Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 0 Nt 332/2019, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 To 235/2019-33, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny spolu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin obecného ohrožení podle ustanovení § 272 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele na základě nyní napadeného usnesení do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
3. Stěžovatel namítá, že po uplynutí tří měsíců u něj odpadl důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. S pominutím důvodu koluzní vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. však byl ponechán ve vazbě ze zbývajících vazebních důvodů [§ 67 písm. a) a c) tr. ř.]. Do dnešního dne přitom nebylo stěžovateli ani jeho obhájci doručeno žádné rozhodnutí, které by jeho ponechání ve vazbě řádně odůvodnilo. Proto dne 8. 5. 2019 podal žádost o přezkum pominutí důvodů vazby, přesto však státní zastupitelství nijak nekonalo a vazební důvod podle § 67 písm. b) tr.
ř. nezrušilo. Dle názoru stěžovatele svojí nečinností státní zastupitelství porušilo své zákonné povinnosti. Státní zastupitelství na místo toho vyhodnotilo stěžovatelovu žádost ze dne 8. 5. 2019 jako žádost o propuštění z vazby a postoupilo toto podání okresnímu soudu. Okresní soud pak následně rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby (která ve skutečnosti stěžovatelem nebyla podána) se zamítá. S ohledem na nestandardní průběh stěžovatel proti tomuto usnesení okresního soudu, které ani nyní nenapadá ústavní stížností, nepodal žádný opravný prostředek.
4. Byla-li na stěžovatele uvalena vazba podle § 67 písm. a) tr. ř., byly orgány činné v trestním řízení srozuměny s tím, že by se stěžovatel nacházel na své adrese trvalého pobytu, kde žije a dům, v němž bydlí, je v jeho osobním vlastnictví. Soudu předložil nejen svůj písemný slib, ale i písemnou záruku důvěryhodné osoby a současně soudu nabídl, že ihned odevzdá svůj cestovní pas a je ochoten strpět zákaz vycestování. S těmito argumenty se však okresní soud při rozhodování o vazbě vůbec nevypořádal, na místo toho slepě převzal argumentaci krajského zastupitelství, že důvodem pro uvalení vazby je mj. trestní minulost stěžovatele.
Obdobně se okresní soud nevypořádal ani s dalšími argumenty stěžovatele hovořícími proti uvalení vazby ze zbývajících důvodů. Okresní soud v napadeném usnesení dostatečně nezdůvodnil, proč je při uvalení vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. vyslechnutí některých osob považováno za natolik zásadní, že by stěžovatel svým pobytem na svobodě mohl jejich výpovědi ohrozit. Stejně tak okresní soud dostatečně nezdůvodnil uvalení vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatel rozporuje dosavadní proces přípravného řízení.
5. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
6. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 , (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
7. V nyní projednávaném případě a z napadeného usnesení okresního a následně i krajského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru o nutnosti uvalení vazby na stěžovatele na základě několika důvodů. Těmi stěžejními je okolnost, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že se bude skrývat nebo uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, což je dáno zejména hrozbou vysokého trestu, který je vymezen trestní sazbou v rozmezí 8 - 15 let. Stejně tak byl u stěžovatele dán důvod vazby podle § 67 písm. b) tr.
ř., a to zejména s ohledem na skutečnost, že trestný čin, pro který je stěžovatel stíhán, byl spáchán organizovanou skupinou, v níž stěžovatel vystupoval jako zadavatel. Stejně tak je odůvodněn i důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., kdy k tíži stěžovatele svědčí, že byl v minulosti již opakovaně soudně trestán; navíc nyní prověřované trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího trestu odnětí svobody (viz str. 3 - 4 napadeného usnesení okresního soudu).
8. Jakkoliv je pravda, že u stěžovatele ze zákona ke dni projednávání ústavní stížnosti pominul důvod vazby podle ustanovení § 67 písm. b) (viz § 72a odst. 3 tr. ř.), stěžovatel poněkud pomíjí, že do vazby byl vzat ze všech tří zákonných důvodů, a tedy že důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. u stěžovatele nadále přetrvávají, což ostatně dokládá i další rozhodnutí okresního soudu (viz str. 3 - 4 usnesení okresního soudu ze dne 27. 5. 2019, č. j. 0 Nt 352/2019-45), které stěžovatel v zákonné lhůtě nenapadl stížností a ani proti němu nebrojí nyní projednávanou ústavní stížností.
9. Ústavní soud obecně při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je sice bezpochyby rozhodnutím, které zasahuje do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu je kognice Ústavního soudu namístě pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V projednávaném případě přitom není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení § 67 a § 68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 18. 3. 2019, což ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením § 72a tr. ř.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné zásadní pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv věcně přehodnocovat.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu