30 Cdo 1293/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem
v Moravské Ostravě, Jiráskovo nám. 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 2.471.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 23 C 121/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. 1. 2011, č.j. 8 Co 513/2010 – 242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem dne 5. 10. 2010, sp. zn. 23 C 121/2007 – 206,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 109.750,- Kč s
příslušenstvím, do částky 2.361.250,- Kč žalobu zamítl a žalobci přiznal právo
na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě na odškodnění nemajetkové újmy,
která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 519/95. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení u Okresního soudu v Ostravě,
vedené pod sp. zn. 29 C 519/95, bylo zahájeno žalobcem dne 28. 11. 1995. Dne
25. 2. 1998 zaplatil žalobce soudní poplatek a dne 23. 4. 1998 rozšířil svůj
žalobní návrh. Zamítavý rozsudek soud prvního stupně vydal dne 29. 1. 1999. Žalobce žádal o osvobození od soudních poplatků za odvolací řízení, k tomu byl
okresním soudem vyslechnut dne 25. 4. 2000. Odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 6. 5. 2002. Ve věci
žalobce podal dovolání, které bylo dne 29. 5. 2003 Nejvyšším soudem zamítnuto a
ústavní stížnost, jež byla Ústavním soudem dne 5. 11. 2003 odmítnuta. Žalovaná
žalobci na základě jeho žádosti vyplatila částku 29.000,- Kč jako odškodnění za
způsobenou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky původního řízení. Soud prvního stupně dovodil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu
ust. § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Provedl hodnocení kritérií dle
§ 31a odst. 3 OdpŠk a konstatoval, že posuzované řízení trvalo šest let a dva
měsíce, nebylo nijak složité, žalobce svým jednáním průtahy v řízení
nezpůsobil, na straně soudu naopak průtahy v řízení byly shledány, význam
řízení pro žalobce hodnotil jako velký. Ze znaleckých posudků z oboru
zdravotnictví, odvětví klinické psychologie dovodil, že zhoršený zdravotní stav
žalobce je v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Provedl výpočet na základě shora uvedených kritérií a uzavřel, že přiměřené
zadostiučinění činí v případě žalobce částku 109.750,- Kč (45.000,- Kč za jeden
rok trvání řízení x 6 roků a dva měsíce = 277.500,- Kč, snížené o polovinu z
důvodu, že řízení probíhalo na dvou stupních, na částku 138.750,- Kč, dále
sníženou o částku 29.000,- Kč, kterou žalovaná již žalobci dobrovolně uhradila). Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku do částky
46.000,- Kč a v této části řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil
(žalovaná v daném rozsahu po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dobrovolně
žalobci plnila), ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil v
rozsahu částky 18.500,- Kč s příslušenstvím tak, že ohledně ní žalobu zamítl,
ve zbylém rozsahu, tj. do částky 45.250,- Kč s příslušenstvím, vyhovující
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a potvrdil také rozsudek soudu prvního v
zamítavém výroku do částky 1.189.500,- Kč s příslušenstvím.
změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo
k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk. Co se
týče výše přiměřeného zadostiučinění, vyšel odvolací soud z částky 15.000,- Kč
za jeden rok trvání posuzovaného řízení od podání žaloby do právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu, tj. v celkové délce 6 let a pět měsíců, čemuž
odpovídá částka 96.250,- Kč. Tuto dále navýšil o 25 % z důvodu, že původní
řízení nebylo složité, věc byla rozhodnuta na prvním jednání, čemuž však
neodpovídá řízení před okresním soudem o délce tří roků a dvou měsíců. Žalobce
nepřiměřenou délku řízení, které pro něho mělo značný význam, intenzivně
vnímal, což mělo dopad na jeho zdravotní a psychickou stránku. Za odpovídající
odškodnění proto odvolací soud považoval částku 120.250,- Kč, od které odečetl
žalovanou již vyplacených 75.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroků o nákladech řízení napadl
žalobce dovoláním. Namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně zhodnotily, jaký
význam pro něj mělo posuzované řízení (v podrobnostech odkázal na své podané
odvolání). Upozornil na to, že v důsledku nepřiměřené délky řízení se mu
zhoršil zdravotní stav, který je již chronický (tedy neléčitelný). Proto se
domnívá, že by měl dostat mnohonásobně vyšší odškodnění. Není mu zřejmé, na
základě čeho odvolací soud dovodil, že základní částka by měla být 15.000,- Kč,
je přesvědčen, že toto zakládá vadu řízení, která způsobuje nesrozumitelnost a
nepřesvědčivost odůvodnění. Má za to, že poskytnuté zadostiučinění by hlavně
mělo být dostatečnou kompenzací způsobené nemajetkové újmy. Za otázku zásadního
právního významu spatřuje určení způsobu výpočtu přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá OdpŠk. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Z obsahu dovolání je patrno, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu toliko
v rozsahu, v jakém nebylo vyhověno žalobě, tj. v rozsahu změny rozsudku soudu
prvního stupně ohledně částky 18.500,- Kč a potvrzení zamítnutí žaloby ohledně
částky 1.189.500,- Kč. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 18.500,- Kč s příslušenstvím, dovolání není přípustné, neboť
tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§
237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání v daném
rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku ohledně částky
1.189.500,- Kč, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku. Jelikož v této části není napadený rozsudek odvolacího soudu měnícím ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí
rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem
zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost
dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy
nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo
otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího
soudu dosaženo. Dovolání není přípustné, neboť žalobce v posuzované věci dovolacímu soudu
žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou,
nepředkládá. Při stanovení základu odškodnění za jeden rok řízení postupoval odvolací soud v
souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko), jež je stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu veřejnosti dostupné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. V něm je rovněž vysvětleno, z jakého
důvodu se při stanovení základní částky odškodnění vychází právě z částky
15.000,- Kč za první dva roky a následně za každý další rok trvání řízení. Stanovisko v právní větě 9.
a dále v části VI. upravilo i otázku určování
přiměřeného zadostiučinění. Námitky žalobce napadající tuto úvahu odvolacího
soudu a vyčítající odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, proto
otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavují. Otázka zvyšování (či snižování) částky přiměřeného odškodnění dle kritérií §
31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Pokud žalobce namítá, že
měl odvolací soud ve větší míře zohlednit dopad nepřiměřené délky původního
řízení na jeho zdraví a odškodnění zvýšit na pětinásobek, nejde znovu o námitku
přiznávající rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. Nadto nelze přehlédnout, že kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného
(§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) nezohledňuje následky, které mohl mít nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk v osobní či
majetkové sféře poškozeného, ale toliko míru úzkosti plynoucí z nejistoty stran
uspořádání poměrů poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Pokud by však mělo dojít v důsledku uvedeného
nesprávného úředního postupu k újmě na zdraví poškozeného, jednalo by se o
samostatný následek, tj. nárok se samostatným skutkovým základem, odlišným od
nároku na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 OdpŠk. V posuzované věci však žalobce svůj nárok vylíčením rozhodných
skutečností jako nárok na náhradu škody na zdraví nevymezil, a proto nebylo na
místě k tvrzeným následkům nepřiměřené délky posuzovaného řízení na jeho zdraví
přihlížet. Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelem zvolené
formulaci dovolacích námitek (odkaz na podané odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze – obecně vzato –
považovat dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na jiná podání
učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek
vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo
uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá.
Podání předcházející vydání
(vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na
závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to,
že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání
(jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního
stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu
z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením
§ 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobce neobsažené v
dovolání, nepřihlížel. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve
spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.