26 Cdo 1509/2019-156
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v
právní věci žalobkyně B. W., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem
Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12, proti žalované KMB
pekařství, cukrářství s.r.o., se sídlem v Miroticích, Školní 281, IČO 02975807,
zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Střelecká 437/4, o určení, že nájemní smlouva nezanikla, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 214/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2018, č. j. 19 Co
1116/2018-117, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2018, č. j.
19 Co 1116/2018-117, se v části, v níž potvrdil výrok II. rozsudku Okresního
soudu v Písku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 9 C 214/2017-56, kterým zamítl žalobu o
určení, že „nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a
žalovanou jako nájemcem dne 10. 3. 2017, jejímž předmětem jsou prostory ve
zvýšeném přízemí přístupné z dvorku a nákladové rampy sestávající se ze tří
místností včetně místnosti s nákladovou rampou umístěné v budově čp. XY, která
je součástí pozemku parcelní číslo st. XY v katastrálním území a obci XY
nezanikla žádnou z výpovědí učiněných žalovanou prostřednictvím podání ze dne
2. 10. 2017 označeného ‚vyrozumění ve věci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2017 a
reakce na výzvu k plnění‘, které bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2017“, v
části, v níž potvrdil výrok III. o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 9 C 214/2017-56, zamítl žalobu na určení, že nájemní smlouva uzavřená mezi
žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemcem dne 10. 3. 2017,
jejímž předmětem jsou prostory ve zvýšeném přízemí přístupné z dvorku a
nákladové rampy sestávající se ze tří místností včetně místnosti s nákladovou
rampou umístěné v budově čp. XY, která je součástí pozemku parcelní číslo st. XY v katastrálním území a obci XY, nezanikla odstoupením žalované ze dne 31. 5. 2017, které bylo zasláno žalobkyni formou prosté nepodepsané emailové zprávy ze
dne 31. 5. 2017 ve 22.16 hodin s předmětem „odstoupení od smlouvy,“ (výrok I.),
a na určení, že stejná nájemní smlouva nezanikla žádnou z výpovědí učiněných
žalovanou prostřednictvím podání ze dne 2. 10. 2017 označeného „vyrozumění ve
věci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2017 a reakce na výzvu k plnění,“ které bylo
žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2017 (výrok II.), a rozhodl o povinnosti
žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10
2018, č. j. 19 Co 1116/2018-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 10. 3. 2017
smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem jsou prostory ve zvýšeném
přízemí přístupné z dvorku a nákladové rampy sestávající ze tří místností
včetně místnosti s nákladovou rampou umístěné v budově čp. XY, která je
součástí pozemku parcelní číslo st. XY v katastrálním území a obci XY, a to na
dobu určitou od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2022, nájemné bylo dohodnuto ve výši
6.000 Kč, záloha na služby ve výši 2.000 Kč (dále též jen „Smlouva“). Dopisem
ze dne 2. 10. 2017 sdělila žalovaná žalobkyni, že trvá na odstoupení od
Smlouvy, které učinila podle § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, dále též jen „o. z.“ (důvodem bylo, že by nikdy Smlouvu neuzavřela,
jestliže by měla informaci, že se nebude moci připojit k odběru energií v
rozsahu nezbytném pro provoz pekárny), a zároveň jí sdělila, že z opatrnosti
podle § 2232 ve spojení s § 2205, 2227 a 2302 odst. 1 věta druhá o. z. Smlouvu
vypovídá bez výpovědní doby a pro případ, že by tyto výpovědní důvody nebyly
naplněny, dává výpověď s výpovědní dobou, a to z důvodů uvedených v § 2308
písm. b) o. z., neboť pronajatý prostor je z objektivních důvodů nezpůsobilý k
výkonu činnosti, k níž byl pronajat (provoz pekárny a cukrárny – výroben), a z
důvodů uvedených v § 2308 písm. c) o. z. ve spojení s § 2205 o. z., když
pronajímatel hrubě porušil své povinnosti vůči nájemci tím, že nepřenechal a
neudržoval předmět nájmu ve stavu, aby mohl sloužit k účelu, k němuž byl
pronajat (dále též jen „Dopis“). V odvolacím řízení doplnil dokazování dopisem
ze dne 2. 11.
2017 právní zástupkyně žalobkyně, v němž žalované sděluje, že
její tvrzení (v Dopise) ohledně uzavření nájemní smlouvy nejsou pravdivá, že
nebyly naplněny důvody odstoupení ani výpovědi a trvá proto na řádném plnění
povinností podle Smlouvy spočívajících zejména v řádné úhradě nájemného a
vytápění prostor (dále též jen „Dopis žalobkyně“). Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žaloba s takto
formulovaným petitem je podle svého obsahu žalobou na určení ve smyslu § 80
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), a že přes poučení soudu žalobkyně neprokázala, že by na
požadovaném určení měla naléhavý právní zájem. Žaloba nemůže plnit preventivní
funkci, neboť žalobkyně již u soudu prvního stupně podala žalobu na plnění
(domáhá se po žalované zaplacení dlužného nájemného), a v tomto řízení bude
soud posuzovat jako předběžnou otázku platnost Smlouvy a její trvání. Navíc, i
kdyby bylo žalobě vyhověno, nestaly by se právní poměry mezi účastnicemi
nesporné. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně měl žalobu posoudit podle §
2314 odst. 3 o. z., nepovažoval za důvodnou. Z obsahu žaloby nelze dovodit, že
jde o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., ani z obsahu Dopisu žalobkyně
jednoznačně nevyplývá, že by mělo jít o námitky ve smyslu § 2314 odst. 1 o. z.,
když v něm chybí výzva, aby žalovaná jako vypovídající strana vzala výpověď
zpět. Zdůraznil, že i kdyby se o námitky jednalo, nelze přehlédnout, že
žalobkyně podala žalobu na určení téhož dne, tedy 2. 11. 2017, a nikoliv po
uplynutí jednoho měsíce, jak to požaduje § 2314 odst. 3 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, vytýkala odvolacímu
soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího (a Ústavního) soudu při
výkladu právního jednání, vylíčení skutku v žalobě, pominul jak judikaturu
týkající se zdánlivosti a neplatnosti výpovědi (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo
3862/2015, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017), tak i poučovací
povinnost podle § 118a o. s. ř. Měla za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu nebyla doposud řešena otázka náležitostí námitek proti výpovědi a žaloby
podle § 2314 odst. 2 o. z., ani otázka, zda žaloba musí být podána jen v období
určeném v § 2314 odst. 3 o. z., a zda žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi
podle § 2314 o. z. je určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. Ačkoliv jednala
s žalovanou, nepodařilo se jí věc vyřešit smírně, proto jí nezbylo než se
bránit všem důvodům, pro které mělo dojít ke skončení nájmu a brojit proti
výpovědi. S ohledem na telefonické vyjádření žalované, že výpověď nevezme zpět,
podala ihned žalobu, neboť měla zájem na rychlém vyřešení věci. Poukázala na
odbornou literaturu, podle níž smysl námitkového řízení bude naplněn, bude-li
sděleno, co je namítáno, nemusí jít přitom jen o námitky vůči neoprávněnosti,
namítány mohou být i důvody neplatnosti či zdánlivosti, postačí i jen vyjádření
nesouhlasu. Protože s ohledem na postoj žalované podala žalobu ihned, mohla být
v určitém období považována za předčasnou, nicméně nebyla-li v tomto období
zamítnuta, pak plynutím času její předčasnost odpadla. Měla za to, že názory na
znění petitu žaloby se různí. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu k
naléhavému právnímu zájmu a k náležitostem žaloby a žalobního petitu (např. usnesení ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1076/2013, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Dále vytýkala soudu, že neměl ani opominout postoj
žalované, která sice tvrdí, že nájem zanikl, neplatí nájemné, avšak předmět
nájmu jí nepředala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výrok I. soudu
prvního stupně, kterým zamítl žalobu na určení, že Smlouva nezanikla
odstoupením žalované ze dne 31. 5. 2017, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že v dané věci jde o žalobu na určení
ve smyslu § 80 o. s. ř. a žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod
se odchýlit. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§ 80 o. s.
ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze
eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající
nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné
právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Významné je také, jakého
konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a
ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k
posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy,
jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit
celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva
žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě
neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího
právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale
až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod
číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze
dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v této části podle ustanovení §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Proti další části rozsudku odvolacího soudu, v níž potvrdil výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu na určení, že Smlouva „nezanikla
žádnou z výpovědí učiněných žalovanou prostřednictvím podání ze dne 2. 10. 2017
označeného ‚vyrozumění ve věci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2017 a reakce na
výzvu k plnění‘, které bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2017“, je však
dovolání přípustné, neboť při posouzení otázky vázanosti žalobním petitem se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázka
náležitostí námitek proti výpovědi z nájmu podle § 2314 o. z., ani důsledky
předčasně podané žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi, nebyla doposud
výslovně v rozhodnutí dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo
2031/2017, rozsudek ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný
pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že
požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s.
ř., aby z žaloby bylo
patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit
soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně,
určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti
(požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. nebo podle zvláštních právních
předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není),
soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve
výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným
návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci
výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to,
čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal. Žalobkyně v petitu své žaloby sice navrhuje, aby soud „určil, že Smlouva
nezanikla výpovědí (Dopisem)“, z jejího obsahu je však zřejmé, že v části
žaloby týkající se ukončení Smlouvy výpovědí zpochybňuje jak naplněnost
uplatněného výpovědního důvodu, tak i platnost této výpovědi a že své výhrady
vůči této výpovědi sdělila žalované ve lhůtě jednoho měsíce (Dopisem
žalobkyně); ustanovení § 2314 o. z. a (ne)dodržení postupu v něm uvedeného se
pak v průběhu řízení dovolávaly obě účastnice. Dá se tak podle obsahu žaloby (s
přihlédnutím k dalším doplňujícím tvrzením) uzavřít, že se žalobkyně domáhá
přezkumu oprávněnosti výpovědi, a že se jedná o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z. Okolnost, zda tvrzení žalobkyně a zjištění učiněná v průběhu řízení
postačují k závěru o důvodnosti žaloby, není pro posouzení, jaký nárok
žalobkyně svou žalobou uplatnila, významná. Je-li ze skutkových tvrzení zřejmé,
že žalobkyně má výhrady vůči naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu (s
výpovědí „nesouhlasí“) a platnosti (případně zdánlivosti) výpovědi z nájmu
prostor sloužících podnikání, a že má proto za to, že nájem „trvá“, „nezanikl“,
výpověď je „neplatná“ apod. a takto i formuluje svůj žalobní petit, lze sice
přisvědčit tomu, že formulace žalobního petitu není správná, soudu však nebrání
ani v projednání žaloby, ani v jeho správné formulaci (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 542/2019). Není
rozumný důvod, proč by měl soud jen pro nesprávnou formulaci petitu posuzovat
takovou žalobu podanou ve lhůtě stanovené v § 2314 o. z. jako obecnou žalobu na
určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Žaloba upravená v § 2314 o. z. je specifickou
žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve
lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi (zahrnující v sobě nejen
naplněnost výpovědního důvodu, ale i neplatnost a zdánlivost výpovědi – viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017),
žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem a ustanovení § 2314 o. z.
(není-li jeho použití vyloučeno dohodou stran) rovněž brání tomu, aby
naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi byla posuzována v jiném
řízení, a to i jako otázka předběžná. Správné nejsou ani závěry odvolacího soudu o náležitostech námitek (§ 2314
odst. 1 o. z.) a o důsledcích předčasně podané žaloby na přezkum oprávněnosti
výpovědi. Podle § 2314 odst. 1 o. z. vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho
měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky;
námitky vyžadují písemnou formu. Podle odstavce 2 nevznese-li vypovídaná strana
námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne. Podle
odstavce 3 vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do
jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď
zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti
výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí
výpovědi. Již z výslovného znění § 2314 odst. 1, 2 o. z. je zřejmé, že podání námitek je
nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi
soudem. Nesouhlasí-li vypovídaná strana s uplatněným výpovědním důvodem,
případně má-li za to, že výpověď je neplatná či zdánlivá, a chce se proto
domáhat u soudu přezkumu její oprávněnosti, musí vznést proti této výpovědi
námitky, a to v písemné formě a vypovídající straně je musí dodat do jednoho
měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena. Jen tak jí zůstane právo na
přezkoumání výpovědi u soudu (§ 2314 odst. 2 o. z.). Podle § 2314 odst. 3 o. z. má pak vypovídající strana možnost zvážit důvodnost uplatněných námitek a vzít
výpověď zpět, a to do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byly námitky doručeny. Obsah námitek § 2314 o. z. neupravuje, je-li však jejich smyslem seznámit
vypovídající stranu s tím, že vypovídaná strana s výpovědí nesouhlasí, a
umožnit jí předejít sporu o přezkum oprávněnosti tím, že výpověď vezme zpět,
pak postačí sdělení nesouhlasu, jejich obsahem nemusí být poučení vypovídající
strany o možnosti vzít výpověď zpět. Okolnost, že žaloba na přezkum oprávněnosti byla podána ještě před tím, než
vypovídající straně uplynula lhůta k zpětvzetí výpovědi, není sama o sobě
důvodem pro zamítnutí žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. Je-li v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) zřejmé, že lhůta pro
zpětvzetí výpovědi již vypovídající straně uplynula a výpověď nebyla vzata
zpět, pak soudu nic nebrání o této (původně předčasné) žalobě rozhodnout. Protože rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se určení, že Smlouva
„nezanikla žádnou z výpovědí učiněných žalovanou“, tj. v části týkající se
přezkumu oprávněnosti výpovědi (Dopis), z hlediska uplatněných dovolacích
námitek správný, dovolací soud ho v tomto rozsahu (včetně souvisejícího výroku
o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu