ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Bc. Veronikou Krpatovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 699/30, proti žalovanému Petru Klimánkovi, se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Do Lipin 2255, IČO 11221119, zastoupenému Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, o vyklizení a zaplacení částky 2.412.332 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 83/2021, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 70 Co 43/2023-427,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 70 Co 43/2023-427, se ve výroku I v části, jíž výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2022, č. j. 47 C 83/2021-233, změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 2.412.332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 3. 2021 do zaplacení, a ve výroku II o nákladech řízení ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
1. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení pozemků p. č. 4400/530, 4400/531, 4400/532 a 4400/533, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu na listu vlastnictví č. 2408 pro k. ú. Modřany, obec Praha (dále též jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“). Žalobu odůvodnil tím, že výpovědí ze dne 8. 11. 2017, doručenou žalovanému dne 7. 12. 2017, ukončil smlouvu o nájmu, kterou s ním uzavřel za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště, žalovaný však pozemky nevyklidil, ani je neuvedl do stavu, v jakém mu byly předány, a nadále je užívá. Současně se domáhal zaplacení částky 2.412.332 Kč s úroky z prodlení, představující smluvní pokutu (za období od 2. 4. 2018 do 31. 12. 2019) za porušení povinnosti pozemky vyklidit a odevzdat.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 4. 2022, č. j. 47 C 83/2021-233, uložil žalovanému do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat žalobci předmětné pozemky (výrok I) a do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit částku 2.412.332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.412.332 Kč za období od 31. 3. 2021 do zaplacení (výrok II) a náklady řízení ve výši 128.617 Kč.
3. Zjistil, že žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 29. 7. 2016 smlouvu o nájmu předmětných pozemků (části pozemních komunikací při ulici Nikoly Vapcarova v Praze) na dobu neurčitou, za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště (dále též jen „nájemní smlouva“), v níž si mimo jiné sjednali možnost vypovědět nájem s tříměsíční výpovědní dobou bez udání důvodu (čl. VI odst. 2). Dále si sjednali povinnost nájemce nejpozději ke dni skončení nájmu uvést předmět nájmu do stavu, v jakém mu byl předán, a předat jej pronajímateli (čl.
IV odst. 8). Pro případ, že nájemce závažným způsobem poruší jiné povinnosti než ty, které smlouva zmiňuje výslovně, byla ve prospěch pronajímatele sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z celkové roční výše nájemného za každý i jen započatý den porušování takové povinnosti, nejméně však 100 Kč denně (čl. V odst. 4). Žalovaný složil jistotu ve výši 252.298 Kč. Pozemky jsou využívány jako veřejné hlídané parkoviště, jsou oplocené, s přesně určeným místem vjezdu a výjezdu a možností uzavření a uzamčení oplocením vzniklého prostoru bránou v oplocení.
V průběhu řízení o vyklizení pozemků Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 51 C 27/2018-164, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 13 Co 6/2021-226, zamítl žalobu, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal podle § 2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), určení neplatnosti (neoprávněnosti) výpovědi z nájmu ze dne 8. 11. 2017, která mu byla doručena dne 7. 12. 2017; dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 89/2022. Žalobce vyzval žalovaného k vyklizení pozemků dopisy ze dne 17. 3. 2021 (v něm též určil lhůtu k zaplacení smluvní pokuty a současně na ni započetl složenou jistotu) a 1. 10. 2021, žalovaný je však nevyklidil, nadále je užívá a provozuje na nich svou podnikatelskou činnost (kterou označuje jako poskytování ostrahy dopravním prostředkům zde zaparkovaným).
4. Ujednání o smluvní pokutě (i přes námitky žalovaného) považoval za určité a platné; měl za to, že předpoklady § 433 o. z. nebyly naplněny, neboť to byl právě žalovaný, kdo v tomto právním vztahu vystupoval v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Předmětné pozemky jsou účelovou komunikací sloužící potřebě vlastníka, přístupné jen v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník či provozovatel uzavřeného prostoru (§ 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích); nejedná se o veřejné prostranství, nejsou veřejně přístupné, nelze je libovolně užívat. Žalovanému ani nepřisvědčil, že poskytování služby ostrahy uvnitř neuzamčeného oploceného prostoru je srovnatelné např. s průvodcovskou činností v centru Prahy. Uzavřel, že nájemní poměr skončil výpovědí ze strany pronajímatele dnem 1. 4. 2018 (pozn. NS – správně 31. 3. 2018), žalovaný nesplnil svou povinnost předat předmět nájmu žalobci a nadále jej proti jeho vůli užívá pro účely svého podnikání. Žaloba je tedy důvodná; žalobce také po právu na svou pohledávku z titulu smluvní pokuty započetl jistotu složenou žalovaným.
5. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění (opravného) usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 70 Co 43/2023-427, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (dále též jen „potvrzující výrok“) a ve výroku II jej změnil (dále též jen „měnící výrok“) tak, že žalobu o zaplacení částky 2.412.332 Kč „s příslušenstvím“ zamítl (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
6. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil svou povinnost po skončení nájmu vyklidit předmětné pozemky a vyklizené je předat žalobci (k čemuž byl povinen jak ze zákona, tak z nájemní smlouvy); dovolával-li se předání „longa manu“, pak toto nikterak neprokázal. Nesouhlasil však s jeho závěrem o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, podle nějž se smlouva o nájmu pozemku, která byla uzavřena za účelem provozování veřejného parkoviště v rámci podnikatelské činnosti nájemce, posuzuje jako smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání, ocitoval znění § 2314 o. z., které je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, obdobou § 2290 o. z. (upravujícího přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu), a proto jeho účel a smysl je třeba chápat obdobně. Dospěl také k závěru, že i když současná právní úprava neobsahuje právo nájemce bytu jej užívat až do pravomocného skončení řízení o neplatnost výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 4 a 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), je namístě nájemce chránit a stanovit, že nájemce má povinnost byt vyklidit – a tedy i prostory určené k podnikání – až v okamžiku, kdy je postaveno najisto, že nájem zanikl výpovědí. S odkazem na důvodovou zprávu dovodil, že ochrana vypovězeného podnikatele taktéž směřuje k ochraně jeho základních ústavně garantovaných práv, a to práva svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Postupoval-li žalovaný po obdržení výpovědi v souladu s § 2314 o. z. a po podání námitek včas uplatnil u soudu své právo na přezkum její „oprávněnosti“, pak po dobu trvání tohoto řízení (tedy i v období od 2. 4. 2018 do 31. 12. 2019, za které žalobce požaduje smluvní pokutu), mu stále svědčilo právo předmětné pozemky užívat v rámci jeho podnikatelské činnosti v souladu s vypovězenou nájemní smlouvou a v daném období tak nemohl porušit povinnost (sankcionovanou smluvní pokutou) je vyklidit. Proto v této části žalobu zamítl.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobce i žalovaný.
8. Žalobce, jehož dovolání směřuje proti měnícímu výroku a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda lze požadovat smluvní pokutu sjednanou v nájemní smlouvě, porušil-li žalovaný „prokazatelně“ svou povinnost (vyklidit a předat předmětné pozemky), i za dobu, kdy probíhá spor o neplatnost výpovědi smlouvy o nájmu a obě smluvní strany jsou v postavení podnikatele, tj. povinná strana není vůči oprávněné smluvní straně v postavení slabší strany.
Odvolacímu soudu také vytýkal, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, za jakých podmínek lze (ne)přiznat nárok na smluvní pokutu, která byla platně sjednána pro porušení smluvní povinnosti, kterého se povinná smluvní strana prokazatelně dopustila v období, za nějž je smluvní pokuta požadována. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, nemá oporu ve spise a neodpovídá důkazům provedeným soudem prvního stupně. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že probíhalo řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi (o takové řízení se ani nemohlo jednat, neboť výpověď byla v souladu s ujednáním ve smlouvě o nájmu dána bez uvedení důvodu), žalovaný se domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu.
Odvolací soud aplikoval judikaturu týkající se jiného typu sporů (o oprávněnost výpovědi) a na věc aplikoval právní normu, která na daný vztah nedopadá (§ 2314 o. z.). Za předpokladu, že smluvní pokuta byla stanovena v přiměřené výši, neexistuje žádné zákonné, smluvní ani judikatorní omezení, proč by nebylo možné jeho nároku na smluvní pokutu vyhovět; z judikatury lze nanejvýš dovodit obecný závěr, že po dobu řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi soudem nelze po nájemci požadovat vyklizení a předání předmětu nájmu, neplyne z ní však, že by po dobu trvání takového soudního sporu svědčilo žalovanému právo předmětné pozemky užívat v rámci jeho podnikatelské činnosti v souladu s nájemní smlouvou.
Zdůraznil, že žalovanému nesvědčilo právo užívat předmětné pozemky již od 2. 4. 2018, protože nájemní smlouva byla platně ukončena výpovědí k předcházejícímu dni. Zánik užívacího práva byl v řízení o neplatnost výpovědi pouze soudem potvrzen. Po celou dobu soudního sporu o neplatnost výpovědi tak žalovaný porušoval svou povinnost pozemky vyklidit, soudní řízení pouze tuto skutečnost postavilo najisto. Měl za to, že nárok na smluvní pokutu mu proto náleží i za období trvání soudního sporu o neplatnost výpovědi a vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 24.
9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019) nepostupoval podle § 2048 o. z.; došlo-li k porušení smluvní povinnosti, je třeba podle právní úpravy a relevantní judikatury smluvní pokutu sjednanou mezi dvěma podnikateli přiznat. Pouze smluvní pokutu, která by byla nepřiměřeně vysoká vzhledem k porušení povinnosti, jejíž splnění měla zajišťovat, lze podle § 2051 o. z. na návrh dlužníka snížit (poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn.
33 Cdo 1682/2007). Dovolací soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně zdůraznil, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty nelze dovozovat z délky časového období, za které je požadována, ani z její celkové výše, a že je-li přiměřená denní sazba smluvní pokuty, nemůže být nepřiměřená ani celková smluvní pokuta. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II potvrzuje a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
9. Žalovaný napadl dovoláním potvrzující výrok a výrok II rozsudku odvolacího soudu. Poukázal na to, že v průběhu řízení tvrdil, že parkoviště (pozemky) již neužívá způsobem sjednaným v nájemní smlouvě - neorganizuje a neposkytuje parkování, ale pouze ostrahu těm, kteří si ji u něj objednali. Namítal, že předmětné parkoviště je veřejnou komunikací, sledování parkoviště z vlastního strážního domku není užíváním parkoviště (podle nájemní smlouvy) a občasná pochůzka po parkovišti je užíváním veřejné komunikace v mezích obecného užívání.
Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že takovéto pochůzky (při poskytování ostrahy) jsou užíváním, pro které je třeba si pozemek (parkoviště) pronajmout, a že se tedy jedná o činnost, kterou lze „vyklidit“; odvolací soud se k jeho námitkám nijak nevyjádřil, pouze je implicitně odmítl. Měl za to, že neužívá-li pozemky (parkoviště) způsobem, jak je užíval podle nájemní smlouvy, a jen poskytuje ostrahu těm, kteří o ni mají zájem, je nemovitost vyklizena, není co vyklízet a vyklizení mu nelze uložit.
Odvolacímu soudu dále vytýkal
„vadné právní posouzení, které je v rozporu s rozhodovací praxí“ také stran (ne)zjištění přesného okamžiku odevzdání vyklizených pozemků a (ne)odstranění informačních tabulí a staveb na pozemcích. Za dosud dovolacím soudem neřešenou považuje otázku, zda oznámení učiněné při soudním jednání o tom, že pozemky jsou vyklizené a volné pro užívání žalobcem, lze považovat za formální předání „longa manu“. Namítal také, že kdyby otázka přesného času vyklizení a odevzdání (předání longa manu) byla právně významná, měl jej soud poučit o tomto svém právním názoru a dát mu možnost doplnit tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Navrhl, aby dovolací soud změnil prvostupňový rozsudek a rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá i v části týkající se vyklizení a předání pozemků.
10. Oba účastníci se k podaným dovoláním vyjádřili. Žalobce namítal, že dovolání žalovaného postrádá jakýkoli zákonný dovolací důvod, žalovaný tvrdí nesprávné právní posouzení ve věcech ryze skutkových, a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu v žalobcem napadené části a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
11. Dovolání účastníků byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení.
12. Dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Žalovaný v dovolání nastínil jedinou otázku (bod D dovolání), podle jeho názoru dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda oznámení učiněné při soudním jednání o tom, že pozemky jsou vyklizené a volné pro užívání žalobcem lze považovat za formální předání „longa manu“.
13. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (že pozemky jsou vyklizeny) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navíc na řešení této otázky, rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá. Zjistil-li odvolací soud, že předmětné pozemky nebyly vyklizeny a předány žalobci (skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit), je bez významu zabývat se tím, zda pozemky mohly být předány „longa manu“ (ostatně odvolací soud nijak nerozporoval, že by pozemky mohly být předány i tímto způsobem, uzavřel však, že žádné takové jednání žalovaný neučinil). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil, nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
14. Ve zbývající části dovolání žalovaný jen obsáhle polemizuje se závěry odvolacího soudu a žádné otázky neformuloval, pouze opakovaně konstatoval „vadné právní posouzení v rozporu s rozhodovací praxí“, aniž by však označil byť jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Naproti tomu otázka, již označil v dovolání žalobce a na níž v části týkající se měnícího výroku spočívá rozhodnutí odvolacího soudu – zda má pronajímatel právo na smluvní pokutu za nevyklizení pronajatých pozemků i za dobu, kdy běželo řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu pozemků podle § 2314 o. z. – nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena; dovolání je proto v této části přípustné a je i důvodné.
17. Nájemce, který obdržel výpověď z nájmu prostor sloužících podnikání, a prostory v souladu s touto výpovědí nevyklidil (vyklidí-li ho, považuje se podle § 2313 o. z. výpověď za platnou a přijatou bez námitek), se může výpovědi bránit podle § 2314 o. z. podáním námitek a žalobou na přezkum její oprávněnosti u soudu (jestliže si strany takový postup nevyloučily – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod číslem 105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současný občanský zákoník neobsahuje žádnou úpravu obdobnou § 711 odst. 4 obč. zák. (podle kterého nájemce nebyl povinen byt vyklidit, pokud podal ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu), a to ani ve vztahu k nájmu bytu, ani ve vztahu k nájmu prostoru sloužícího k podnikání. I přes absenci takovéto výslovné úpravy se pronajímatel před skončením sporu o oprávněnost výpovědi zpravidla vyklizení nájemce nedomůže. Posouzení oprávněnosti výpovědi je pro posouzení důvodnosti žaloby na vyklizení předběžnou otázkou, naplněnost výpovědního důvodu soud zkoumá zásadně jen v (speciálním) řízení podle § 2314 odst. 3 o. z., soud tedy musí vyčkat na jeho výsledek a až bude patrné, zda výpověď byla oprávněná, může rozhodnout o případném vyklizení (bývalého) nájemce. Pronajímateli ani nic nebrání, aby nárok na vyklizení uplatnil vzájemnou žalobou případně již v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi a soud tak vypořádal oba nároky (oprávněnost výpovědi a vyklizení) v jednom konečném rozhodnutí.
18. Okolnost, že nájemce nemá (dočasně – po dobu trvání sporu o oprávněnost výpovědi) soudem uloženou povinnost prostor vyklidit, ovšem neznamená, že nájemci trvá nájem a trvá tak i jeho právo prostor užívat.
19. V literatuře se objevuje (byť ve vztahu k nájmu bytu) i opačný názor (např. Selucká, M. Hadamčík, L. Nájem bytu a domu po rekodifikaci soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 175 - 177), z něhož vyšel odvolací soud také ve vztahu k nájmu prostoru sloužícího k podnikání, jenž má zato, že je namístě nájemce chránit a stanovit, že má povinnost vyklidit byt (prostory určené k podnikání), až v okamžiku, kdy je postaveno najisto, že nájem zanikl výpovědí, neboť nájem slouží k uspokojování základní lidské potřeby – lidsky důstojného bydlení (a podle odvolacího soudu je třeba tuto ochranu vztáhnout i na vypovězeného podnikatele). Tento názor však pomíjí, že skončil-li nájem, nemůže již jít o ochranu nájemce. Na místě není ani vztahovat ochranu nájemce bytu (zakotvenou v režimu relativně kogentní úpravy) bez dalšího na nájemce prostoru sloužícího k podnikání.
20. Byla-li dána výpověď po právu (je oprávněná), pak i když ji nájemce napadl žalobou podle § 2314 o. z., nájem skončí uplynutím výpovědní doby, a to bez ohledu na (ne)existenci řízení, v němž se nájemce domáhá přezkumu její oprávněnosti. Rozhodnutí soudu o (ne)oprávněnosti výpovědi je rozhodnutím jen deklaratorním.
21. Podle procesní nauky deklaratorní rozhodnutí se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní, založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod číslem 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 3077/22). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, uveřejněný pod číslem 60/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Ve sporu o oprávněnost výpovědi z nájmu nejde ani o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci, zda výpověď byla dána po právu, tedy zda byl naplněn výpovědní důvod (případně, zda je výpověď platná). Lze tedy shrnout, že rozsudek, jímž je rozhodováno o (ne)oprávněnosti výpovědi, je zjevně rozhodnutím deklaratorním, hmotné subjektivní právo, jehož existence byla takovým rozsudkem deklarována, tu existovalo již v době před vydáním rozsudku (obdobně – v poměrech určení neplatnosti výpovědi – též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007).
23. Shledá-li soud v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z., že výpověď byla nájemci dána po právu (tedy nájemce není úspěšný s žalobou na přezkum oprávněnosti výpovědi), skončil nájem uplynutím výpovědní doby a tím také nájemci skončilo právo užívat pronajaté prostory, a má proto povinnost je vyklidit. Je-li tato povinnost ujednáním stran utvrzena smluvní pokutou (§ 2048 o. z.), je nájemce povinen ji uhradit za celou dobu, kdy je v prodlení s jejím splněním. Skutečnost, že se (neúspěšně) bránil výpovědi žalobou podle § 2314 odst. 3 o. z., ho povinnosti zaplatit dohodnutou smluvní pokutu, nezprošťuje. Lze tedy shrnout, že skončil-li nájem uplynutím výpovědní doby, po jejím skončení má nájemce povinnost prostory vyklidit a užívá-li je i nadále, činí tak již bez právního důvodu; na tom nic nemění ani to, že se nájemce výpovědi brání žalobou u soudu podle § 2314 odst. 3 o. z. a domáhá se přezkumu její oprávněnosti. Samotnou skutečností, že soud po dobu trvání řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. nemůže nájemci uložit povinnost vyklidit užívané prostory, nájemci nevzniká nějaké „nové“ právo užívání, ani mu nezaniká povinnost prostory vyklidit. Mimořádné okolnosti užívání prostor po dobu trvání soudního řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi však lze zohlednit při případné moderaci smluvní pokuty.
24. V předmětné věci žalovaný po obdržení výpovědi z nájmu předmětných pozemků zaslal žalobci (ve lhůtě stanovené v § 2314 odst. 1 o. z.) námitky a posléze podal i žalobu u soudu. Byť se touto žalobou domáhal určení „neplatnosti“, nebylo (podle jejího obsahu) pochyb, že se jedná o žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 odst. 3 o. z. a soudy obou stupňů v souladu s ustálenou soudní praxí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019, a ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) takto žalobu také posoudily. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že žaloba byla zamítnuta, neboť soudy dospěly k závěru, že výpověď byla platná (mohla-li být smlouva vypovězena kdykoliv i bez důvodu, bylo nadbytečné zabývat se naplněností výpovědního důvodu – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3111/2019, uveřejněný pod číslem 93/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Protože žalovaný nebyl s žalobou na přezkum oprávněnosti výpovědi v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. úspěšný, skončil mu nájem uplynutím výpovědní doby, tedy k 31. 3. 2018, tím také skončilo jeho právo užívat předmětné prostory. Nevyklidil-li je po skončení nájmu, dostal se do prodlení se splněním této povinnosti a podle ujednání ve smlouvě o nájmu mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu.
26. Závěr odvolacího soudu, že po dobu, kdy probíhalo řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 2314 odst. 3 o. z., užíval žalovaný jako nájemce předmětný prostor oprávněně, a proto nebyl v prodlení s jeho vyklizením, tedy není správný.
27. Protože měnící výrok rozsudku odvolacího soudu není z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích námitek správný, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, dovolací soud ho podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami obsaženými v dovolání žalobce.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu