26 Cdo 2031/2017-516
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1,
zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova
502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o., se
sídlem v Brně – Veveří, Štefánikova 839/7, IČO: 49969927, zastoupené JUDr.
Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší
účastnice na straně žalobce Brněnských komunikací a.s., se sídlem v Brně –
Štýřicích, Renneská třída 787/1a, IČO: 60733098, zastoupené JUDr. Radkem
Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o vyklizení, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011, o dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co
373/2013-365, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co
373/2013-365, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2016, č. j.
50 C 16/2011-377, ve výrocích II., III. a IV., se zrušují a věc se vrací
Krajskému soud v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit „stánky o výměře 61,8 m2
v objektu podchodu v B., v katastrálním území M. B.,“ (dále jen „předmětné
prostory“, resp. „vyklizované prostory“ a „objekt podchodu“). K žalobě připojil
a v jejím textu výslovně odkázal na situační plánek, v němž bylo graficky
znázorněno schéma objektu podchodu, doplněné o popisky usnadňující orientaci v
tomto objektu vzhledem k jeho blízkému okolí, v daném schématu byl vyznačen též
půdorysný tvar tam situovaných prostor, jež byly jednotlivě označeny číslicemi. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě zejména uvedl, že je
vlastníkem předmětných prostor (jakož i objektu podchodu) a že žalovaná tyto
prostory užívá (po uplynutí sjednané doby nájmu, pravděpodobně prodloužené o
jeden rok, tj. nejpozději po 31. prosinci 2010) bez právního důvodu. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. června 2013, č. j. 50 C 16/2011-148, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
vedlejší účastnice. Konstatoval, že žalobce – přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) – neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní
břemeno o tom, že je vlastníkem vyklizovaných prostor, bez ohledu na to, zda
jsou samostatnou věcí (samostatnými věcmi) v právním smyslu nebo jsou součástí
objektu podchodu. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 49 Co 373/2013-365, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení
nemohla být zjednána náprava. Je tomu tak proto, že podle jeho názoru byla
žaloba na vyklizení předmětných prostor neprojednatelná, neboť neobsahovala
dostatečně určité vylíčení rozhodujících skutečností a žalobní návrh (petit). Z
jejího obsahu totiž nebylo zřejmé, zda se žalobce domáhal ochrany vlastnického
práva k objektu podchodu, jehož součástí jsou vyklizované prostory, nebo k
dotčeným prostorám jako samostatnému předmětu (samostatným předmětům)
vlastnického práva, a nelze tedy spolehlivě stanovit, o jaký právní vztah v
řízení šlo; navíc předmětné prostory řádně neidentifikoval, neboť jejich
označení toliko „čísly jednotek“ je zjevně nedostatečné a tuto nedostatečnost
nelze napravit ani za pomoci přiloženého situačního plánku, zvlášť šlo-li o
„pouhou kopii blíže neoznačeného dokumentu, kterou žalobce ani neučinil
součástí žaloby“. Uzavřel, že žaloba na vyklizení předmětných prostor tedy
představuje vadné podání, jehož nedostatky se měl soud prvního stupně pokusit
odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.; teprve po jejich odstranění mohl
žalobci poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. Jestliže naznačeným způsobem
nepostupoval a o žalobě jednal a meritorně rozhodl, zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za této situace odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení „§ 119a odst. 1
písm. a/“ (správně zřejmě § 219a odst. 1 písm. a/) o. s. ř. – zrušil a podle §
221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Předně namítla, že napadené rozhodnutí je z
důvodů tam rozvedených nepřezkoumatelné. Poté vyjádřila přesvědčení, že
odvolací soud aplikoval ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně měla za to, že při úvaze o
neurčitosti vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se odchýlil zejména od
právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28
Cdo 2692/2007, z něhož vyplývá, že v žalobě nemusí být uvedeny všechny
skutečnosti tak, aby soud měl dostatek informací o tom, jak má daný spor věcně
posoudit, nýbrž postačuje, aby si z těchto informací mohl učinit představu, o
čem bude v daném sporu rozhodovat (v této souvislosti zmínila rovněž nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 343/09). Při řešení otázky neurčitosti
žalobního návrhu (petitu) se pak měl odchýlit od právních názorů vyjádřených v
usneseních z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a z 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 842/2005, v nichž Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že požadavek
ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se
žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku, a že označí-li v žalobě přesně, určitě a
srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, soud nepostupuje v
rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého
rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se domáhal. Podle jejího mínění
postupoval žalobce při formulaci žaloby v souladu s uvedenými judikaturními
závěry a nepřicházel tedy do úvahy postup soudu podle § 43 o. s. ř.; o tom
svědčí rovněž skutečnost, že soud prvního stupně již žalobce k doplnění
skutkových tvrzení vyzýval. Z toho dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro
to, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen za použití § 219a odst. 1
písm. a/ o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud
napadené usnesení změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
žalované (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o
něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017
Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen
„o. s. ř.“). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky
projednatelnosti podané žaloby na vyklizení), při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatelka
uplatnila dovolací námitkou, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolacího soudu je však uvedená dovolací námitka zjevně
neopodstatněná, neboť odvolací soud v napadeném usnesení uvedl důvody, které
vedly k jeho přijetí, přičemž tyto důvody vyjádřil srozumitelně a pochopitelným
způsobem. Řízení před odvolacím soudem tak není postiženo vytýkanou vadou,
natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. návrh na zahájení řízení (žaloba)
musí kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat mimo
jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá.
V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí
údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě
má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s
jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není
povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení
předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký
právní poměr svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento
právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21.
května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97,
uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura; viz rovněž
usnesení Nejvyššího soudu z 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, a nález
Ústavního soudu z 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, tj. rozhodnutí, na něž
odkázala dovolatelka). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že
vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v
odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v
textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003
časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006,
uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen
„uveřejněná rozhodnutí“). Soudní praxe je ustálena rovněž v názoru, že
požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by byl povinen učinit soudu návrh
na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li v žalobě přesně, určitě a srozumitelně
povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, soud nepostupuje
v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého
rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se domáhal. Pouze soud rozhoduje,
jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění
výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí
dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21
Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 27.
dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 842/2005, na něž dovolatelka rovněž odkázala).
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru, že z obsahu žaloby nelze
spolehlivě stanovit, o jaký právní vztah v řízení jde. Z vylíčení rozhodujících
skutečností, jimiž žalobce odůvodnil požadavek na vyklizení předmětných
prostor, totiž jednoznačně vyplývá, že právní poměr, o nějž zmíněný nárok opírá
(právní důvod žaloby), vychází z ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§
3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů), podle něhož má vlastník právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (v tomto případě
užíváním předmětných prostor i po skončení nájemního poměru, tj. bez právního
důvodu); zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem
zadržuje. Okolnost, že z obsahu žaloby není zřejmé, zda jsou vyklizované
prostory samostatným předmětem (samostatnými předměty) vlastnického práva, nebo
součástí objektu podchodu, je v tomto směru nerozhodná, neboť i bez údaje o
věcněprávním charakteru předmětných prostor je evidentní, že v daném případě
jde právě o nárok na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák.
Za správný pak nelze pokládat ani názor o nedostatečné identifikaci předmětných
prostor. Podle přesvědčení dovolacího soudu žalobce ve skutečnosti
identifikoval vyklizované prostory dostatečně určitě (nezaměnitelně), a to
nejen slovním popisem uvedeným v žalobě, nýbrž i grafickým znázorněním
obsaženým v situačním plánku, který připojil k žalobě a v jejím textu na něj
výslovně odkázal (viz uveřejněná rozhodnutí). K tomu lze jen dodat, že
způsobilost situačního plánku posloužit k řádné identifikaci vyklizovaných
prostor nemůže nikterak ovlivnit (snížit) okolnost, že (snad) jde o „pouhou
kopii blíže neoznačeného dokumentu“, jak to vyjádřil odvolací soud. Za tohoto
stavu není pochyb o tom, že žalobce vylíčil skutek (skutkový děj), na jehož
základě svůj nárok uplatnil, v takovém rozsahu, který umožňuje jeho
jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Zbývá dodat,
že jestliže zároveň jasně uvedl, jakým způsobem se má jeho porušenému
vlastnickému právu poskytnout soudní ochrana (vyklizením předmětných prostor),
nemůže být pochyb ani o tom, že žaloba (ve spojení se situačním plánkem)
obsahuje rovněž přesné, určité a srozumitelné označení povinnosti, která má být
žalované straně (dovolatelce) rozhodnutím soudu uložena. Bez právního významu
je přitom okolnost, že v žalobním návrhu nebylo výslovně vyjádřeno, že situační
plánek má tvořit nedílnou součást rozsudečného výroku. Podstatné je, že žalobce
již při podání žaloby poskytl soudu dostatečný podklad k tomu, aby mohl
formulovat výrok svého rozhodnutí tak, že bude materiálně vykonatelný (v tomto
případě v režimu ustanovení § 340 až § 342 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že neobstojí důvody, pro které odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadené
usnesení tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, usnesení
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Současně podle
§ 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. zrušil rovněž usnesení ze dne 16. května
2016, č. j. 50 C 16/2011-377, a to v části, jíž soud prvního stupně odmítl
žalobu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků, vedlejší účastnice
na straně žalobce a tehdejšího vedlejšího účastníka na straně žalované J. R.
P., zemřelého 21. září 2016 (výroky III. a IV.), neboť v této části je citované
usnesení na zrušovaném rozhodnutí závislé (odklizením napadeného usnesení
odvolacího soudu se obnovují účinky zamítavého rozsudku soudu prvního stupně,
vedle něhož nemůže usnesení o odmítnutí žaloby obstát /žaloba nemůže být
současně zamítnuta i odmítnuta/). Pro úplnost zbývá dodat, že řízení o
odvoláních podaných proti dotčené části posledně uvedeného usnesení odvolací
soud zastaví (podle § 104 odst. 1 o. s. ř.), jelikož v jejich průběhu nastala
neodstranitelná překážka spočívající v tom, že účinky odvoláním napadeného
rozhodnutí v mezidobí pominuly (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, uveřejněného v časopisu Právní
rozhledy č. 11/2005, str. 416).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. l. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu