Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Klimánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 26 Cdo 2241/2024-451, proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění usnesení ze dne 12. června 2024 č. j. 70 Co 43/2023-427 (tj. ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2022 č. j. 47 C 83/2021-233) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2022 č. j. 47 C 83/2021-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených (výroků) rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako žalobce se podanou žalobou po stěžovateli jako žalovaném domáhal vyklizení pozemků p. č. 4400/530, 4400/531, 4400/532, 4400/533, v k. ú. X, obec Y (dále též jen "předmětné pozemky" či "pozemky"). Žalobu odůvodnil tím, že výpovědí ze dne 8. 11. 2017, doručenou stěžovateli dne 7. 12. 2017, ukončil smlouvu o nájmu, kterou s ním uzavřel za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště, stěžovatel však pozemky nevyklidil, ani je neuvedl do stavu, v jakém mu byly předány, a nadále je užívá. Současně se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 2 412 332 Kč s úroky z prodlení, představující smluvní pokutu (za období od 2. 4. 2018 do 31. 12. 2019) za porušení povinnosti pozemky vyklidit a odevzdat.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi předmětné pozemky (výrok I.) a do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit částku 2 412 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 412 332 Kč za období od 31. 3. 2021 do zaplacení (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 128 617 Kč (výrok III.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (dále též jen "potvrzující část výroku I.") a ve výroku II. jej změnil (dále též jen "měnící část výroku I.") tak, že žalobu o zaplacení částky 2 412 332 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastník dovoláním. Stěžovatel podal dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku II. rozsudku městského soudu. Vedlejší účastník podal dovolání proti měnícímu výroku a výroku II. rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek městského soudu, ve znění opravného usnesení, ve výroku I. v části, ve které byl výrok II. rozsudku obvodního soudu změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 2 412 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 3. 2021 do zaplacení byla zamítnuta, a dále ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok II.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 7. 12 2017 mu byla doručena výpověď vedlejšího účastníka z nájmu předmětných nemovitostí, proti které se bránil podáním písemných námitek a následně podal žalobu na neplatnost výpovědi. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 1. 9. 2020 č. j. 51 C 27/2018-164 byla žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 13 Co 6/2021-226. Vedlejší účastník paralelně s tímto řízením podal dne 30. 3. 2021 žalobu, kterou se po stěžovateli domáhal vyklizení předmětných pozemků a zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 412 332 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník se žalobou nedomáhal odstranění jakýchkoli věcí, které se na pozemcích parkoviště nacházejí, a nedomáhal se ani "zákazu vstupu" pro stěžovatele na předmětné parkoviště. Obvodní soud žalobě vyhověl, aniž by zjistil, zda stěžovatel dál užívá předmětné parkoviště způsobem odpovídajícím nájemní smlouvě. Na místním šetření konaném dne 21. 10. 2021 nebylo zjištěno, že by stěžovatel užíval parkoviště (veřejně přístupnou místní komunikaci) nad rámec obecného užívání. Obvodní soud ani nezohlednil, že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně uvedl, že parkoviště neužívá (výlučně) a že jej vedlejší účastník může užívat sám. Stěžovatel tyto námitky uplatnil ve svém odvolání, městský soud však rozhodnutí obvodního soudu v této části potvrdil a následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil pro stěžovatele příznivý výrok (resp. část výroku I.) rozsudku městského soudu, kterým městský soud žalobu vedlejšího účastníka zčásti zamítl. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností se domáhá ochrany svých základních práv, zejména práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, ochrany práva činit vše, co není zákonem zakázáno, práva podnikat a ochrany vlastnického práva.
7. Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, proti potvrzující části výroku I. rozsudku městského soudu a proti výroku I. rozsudku obvodního soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ve vztahu k výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu a výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 18 a 19).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky, které užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem. Kromě námitky porušení ústavně zaručených práv však ústavní stížnost neobsahuje žádnou, natož pak ústavněprávní, argumentaci.
12. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že v předmětné věci vedlejší účastník jako pronajímatel a stěžovatel jako nájemce uzavřeli smlouvu o nájmu předmětných pozemků na dobu neurčitou za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště, v níž si mimo jiné sjednali možnost vypovědět nájem s tříměsíční výpovědní dobou bez udání důvodu. Dále si sjednali povinnost nájemce nejpozději ke dni skončení nájmu uvést předmět nájmu do stavu, v jakém mu byl předán, a předat jej pronajímateli. Pro případ, že nájemce závažným způsobem poruší jiné povinnosti než ty, které smlouva zmiňuje výslovně, byla ve prospěch pronajímatele sjednána smluvní pokuta. Stěžovatel složil jistotu ve výši 252 298 Kč. Pozemky jsou využívány jako veřejné hlídané parkoviště, jsou oplocené, s přesně určeným místem vjezdu a výjezdu a možností uzavření a uzamčení oplocením vzniklého prostoru bránou v oplocení.
13. Ze skutkových zjištění obecných soudů dále vyplývá, že v průběhu řízení o vyklizení předmětných pozemků obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2020 č. j. 51 C 27/2018-164, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 13 Co 6/2021-226, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (v pozici žalobce) domáhal podle § 2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, určení neplatnosti (neoprávněnosti) výpovědi z nájmu ze dne 8. 11. 2017, která mu byla doručena dne 7. 12. 2017; dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022 sp. zn. 26 Cdo 89/2022. Vedlejší účastník vyzval stěžovatele k vyklizení pozemků dopisy ze dne 17. 3. 2021 (v něm též určil lhůtu k zaplacení smluvní pokuty a současně na ni započetl složenou jistotu) a ze dne 1. 10. 2021, stěžovatel je však nevyklidil, nadále je užívá a provozuje na nich svou podnikatelskou činnost (kterou označuje jako poskytování ostrahy dopravním prostředkům zde zaparkovaným).
14. Pokud za takto zjištěného skutkového stavu dospěly obecné soudy shodně k závěru o povinnosti stěžovatele předmětné pozemky vyklidit a vyklizené předat ve stanovené lhůtě vedlejšímu účastníkovi (když stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti či důvody, pro které by uloženou povinnost nemohl splnit), nelze jejich postupu z hlediska ústavnosti cokoli vytknout. Jak bylo uvedeno výše, zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů, Ústavní soud nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy. Zasáhnout může Ústavní soud pouze v případně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Tato situace však v nyní posuzované věci nenastala.
15. Jde-li o napadený rozsudek Nejvyššího soudu, dovolací soud po přezkoumání dovolání dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že stěžovatel v dovolání nastínil jedinou otázku, podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda oznámení učiněné při soudním jednání o tom, že pozemky jsou vyklizené a volné pro užívání vedlejším účastníkem lze považovat za formální předání "longa manu". Touto otázkou však stěžovatel zpochybňuje právní posouzení věci městským soudem především prostřednictvím skutkových námitek (namítá, že pozemky jsou vyklizeny) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Nejvyšší soud současně přiléhavě podotkl, že na řešení této otázky, rozhodnutí městského soudu navíc ani nespočívá. Za situace, kdy městský soud zjistil, že předmětné pozemky nebyly vyklizeny a předány vedlejšímu účastníkovi (přičemž skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit), považoval Nejvyšší soud za nevýznamné zabývat se tím, zda pozemky mohly být předány "longa manu". Nejvyšší soud pro úplnost konstatoval, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, městský soud (i obvodní soud) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil, nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil řádně dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné, přičemž jeho závěrům nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
16. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 či ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 ) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
19. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu jako celku (viz vymezení ústavní stížnosti na jejím počátku, petit, v němž navrhuje v bodě II. zrušení celého rozsudku Nejvyššího soudu a bod 8 odůvodnění), kterým byl také zrušen rozsudek městského soudu v měnící části výroku I. a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před městským soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (včetně prostředků opravných), a teprve po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li spokojen s výsledkem řízení před obecnými soudy, bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky dalšího řízení, jež bude před obecnými soudy probíhat.
Stěžovatel tedy doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve výše uvedené části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když Ústavní soud neshledal ani důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost směřující proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, proti potvrzující části výroku I. rozsudku městského soudu a proti výroku I. rozsudku obvodního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že v uvedené části jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní stížnost proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu, proti výroku II. a (nákladovému) výroku III. rozsudku obvodního soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu