Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem v Ústí nad Labem, Na Stráni 26, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2011 č. j. 14 Co 148/2011-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina") a že jeho postup vůči stěžovateli je odepřením spravedlnosti, což pokládá stěžovatel za výraz protiústavnosti (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny).
Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, na základě usnesení soudu I. stupně ze dne 13. 6. 2003 č. j. Sd 10/2003-7 byla přijata do soudní úschovy od složitelky I.
V. částka 4 300,- Kč z důvodu, že složitelka měla důvodné pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem. Složitelka označila jako příjemce Zemědělské družstvo Malšovice a B. Ř. (stěžovatele). Usnesením ze dne 29. 8. 2006 č. j. Sd 10/2003-9 rozhodl okresní soud o tom, že pokud se o vydání předmětu úschovy nikdo nepřihlásí do tří roků ode dne vyhlášení usnesení, předmět úschovy připadne státu. Usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 19. 10. 2006. Stěžovatel podáním došlým soudu dne 24. 6. 2008 požádal o vydání předmětu úschovy, avšak 1.
příjemce s vydáním nesouhlasil, okresní soud proto usnesením ze dne 26. 1. 2009 č. j. Sd 10/2003-19 žádost zamítl. Stěžovatel následně podal žalobu dle § 185e o. s. ř. Řízení u okresního soudu vedené pod sp. zn. 27 C 44/2009 skončilo zastavením poté, co všichni vedlejší účastníci vyslovili v průběhu tohoto řízení souhlas s vydáním předmětu úschovy ve prospěch stěžovatele. Usnesení okresního soudu o zastavení řízení nabylo právní moci dne 16. 3. 2010. Podáním, došlým okresnímu soudu dne 12. 3. 2010, stěžovatel znovu požádal o vydání předmětu úschovy, přičemž k žádosti již řádně přiložil souhlas s vydáním 1.
příjemce i složitelky. Soud I. stupně žádost o vydání předmětu úschovy opětovně zamítl, neboť již uplynula lhůta tří let od vyhlášení usnesení o možnosti připadnutí úschovy státu. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, zejména se neztotožnil s názorem stěžovatele, že mu počala běžet lhůta k žádosti o vydání úschovy až dne 25. 5. 2006, tj. právní mocí rozhodnutí o dědictví po zemřelé matce, kdy, jak tvrdil v odvolání, "vstoupil do řízení". Podle § 185b o. s.
ř. se stal stěžovatel účastníkem řízení po nabytí právní moci usnesení o přijetí do úschovy, neboť jej složitelka označila za příjemce a od tohoto dne (25. 9. 2003) tudíž mohl o vydání předmětu úschovy požádat. Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že o vydání předmětu úschovy požádal již dne 24. 6. 2008 a tříletá lhůta tudíž byla zachována, neboť jak vyplývá z ust. § 185g odst. 3 o. s. ř., nemá podaná žádost na běh této tříleté lhůty žádný vliv, pokud jí nebylo pravomocně vyhověno. Soud I.
stupně se tudíž dle názoru odvolacího soudu zcela správně touto dříve podanou žádostí nezabýval. Odvolací soud se následně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelova žádost o vydání předmětu úschovy došlá soudu dne 12. 3. 2010 byla podána až po uplynutí zákonné tříleté lhůty k jejímu podání, když tříletá lhůta k podání žádosti uplynula dne 13. 2. 2010.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy a zejména vyjadřuje nesouhlas se soudem, že "podaná žádost nemá na běh tříleté lhůty žádný vliv, pokud jí nebylo pravomocně vyhověno", neboť takový závěr vychází dle názoru stěžovatele izolovaně z ust. § 185g o. s. ř., bez kontextu k ust. § 185e o. s. ř., podle kterého "byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli". Stěžovatel argumentuje, že postupoval v souladu se zákonem, s poučením daným mu soudem, a přesto se vydání úschovy nedomohl. Dle jeho názoru měl soud jeho opětovnou žádost o vydání úschovy odmítnout ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř. jako opakovanou a z úřední povinnosti rozhodnout tak, že se mu úschova vydává.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Ústavní soud předesílá, že ústavními stížnostmi týkajícími se shodné problematiky téhož stěžovatele se již zabýval v řízeních vedených pod sp. zn. III. ÚS 2185/11 ,
II. ÚS 2187/11 a
II. ÚS 2188/11 , v nichž byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Na závěry přijaté v citovaných usneseních proto Ústavní soud v nyní projednávané věci odkazuje a pouze z nich vyjímá následující.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci.
Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud pouze nad rámec podotýká, že závěrům obecných soudů, které jsou výsledkem interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto mu nezbylo než ji odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2011
Jiří Nykodým předseda senátu