním onemocněním, ale
toliko projevem intenzity jejích duševních útrap, považuje Nejvyšší soud za
podstatné zdůraznit, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě v režimu zák. č. 82/1998 Sb. může být shledána pouze tehdy,
bylo-li prokázáno, že mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a neobvykle
intenzivními duševními útrapami poškozeného je dán vztah příčiny a následku,
přičemž nesprávný úřední postup nemusí být jedinou, musí však být podstatnou
příčinou daného následku. Zjištění těchto skutečností, zejména pak prokázání
zmíněné příčinné souvislosti, musí soudy při hodnocení důkazů ve smyslu § 132
o. s. ř. věnovat náležitou pozornost. Nejvyšší soud dále podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. shledal, že řízení
je stiženo závažnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a jež spočívá v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně,
rozhodl(y) o něčem jiném, než co žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení. Žalobkyně v žalobě uplatněný nárok na zadostiučinění vymezila na částku 4.000,-
Kč za každý měsíc za dobu řízení od 12. 9. 1999 do 4. 7. 2008, tj. podle ní za
93 měsíců. I kdyby soudy pominuly početní nesrovnalosti mezi údajem „93
měsíců“, když žalobkyní vymezené období představuje časový úsek více než 105
měsíců, nesměly podle § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh žalobkyně na
náhradu nemajetkové újmy skutkově vázané na část posuzovaného řízení, vymezenou
obdobím od 12. 9. 1999 do 4. 7. 2008, neboť v dané věci se nejedná o řízení,
které bylo možno zahájit i bez návrhu, ani v ní z právního předpisu nevyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky tak, aby bylo možno překročit v
žalobním petitu vyjádřený požadavek žalobce. Pokud tak učinily a bez změny
žaloby ze strany žalobkyně rozhodly o její újmě způsobené posuzovaným řízením
za dobu od jeho zahájení do 11. 9. 1999 a dále za dobu po 4. 7. 2008,
přisoudily žalobkyni něco jiného, než čeho se domáhala, čímž řízení zatížily
vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok
na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě
probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda
svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v
původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační). Pouze k prvé
variantě se však budou vztahovat závěry z části V. Stanoviska o tom, že
odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu
posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně
nebylo posuzované řízení skončeno.
Ve druhém případě není doplnění dokazování
odvolacím soudem, kterého se dovolává žalobkyně, na místě, neboť pro rozhodnutí
ve věci je třeba mít důkazně podložen výhradně ten časový úsek řízení, který
žalobkyně vymezila v žalobě a jehož konec již uplynul. Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné a zároveň je řízení postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby
v částce 198.450,- Kč s příslušenstvím, zrušil. Protože se důvody zrušení
rozsudku odvolacího soudu týkají i rozsudku soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně, a to ve stejném rozsahu,
tj. v části výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba v částce 198.450,- Kč s
příslušenstvím. Podle § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud
rovněž navazující výroky v rozsudcích soudů obou stupňů. Podle § 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na soudu prvního stupně především bude, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vedl žalobkyni k odstranění vady její žaloby stran určení období trvání
posuzovaného řízení, za které se náhrady nemajetkové újmy domáhá. Teprve poté
bude možno nově posoudit její nárok ve světle závěrů zde prezentovaných
Nejvyšším soudem. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory Nejvyššího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).