Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. J., právně zastoupeného JUDr. P. T., LL.M. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 2677/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 1 Co 11/2005, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. 19 C 55/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva , konkrétně právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po České republice, Ministerstvu spravedlnosti, omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč z titulu ochrany osobnosti z důvodu, že byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Klatovech pro trestný čin pomluvy a podle jeho názoru se jednalo o vykonstruovaný proces, jímž došlo k zásahu do jeho osobnostních práv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě není splněn základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované podle ust. § 13 občanského zákoníku, tj. existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil s odůvodněním, že obvinění z trestného činu, obžaloba a trestní příkaz jsou sice zásahem do osobnostních práv, nikoli však zásahem neoprávněným, neboť jde o zásahy zákonem za jím stanovených podmínek dovolené.
Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost opíral o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., neboť dle jeho názoru se o otázku zásadního právního významu nejedná. V odůvodnění dovolací soud konstatoval, že odvolací soud věc posuzoval v souladu s četnou judikaturou vztahující se k otázce oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu. Uvedl, že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen zákonem, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. V předmětné věci nebylo prokázáno, že v trestním řízení vedeném proti stěžovateli došlo k eventuálnímu excesu, tj. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce tohoto řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl zcela účelově, protiprávně a bez jakýchkoliv přímých důkazů odsouzen. Podal trestní oznámení na konkrétní osoby podílející se na jeho odsouzení a pokud by tato trestní oznámení byla vyřízena v souladu s platnými předpisy, musel by být zjištěn skutečný stav věci, tedy že tyto osoby postupovaly protiprávně. Stěžovatel se domnívá, že soudy nesprávně posoudily danou věc a neprovedly stěžejní důkazy jím navržené, a proto považovaly trestní příkaz za přiměřený zásah do jeho osobnostních práv.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdy se s takovým hodnocením sám neztotožnil.
Základem předmětného sporu projednávaného před obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda zásah do osobnostní sféry stěžovatele, spočívající v jeho obvinění a odsouzení pro trestný čin pomluvy formou trestního příkazu, měl povahu zásahu neoprávněného či naopak oprávněného. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, které se stěžovatel žalobou dovolával, totiž přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem, nebo k němuž nebylo dáno svolení dotčené osoby jako projevu její autonomie. V případě stěžovatele se jednalo o standardní postup orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v pravomocné odsouzení stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl odsouzen trestním příkazem ze dne 22. 8. 2001, aniž by proti němu v souladu s poučením podal odpor. Odpor proti trestnímu příkazu je řádným opravným prostředkem, který zákon stěžovateli v té době poskytoval.
Pokud tedy měl stěžovatel za to, že byl nespravedlivě odsouzen, měl se v prvé řadě bránit podáním odporu proti trestnímu příkazu jakožto řádného opravného prostředku a neučinil-li tak, nelze se přezkoumání uvedeného trestního příkazu domáhat až v řízení na ochranu osobnosti, které je řízením občanskoprávním.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), Ústavní soud již dříve judikoval, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci z ústavně právního hlediska neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat.
Ústavní soud konstatuje, že závěr obecných soudů o neprokázání protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatele, je z ústavního hlediska akceptovatelný. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv stěžovatele a za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu