Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 416/2024-1073 ze dne 28. března 2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 190/2023-1054 ze dne 16. října 2023 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 34 C 411/2015-1010 ze dne 24. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Plzeň, státní příspěvkové organizace, sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město ("okresní soud") sp. zn. 34 C 411/2015 se podává, že stěžovatelka pracovala pro vedlejší účastnici na základě pracovní smlouvy jako ošetřovatelka. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 11. července 2013 vypověděla (ke dni 30. září 2013) pracovní poměr se stěžovatelkou z důvodu uvedeného v § 52 odst. 1 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. září 2015 ("zákoník práce"). Učinila tak na základě posudku lékařky pracovně-lékařské služby MUDr. Hany Bejčkové ze dne 10. července 2013. Podle posudku stěžovatelka pozbyla dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci z důvodu obecných onemocnění. Tento lékařský posudek byl potvrzen Krajským úřadem Plzeňského kraje, Odborem zdravotnictví (přezkoumání lékařského posudku ze dne 30. září 2013). Od 1. října 2013 byla stěžovatelka hlášena na úřadu práce. Stěžovatelka se žalobou domáhala (po dvou částečných zpětvzetích žaloby) po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 084 433 Kč s příslušenstvím z titulů odškodnění ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (ode dne 1. června 2013 do současnosti) a náhrady nákladů léčení.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Vyšel z toho, že u stěžovatelky byly zjištěny dvě nemoci z povolání (ve skutečnosti byly zjištěny tři, ale první, zjištěná dne 12. února 1988, nebyla předmětem řízení) - pneumonie vpravo bazálně (zjištěna ke dni 10. dubna 2007) a pneumonie v pravém dolním plicním poli (zjištěna ke dni 20. dubna 2012). Dovodil však, že stěžovatelka nemá právo na odškodnění ztížení společenského uplatnění, neboť obě dvě její pneumonie byly vyléčeny, aniž by zanechaly na zdraví stěžovatelky následky trvalého rázu ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Dovodil, že i pokud by stěžovatelka právo na odškodnění ztížení společenského uplatnění skutečně měla, vedlejší účastnice (která stěžovatelce zaplatila v souvislosti s nemocí zjištěnou dne 20. dubna 2012 částku 850 000 Kč) jí na náhradě této újmy (zřejmě) přeplatila. Výše eventuálního odškodnění ztížení společenského uplatnění měla být správně stanovena právě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. v základní sazbě 120 Kč za 1 bod, nikoli (jak bylo učiněno) podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Neboť soud neshledal příčinnou souvislost mezi stěžovatelkou prodělanými nemocemi z povolání a snížením jejího výdělku, nepřiznal stěžovatelce ani náhradu za ztrátu na výdělku. Okresní soud nevyhověl ani požadavku stěžovatelky na zaplacení nákladů spojených s léčením s vysvětlením, že v části, ve které byl požadavek důvodný, vedlejší účastnice již plnila, ve zbytku šlo o náklady, které nebyly vynaloženy na léčení následků nemoci z povolání, nebo nebyly účelně vynaložené. Důvodným neshledal okresní soud ani požadavek na zaplacení částky 10 000 Kč, kterou stěžovatelka zaplatila své matce jako odměnu za poskytnutou péči. Podle okresního soudu nešlo o péči vymykající se míře únosné pro běžnou lidskou rodinnou solidaritu, na jejímž základě by stěžovatelce vznikl nárok na náhradu věcné škody podle § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Stěžovatelka nadto uplatnila tento nárok i za období, v nichž trpěla i jinými nemocemi, než nemocí z povolání.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že mezi zjištěnými nemocemi z povolání a stěžovatelkou tvrzenou újmou neexistuje příčinná souvislost. Krajský soud se rovněž ztotožnil s tím, že stěžovatelce byla na úhradě vynaložených nákladů již zaplacena vyšší částka, než kterou v řízení požadovala, a to včetně výdajů, které soud neposoudil jako náklady vynaložené v souvislosti s léčbou nemoci z povolání. Souhlasil s okresním soudem také v tom, že péče matky o stěžovatelku nepřesahovala míru běžné rodinné pomoci, zvláště jde-li o nejbližší rodinný vztah matky a dcery.
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. Dovolání stěžovatelka založila na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu krajským soudem a na nesouhlasu s hodnocením důkazů a z něj vyplývajících závěrů.
6. Stěžovatelka spatřuje pochybení soudů v tom, že se přiklonily k závěrům znaleckého posudku, který však její zdravotní stav a následky nemoci z povolání hodnotil odtrženě od reality a nezabýval se celou řadou důležitých lékařských zpráv. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že nemoci z povolání byly zcela vyléčeny, a uvádí, že nebyla klinikou pracovního lékařství z nemocí z povolání tzv. "oduznána" a je léčena pro předmětné nemoci z povolání stále (každoročně se podrobuje lékařskému posuzování se závěrem, že nemoci z povolání trvají). Stěžovatelka proto navrhovala provedení důkazu výslechem MUDr. Jany Malinové a vypracování revizního znaleckého posudku k odstranění rozporu mezi znaleckým posudkem a skutečným stavem, kdy je stěžovatelka klinikou pracovního lékařství pro nemoci z povolání léčena do současné doby. Stěžovatelka také upozorňuje, že okresní soud zamítnutí nároku stěžovatelky na úhradu částky 10 000 Kč (představující částku vynaloženou na zajištění základních potřeb stěžovatelky v době její nesoběstačnosti) odůvodnil § 19 a 35 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném do 31. července 1998 ("zákon o rodině"), tedy neplatným ustanovením.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
9. Stěžovatelka namítá několik pochybení obecných soudů, avšak svou opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich řádně odůvodněný pro věc stěžejní závěr, že důvodem ztráty její pracovní způsobilosti a s ní související ztráty na výdělku není nemoc z povolání, ale jiné, obecné onemocnění, a to zhoršení nálezu na pohybovém ústrojí, jež bylo také důvodem ke zvýšení stupně invalidity (konkrétně vertebrogenní algický syndrom a oboustranný syndrom sakroiliakálních kloubů na podkladě degenerativních změn při bolestech kyčlí při trochanterické burzitidě a koxartróza oboustranně).
10. Svou ústavní stížnost založila stěžovatelka na nesouhlasu se závěry znaleckého posudku, resp. s postupem znaleckého ústavu při jeho vypracování. Ústavní soud se s obsahem znaleckého posudku seznámil a neshledal, že by trpěl nedostatky, na které stěžovatelka poukazuje, tedy že by se znalecký ústav nezabýval lékařskými zprávami vztahujícími se ke stěžovatelkou prodělaným nemocem z povolání (např. na str. 8 posudku znalecký ústav uvádí lékařský posudek o bodovém ohodnocení bolesti pro nemoc z povolání ze dne 8.
července 2013, lékařský posudek o uznání nemoci z povolání ze dne 6. listopadu 2014). Lékařské zprávy a výpisy z dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň jsou podrobně rozvedeny na str. 5 až 13 znaleckého posudku. Má-li stěžovatelka za to, že znalecký ústav nevzal v úvahu některá vyšetření a zdravotní úkony, které stěžovatelka podstoupila, tyto v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje. Z obsahu spisu je však zřejmé, že stěžovatelka podala proti závěrům znaleckého posudku námitky, které znalecký ústav prostřednictvím svého zástupce, jenž byl slyšen při jednání soudu, odmítl a setrval na svém závěru, že obě nemoci z povolání byly vyléčeny, aniž by zanechaly na zdraví stěžovatelky následky trvalého rázu.
Pro danou věc je podstatné, že rozhodnutí v dané věci záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných (lékařských) znalostí, soud proto v souladu s § 127 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovil znalecký ústav (Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví), jenž vyhotovil znalecký posudek, jehož závěry stěžovatelka zpochybňuje.
11. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se mnohokráte Ústavní soud zabýval a konstatoval, že znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 132 občanského soudního řádu a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2253/13
ze dne 9. ledna 2014 (N 3/72 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Soud současně není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Uvedeným způsobem obecné soudy postupovaly. To je zřejmé z bodů 12 a 13 rozsudku okresního soudu, v němž soud popsal podklady, z nichž znalecký ústav vycházel, a vyhodnotil, že znalecký posudek je náležitě a logicky odůvodněn.
Zabýval se také tím, zda znalecký ústav vyčerpal zadaný úkol a zda přihlédl ke skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat. Dovodil, že závěry posudku jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s ostatními důkazy, naopak jsou s řadou jiných důkazů ve vzájemném souladu. Okresní soud tedy nepřevzal nekriticky závěry obsažené v posudku znalce, aniž by tento důkaz hodnotil způsobem plynoucím z § 132 občanského soudního řádu, nýbrž hodnotil závěry posudku v souvislosti s lékařskými zprávami a posudky dalších lékařů (MUDr.
Vendulky Machartové, Ph.D., doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., MBA, a MUDr. Hany Bejčkové). Nesouhlasí-li stěžovatelka se způsobem, jakým okresní soud provedené důkazy vyhodnotil, připomíná Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které mu do volného uvážení obecného soudu zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud pouze zjišťuje, zda je rozhodnutí soudu přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Stejně tak je na úvaze soudu, zda (zejména po slyšení znalců, kteří vypracovali znalecké posudky) vnímá potřebu odstranit rozpory v posudcích vypracováním revizního znaleckého posudku. Ze zásady volného hodnocení důkazů také plyne, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit. Není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, naopak je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný.
To platí i pro stěžovatelkou navržené důkazy, jejichž neprovedení řádně okresní soud odůvodnil v bodě 66 rozsudku. Okresní soud v rozsudku také podrobně vysvětlil, proč nevyhověl požadavkům stěžovatelky na zaplacení parkovného (bod 27), regulačních poplatků (bod 28), lázeňského pobytu (body 29 a 30) a cestovních výdajů (bod 32).
12. Krajský soud se zabýval i námitkou stěžovatelky, že se dosud podrobuje zdravotním prohlídkám z důvodu zjištěných nemocí z povolání. Uvedl, že tato skutečnost, která je dána nevydáním posudků o ukončení nemoci z povolání, nic nemění na správnosti závěru okresního soudu, že mezi zjištěnými nemocemi z povolání a stěžovatelkou tvrzenou újmou (jež má spočívat ve ztížení společenského uplatnění a ve ztrátě na výdělku) neexistuje příčinná souvislost. Stěžovatelka totiž pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci ošetřovatelky z důvodu obecných onemocnění. Ani tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
13. Vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že formalisticky odmítl její dovolání, ačkoliv v něm řádně vymezila dovolací důvody, není to opodstatněné. Stěžovatelka založila dovolání na výhradách proti správnosti zjištění skutkového stavu soudem. Podstatou dovolacích námitek je nesouhlas s tím, jaké důkazy krajský soud provedl, k jakým důkazům přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ani samotné hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 důvodně zpochybnit, aplikoval § 237 a násl. občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. Spatřovala-li stěžovatelka (v doplnění dovolání) v postupu krajského soudu odklon od judikatury dovolacího soudu v tom, že nepostupoval v souladu s § 132 občanského soudního řádu, Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně uvedl, že v postupu soudů zjevný rozpor s citovaným ustanovením neshledal.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu