29 Odo 50/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Petra Šuka v právní
věci navrhovatele Ing. A. B., zastoupeného JUDr. V. V., CSc., advokátem, za
účasti L. b. d. P., a M. B., zastoupené Mgr. M. W., advokátkou, o určení
členství v družstvu a provedení zápisu v seznamu členů, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 56/2002, o dovolání M. B. proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2005, č. j. 14 Cmo 479/2004-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2005, č. j. 14 Cmo
479/2004-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. července 2004, č. j. 52 Cm
56/2002-60, zamítl žalobu na určení, že členská práva a povinnosti v L. b. d.
P., (dále jen „družstvo“), náleží navrhovateli (výrok I.) a na uložení
povinnosti družstvu provést v seznamu svých členů zápis změny členství tak, že
od 1. listopadu 1999 přestává být členem družstva Ing. D. B. a stává se členem
navrhovatel (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že navrhovatel má
naléhavý právní zájem na určení členství v družstvu podle ustanovení § 80 písm.
c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť „tato žaloba je
preventivního charakteru, a má odvrátit stav ohrožení práva či nejistoty v
právním vztahu“.
S odkazem na provedené dokazování uvedl, že zemřelý manžel M. B. Ing. D. B.
se stal podle ustanovení § 179 občanského zákoníku [dále též jen
„obč. zák.“ (ve znění účinném do 31. prosince 1991)] uživatelem bytu o
velikosti 1 + 1 II. kategorie ve 3. poschodí v domě na K. 48, č. p.
23c v P. a ke dni 12. prosince 1985 se stal členem
L. b. d. v P. (dále jen „lidové bytové družstvo“). Dne 7. dubna 1986 byla
uzavřena mezi lidovým bytovým družstvem a Ing. D. B. dohoda o
užívání uvedeného bytu, na základě které došlo s účinností od 1. května 1986 k
přenechání bytu do osobního užívání na dobu neurčitou. Dne 10. dubna 1987
uzavřeli Ing. D. B. a M. B. manželství. Dohodou o převodu členských práv a
povinností ze dne 1. listopadu 1999 (dále jen „dohoda o převodu členských práv
a povinností“) převedl Ing. D. B. členská práva a povinnosti v družstvu na
navrhovatele.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo osobního užívání bytu Ing. D. B.
se dnem účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje
občanský zákoník, změnilo na nájem a po transformaci lidového bytového družstva
na družstvo (tj. k 18. lednu 1993) vzniklo manželům B. společné členství
manželů a společný nájem bytu. Z ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. pak
vyplývá, že veškerá práva a povinnosti vázaná k členství v družstvu náleží
oběma manželům a „otázku převodu členských práv musí řešit oba manželé“.
Vzhledem k tomu, že dohodu o převodu členských práv a povinností M. B.
nepodepsala, je tato dohoda absolutně neplatná podle ustanovení § 37 obč. zák.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 27. června
2005, č. j. 14 Cmo 479/2004-89, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že určil, že členská práva a povinnosti v družstvu náleží
navrhovateli. Dále uložil družstvu povinnost provést v seznamu svých členů
zápis změny členství tak, že od 1. listopadu 1999 přestává být členem družstva
Ing. D. B. a stává se jím navrhovatel, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s
právním závěrem o vzniku společného členství manželů B. v družstvu.
Nepovažoval však za správný závěr o absolutní neplatnosti dohody o převodu
členských práv a povinností v družstvu opírající se o ustanovení § 703 obč.
zák. Akcentoval, že pro nakládání se společným členstvím - právě proto, že jde
o manžele - platí ustanovení § 145 obč. zák. a vybočí-li právní úkon některého
z manželů z mezí daných tímto ustanovením, jde o relativní neplatnost právního
úkonu podle § 40a obč. zák. Byla-li dohoda o převodu práv a povinností
spojených s členstvím v družstvu uzavřena jen jedním z manželů,
jde o relativní neplatnost podle ustanovení § 40a obč. zák., které se žalovaná
v tříleté promlčecí lhůtě určené v ustanovení § 101 obč. zák. nedovolala a
námitka promlčení vznesená navrhovatelem je důvodná. Vzhledem k tomuto závěru
je nutno považovat předmětnou dohodu za platnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala M. B. dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do
důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, podle něhož (ne)platnost
dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu,
uzavřené podle ustanovení § 230 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
lze posuzovat podle ustanovení § 40a obč. zák. Namítá, že na společné členství
manželů v bytovém družstvu nelze pohlížet jako na součást společného jmění
manželů, a tedy pro právní úkony týkající se společného členství nelze použít
ustanovení § 145 obč. zák., který se vztahuje pouze na právní úkony týkající se
společného jmění manželů. Pro právní úkony týkající se společného členství v
bytovém družstvu, tj. i pro převod členství dohodou o převodu členských práv a
povinností, platí ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. a k takovému úkonu jsou
oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Dovolatelka dohodu o
převodu členských práv a povinností nepodepsala, je proto absolutně neplatná.
Vyjadřuje přesvědčení, že v řízení vyšly najevo další skutečnosti, ze kterých
měl soud prvního stupně i soud odvolací dospět k závěru, že dohoda o převodu
členských práv a povinností je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 obč.
zák. pro rozpor s dobrými mravy. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího
soudu, co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 229 obch. zák. členská práva a povinnosti může člen převést
na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Dohoda o převodu
členských práv a povinností na jinou osobu podléhá souhlasu představenstva
(odstavec 1 věta první a druhá).
Z ustanovení § 230 obch. zák. vyplývá, že převod práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody
nepodléhá souhlasu představenstva (věta první).
Otázkou platnosti dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu se Nejvyšší soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 19. listopadu
2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, v rozhodnutí ze dne 28. července 2005, sp. zn.
26 Cdo 2440/2004 a v rozhodnutí ze dne 19. října 2005, sp. zn. 29 Odo 582/2005.
Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, je-li k uzavření dohody o
převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu §
230 obch. zák. legitimován člen družstva a dohodu uzavřel pouze jeden ze
společných členů, je takováto dohoda absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
pro rozpor se zákonem, a to s ustanovením § 230 obch. zák. Zamýšlené důsledky v
podobě zániku členství a s tím spojený zánik nájmu bytu podle ustanovení § 714
věty první obč. zák. dosavadního člena bytového družstva však může vyvolat
pouze platně uzavřená dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na aplikaci
ustanovení § 40a a § 145 odst. 2 obč. zák., jež je
s výše uvedenými judikatorními závěry v rozporu, tak není správné. Nejvyšší
soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Za této situace považuje Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se důvodností
námitky, že dohoda o převodu členských práv a povinností je absolutně neplatná
podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
věta za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k ová
předsedkyně senátu