Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Vaňharové, právně zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem se sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 70/2024-113 ze dne 25. dubna 2024 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně č. j. 8 C 28/2024-76 ze dne 7. února 2024, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Francesca Romea, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se u obecných soudů bránila žalobě z rušené držby, podané Francescem Romeem, vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem, u Okresního soudu ve Zlíně. Vedlejší účastník se této ochrany domáhal, neboť stěžovatelka vyměnila zámky u jím držené nemovitosti. S jeho držbou, které se vedlejší účastník ujal na základě darovací smlouvy uzavřené mezi ním a Stanislavem Vajdou (dědeček stěžovatelky), ovšem stěžovatelka nesouhlasila a domnívala se, že svým postupem vykonává prostou správu pozůstalosti, do které podle ní patří taktéž sporná nemovitost.
2. Okresní soud usnesením č. j. 8 C 28/2024-76 ze dne 7. 2. 2024 vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a stěžovatelce uložil povinnost zdržet se jednání, kterým by rušila držbu vedlejšího účastníka, a předat mu klíče od nových zámků. Soud jí zároveň uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Stěžovatelka podala odvolání, kterým se zabýval Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. Ten napadeným usnesením č. j. 58 Co 70/2024-113 ze dne 25. 4. 2024 rozhodnutí soudu prvního stupně povrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně garantovaná práva, a sice právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i právo na soudní a jinou právní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy nesprávně odmítly jí navržený důkaz výslechem účastníka řízení - tedy stěžovatelky samotné - pro nadbytečnost. Tvrdí rovněž, že okresní soud neoprávněně hodnotil tentýž důkaz, třebaže jej v řízení vůbec neprovedl, když konstatoval, že provedení důkazu by bylo nadbytečné i proto, že by prokázalo pouze dílčí "závady", které by neměly vliv na celkové posouzení, zda je dána držba vedlejšího účastníka, či není. Závěrem stěžovatelka namítá porušení svých základních práv a svobod i tím, že byla v napadeném usnesení odvolacího soudu nesprávně poučena o možnosti podat dovolání. Namítá ovšem, že v případě rozhodnutí o žalobě z rušené držby není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu].
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní stížnost však má subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její ústavně gararantovaná práva tím, že v řízení neprovedly jí navržený důkaz výslechem účastníka řízení, a to výslechem přímo jí samotné. Ústavní soud v tomto směřu ovšem stěžovatelce nemůže přisvědčit. Ústavní soud připomíná, že ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, naopak je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je nadbytečný (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 1589/24 ze dne 24. 7. 2024). To platí i pro stěžovatelkou navržený důkaz. Lze sice souhlasit se stěžovatelkou, že vypořádání okresním soudem bylo velmi stručné a soud jen velmi omezeně vymezil, proč shledává důkaz jako nadbytečný. Tento nedostatek však zhojil krajský soud, který podrobně vysvětlil (blíže viz bod 9 napadeného rozhodnutí krajského soudu), že požadavku stěžovatelky na provedení důkazu výslechem účastníka řízení pro nadbytečnost nevyhověl, jelikož by další důkaz nemohl mít na existenci držby vedlejšího účastníka vliv.
Stěžovatelce je tak zřejmé, jak soudy k tomu závěru dospěly.
8. Co se týče námitky pochybení soudu prvého stupně spočívajícího v neoprávněném hodnocení důkazu, stěžovatelce je možné přisvědčit v tom, že hodnotit a priori důkaz, který nebyl soudem proveden, nelze. Ústavní soud však uvádí, že v nyní posuzované věci nelze argumentaci okresního soudu použitou při odůvodnění, proč důkaz soud neprovedl, považovat za hodnocení důkazu. Jedná se totiž pouze o rozšíření argumentace pro odůvodnění závěru o neprovedení důkazu pro nadbytečnost. Ústavní soud proto neshledává postup okresního soudu jako problematický a nelze konstatovat, že by soud svým postupem zasáhl do stěžovatelčina práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces tím, že by opomenul zohlednit všechny důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Tyto závěry přitom odpovídají ústavním východiskům plynoucím z předchozí judikatury Ústavního soudu. Ani tato námitka proto důvody pro kasační zásah Ústavního soudu nezakládá.
9. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že krajský soud porušil její základní práva a svobody tím, že byla v jeho napadeném rozhodnutí nesprávně poučena o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, byť dovolání v tomto případě není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu].
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že dovolání v této věci není objektivně přípustné, když rozhodnutí o žalobě z rušené držby představuje zákonem vymezenou výjimku. Ústavní soud zároveň připomíná souladně s nálezem sp. zn. II. ÚS 3127/09 ze dne 17. 5. 2012 judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nesprávné poučení odvolacího soudu nemůže založit procesní právo - nárok účastníka řízení na připuštění dovolání, které by stálo v kontrapozici s kogentními procesněprávními normami upravujícími přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
10. Ústavní soud opakovaně rozhodl, že je porušením práva na přístup k soudu a důvodem pro jeho kasační zásah, pokud byl stěžovatel nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv v dané věci bylo dovolání přípustné (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2404/19 ze dne 24. 6. 2020). V citovaném nálezu ovšem došlo k tomu, že soud nesprávným poučením znemožnil stěžovateli využít prostředek k ochraně jeho práva, který mu zákon (občanský soudní řád) poskytuje. V posuzované věci ovšem k takovému porušení nedošlo, když stěžovatelka byla toliko nesprávně poučena o možnosti podat dovolání, které objektivně podat nemohla.
Krajský soud proto svým pochybením stěžovatelce využití žádného prostředku k ochraně jejích práv neznemožnil, když tento prostředek podle procesněprávním norem ani neměla. Ani toto pochybení proto není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. V posuzované věci se navíc stěžovatelka tímto nesprávným poučením neřídila, dovolání nepodala (jak Ústavní soud telefonicky ověřil) a rovnou podala ústavní stížnost.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu