30 Cdo 446/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Francouzská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 103/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 17 Co 362/2011 – 197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, č. j. 17 Co 362/2011 –
197, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, č. j. 19 C
103/2010 – 159, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 890.000,- Kč s
příslušenstvím zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 29. 3. 2011, č. j. 19 C 103/2010 – 159, mimo jiné i v rozsahu
zamítnutí žaloby co do částky 890.000,- Kč s příslušenstvím. Té se žalobkyně
domáhala po žalované jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v
důsledku nezákonného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, č. j.
14 Cmo 479/2004 – 89, k dovolání žalobkyně zrušeného usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 50/2006, a spočívat v tom, že musela za
asistence Policie ČR opustit svůj (družstevní) byt v P., K. a nastěhovat se do
jiného, pronajatého bytu. Tím došlo k zásahu do práva žalobkyně na obydlí,
soukromí, k zásahu do její intimní sféry, jenž trval až do 30. 9. 2009, kdy se
žalobkyně mohla po novém rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009,
sp. zn. 14 Cmo 242/2008, do svého bytu vrátit.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 11. 11. 2002 podal Ing. A. B. k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal
určení, že je členem Lidového bytového družstva Praha 8, neboť na něho zesnulý
manžel žalobkyně, Ing. D. B., dohodou ze dne 1. 11. 1999 převedl svůj členský
podíl v uvedeném bytovém družstvu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, č. j. 52 Cm 56/2002 – 60, žalobu zamítl z důvodu, že dohoda o převodu
členských práv a povinností ze dne 1. 11. 1999 je absolutně neplatným právním
úkonem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 14 Cmo 479/2004 – 89, změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhověl, neboť
podle jeho názoru dohoda o převodu členských práv a povinností je relativně
neplatným právním úkonem. Žalobkyni (v tehdejším sporu v pozici žalované) marně
uplynula promlčecí lhůta k dovolání se neplatnosti uvedené dohody a Ing. A. B. jako žalobce v původním řízení námitku promlčení uplatnil. Na základě tohoto
rozsudku, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2005, se musela žalobkyně za
asistence Policie ČR vystěhovat z bytu v P., K. Uvedený rozsudek však byl
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, č. j. 29 Odo 50/2006 – 134,
zrušen. Veden právním názorem Nejvyššího soudu poté Vrchní soud v Praze vydal
rozsudek ze dne 2. 3. 2009, č. j. 14 Cm 242/2008 – 200, kterým potvrdil
zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2004, č. j. 52 Cm
56/2002 – 60, neboť shodně se soudem prvního stupně a soudem dovolacím dospěl k
závěru, že předmětná dohoda o převodu členských práv je absolutně neplatným
právním úkonem. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 3. 2009. V mezidobí si
žalobkyně byla nucena zajistit náhradní ubytování. Od 1. 1. 2006 do 31. 10. 2008, tedy po dobu 34 měsíců, obývala na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne
1. 1. 2006 mezi ní a Ing. P. J., byt na adrese, okres P. – v.. Od 1. 11. 2008
do 30. 6. 2009, celkem tedy 8 měsíců, obývala žalobkyně na základě nájemní
smlouvy, uzavřené s L. U., byt v P. – B.. Na základě smlouvy ze dne 7. 11. 2005
převedlo Lidové bytové družstvo Praha 8 předmětný byt do vlastnictví Ing. A. B. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 4. 6. 2009 Lidové bytové
družstvo Praha 8, aby protokolárně převzalo byt pod adresou P., K. a na základě
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 50/2009 – 134 a Vrchního soudu č. j. 14 Cmo 242/2008 – 200 jej předalo žalobkyni. Ing. A. B. se dopisem ze dne 30. 3. 2009 obrátil na žalobkyni a sdělil jí, že ačkoliv s rozhodnutími ve sporu
vydanými nesouhlasí, je připraven jí byt předat. Dne 28. 7. 2009 byl k
příslušnému katastrálnímu úřadu podán návrh na záznam vlastnického práva
žalobkyně k předmětnému bytu a spoluvlastnickým podílům na společných částech
domu. Tento návrh podepsali Ing. A. B. a Lidové bytové družstvo Praha 8, kteří
dále uzavřeli dne 28. 7. 2009 ohledně předmětného bytu a společných částí domu
a pozemku souhlasné prohlášení, v němž se shodli, že s ohledem na rozhodnutí
Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu Ing. A. B.
vlastnické právo k těmto nemovitostem vůbec nevzniklo, žádná práva k nim nemá a
jejich vlastníkem je Lidové bytové družstvo Praha 8. Žalobkyně dne 2. 9. 2009
uplatnila u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši
1.115.279,80 Kč, kterému nebylo ze strany žalované vyhověno. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
který zamítl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, požadované žalobkyní
ve výši 890.000,- Kč, s odkazem na ust. § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), neboť žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. Žalobkyně
měla od 24. 3. 2009, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze, šest měsíců k tomu, aby svůj nárok předběžně uplatnila u žalované, což
učinila dne 2. 9. 2009. Tím došlo ke stavení promlčecí lhůty. Žalobkyně podala
žalobu v této věci dne 8. 4. 2010, kdy již promlčecí lhůta uplynula (dnem 24. 3. 2010). Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jehož důvodnost opírá o dovolací důvod dle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovoláním napadla tu část výroku, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
náhradu nemajetkové újmy ve výši 890.000,- Kč. Pokud jde o zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, shledává jej žalobkyně v odlišné
rozhodovací praxi soudů ohledně dovoláním nastolené právní otázky a v tom, že
tato právní otázka dosud nebyla řešena dovolacím soudem. Konkrétně namítla, že
soudy nesprávně aplikovaly ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, když počátek běhu promlčecí
lhůty vztáhly ke dni 24. 3. 2009 z toho důvodu, že v tento den nabylo právní
moci konečné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009, č. j. 14 Cmo
242/2008 – 200. Žalobkyně se s tímto posouzením neztotožňuje, když za správný
počátek běhu promlčecí lhůty označuje datum 30. 6. 2009, kdy se svépomocí
nastěhovala do předmětného bytu, začala jej tedy pokojně užívat, a tedy až
tohoto dne se dozvěděla o vzniku škody. Proto by běh subjektivní promlčecí doby
měl začít až dne 30. 6. 2009, neboť pro počátek subjektivní promlčecí doby k
uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy je rozhodující, kdy se poškozený
dozví o vzniklé újmě. Tím, že žalobkyně mohla nezákonným soudním rozhodnutím
odňatá práva opět užívat, skončil protiprávní stav a k tomuto okamžiku teprve
vznikla škoda v celém rozsahu. V posuzovaném případě je nutno oddělit škody
vzniklé do 8. 4. 2009 od škod vzniklých později, tj. od 9. 4. 2009 do 30. 6. 2009. Ke dni 8. 4. 2009 mohla žalobkyně vědět pouze o vzniklých škodách do
tohoto dne, nikoliv o škodách následných, které teprve měly vzniknout. Minimálně škody v podobě nemajetkové újmy vzniklé od 9. 4. 2009 do 30. 6.
2009
nemohly být v žádném případě promlčeny, neboť žalobkyně o těchto škodách
nemohla ke dni 8. 4. 2009 vědět. V důsledku nezákonného rozhodnutí přišla o
obydlí, intimní sféru a soukromí, neboť až do dne 30. 6. 2009 musela žít v
pronajatém bytě. Teprve v uvedený den se jí podařilo nastěhovat se do
předmětného bytu, o který však musela i poté právně bojovat, protože družstvo
nerespektovalo rozhodnutí soudu a nadále ji odmítalo zapsat do seznamu členů. Za tohoto stavu tedy měly soudy přinejmenším náhradu nemajetkové újmy vzniklé
do 8. 4. 2009 zamítnout pro důvodnost uplatněné námitky promlčení a náhradu
nemajetkové újmy vzniklé od 9. 4. 2009 do 30. 6. 2009 žalobkyni přiznat. Zdůraznila, že v jejím případě šlo o trvající újmu. Dále žalobkyně uvádí, že
nemajetkovou újmu složenou z jednotlivých nároků, zejména ze ztráty obydlí,
soukromí, resp. intimní sféry žalobkyně, včetně jejího rodinného života, je
možno považovat za oddělitelné nároky, u kterých počíná běžet promlčecí doba
zvlášť a samostatně, i když jde o nároky vzniklé ze stejného nezákonného
rozhodnutí. Soudy se však tímto vůbec nezaobíraly, čímž je jejich rozhodnutí z
tohoto pohledu nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující zamítavý
výrok soudu prvního stupně a v návaznosti na to ve stejném rozsahu i rozsudek
soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl při posouzení otázky promlčení nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, způsobené jí nezákonným rozhodnutím, k
jinému řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Zároveň
se Nejvyšší soud dosud nezabýval otázkou promlčení nároku na náhradu trvající
nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát v režimu zák. č. 82/1998 Sb. Dovolání je důvodné. Žalobkyně se v rozsahu, který učinila předmětem dovolacího řízení, domáhala
náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nezákonným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, č. j. 14 Cmo 479/2004 – 89, a měla
spočívat v zásahu do jejího soukromí v důsledku nuceného vystěhování z
žalobkyní v té době užívaného bytu. Nezákonnost uvedeného rozsudku odvozuje od
toho, že byl k jejímu dovolání zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 50/2006, po kterém Vrchní soud v Praze nově rozsudkem ze
dne 2. 3. 2009, sp. zn. 14 Cmo 242/2008, rozhodl v její prospěch a žalobkyně se
tak mohla do svého bytu vrátit dne 30. 6. 2009. Podle § 32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři
roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží
promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno
(oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí,
jde-li o škodu na zdraví (odst. 2). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle
tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o
vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala
právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li
nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a
třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než
za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu
došlo (odst. 3). Speciální úpravu promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy upravuje
zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 32 odst. 3, který rozlišuje dva druhy
nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
první OdpŠk, a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené
délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. V obou případech
zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Tato formulace byla zjevně inspirována
určením počátku subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody, u kterého
běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu
nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní
poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií,
kterou lze prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (stanovisko a zde
odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách www.nsoud.cz) k závěru, že nemajetková újma vzniká v
důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud v zásadě
po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně
výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v
okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy
zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je
tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé
nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu
postupu dochází. V posuzované věci odvozuje žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy od
nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005 (srov. § 8
odst. 1 OdpŠk). Samotným vydáním daného rozhodnutí však žalobkyni jí tvrzená
újma (zásah do práva na soukromí v důsledku vystěhování z bytu) nevznikla. Ke
vzniku dané újmy došlo až v okamžiku, kdy byla žalobkyně nucena svůj byt
opustit. Od této chvíle se začala dozvídat o vzniku své újmy ve smyslu § 32
odst. 3 OdpŠk, a to s ohledem na pokračující charakter dané újmy každý den až
do doby, než v důsledku návratu žalobkyně do jejího bytu daná újma skončila
(Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že otázka, zda může žalobkyně požadovat
náhradu nemajetkové újmy i za dobu předcházející dni 24. 6. 2006, kdy nabyl
účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., nebyla předmětem dovolacího řízení a Nejvyšší
soud se k ní proto nemohl vyjádřit). Promlčecí doba by proto v případě daného
nároku počala běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém žalobkyně svou
újmu pociťovala. Vzhledem k tomu však, že podmínkou pro uplatnění práva na odškodnění
nemajetkové újmy je zrušení rozhodnutí, které ke vzniku nemajetkové újmy vedlo,
pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 věta prvá OdpŠk a teprve tímto okamžikem je
naplněn odpovědnostní titul státu, počíná subjektivní promlčecí doba běžet až
ode dne právní moci kasačního rozhodnutí, tedy obdobně jako u nároku na náhradu
škody podle § 32 odst. 1 OdpŠk. Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, uvedl, že není rozumného důvodu pro stanovení
různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody podle
§ 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3
OdpŠk (srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
96/2011). V posuzované věci proto počala šestiměsíční promlčecí doba (§ 32 odst. 3 OdpŠk)
ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy běžet dnem
následujícím po právní moci kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 (§ 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk), a to ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou
žalobkyně utrpěla do té doby. Dovodil-li odvolací soud, že promlčecí doba
počala běžet až po dni právní moci nového rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je
jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné.
Zároveň však nelze přehlédnout, že kasačním usnesením Nejvyššího soudu nebyl
odstraněn stav, který navodilo zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a
který žalobkyni působil újmu, jak je tomu třeba v případě zproštění obžaloby a
újmy způsobené samotným trestním stíháním (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). K odstranění tohoto stavu bylo
potřeba učinit další právní i faktické kroky, jež nebyly výlučně v dispozici
žalobkyně. Proto je třeba uzavřít, že újma žalobkyně pokračovala i poté, co
bylo první rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro nezákonnost zrušeno, a to až
do dne, kdy se žalobkyně svépomocí nastěhovala zpět do svého bytu, tj. do 30.
6. 2009. Nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni v době od právní
moci kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu do 30. 6. 2009 se promlčoval po
jednotlivých dnech, ve kterých se žalobkyně o existenci své újmy dozvídala, a
to v šestiměsíční promlčecí lhůtě (§ 32 odst. 3 OdpŠk).
Z uvedeného je zřejmé, že při stavění běhu promlčecí doby v průběhu předběžného
projednání nároku žalobkyně po dobu šesti měsíců od 2. 9. 2009 (§ 35 OdpŠk),
nedošlo k promlčení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí
vznikla v době od 8. 4. 2009 do 30. 6. 2009, neboť ohledně ní byla promlčecí
lhůta podáním žaloby dne 8. 4. 2010 zachována.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud neposoudil správně otázku promlčení
nároku žalobkyně na náhradu trvající nemajetkové újmy, způsobené jí nezákonným
rozhodnutím. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se
důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také v
daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu