Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 30 Cdo 892/2020-429, části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2019 č. j. 16 Co 351,352/2018-363, ve znění opravného usnesení ze dne 24. června 2019 č. j. 16 Co 351,352/2018-372, a výrokům II, III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.
října 2017 č. j. 23 C 120/2012-281, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. února 2018 č. j. 23 C 120/2012-293, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tamtéž specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve znění opravného usnesení, v částech výroku II, jimiž (i) bylo rozhodnuto o změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 50 625 Kč s příslušenstvím, a (ii) byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. Konečně stěžovatel navrhl zrušit i v záhlaví vymezený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II, III a IV. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení ústavních principů zakotvených v čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 23 C 120/2012 a vyžádaných dokumentů ze spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. 57 T 9/2008 učinil Ústavní soud následující zjištění.
3. Dne 19. a 20. 4. 1999 bylo stěžovateli sděleno obvinění ohledně skutku týkajícího se poskytnutí úvěru, a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, odst. 3 trestního zákona; v této části bylo trestní stíhání později zastaveno usnesením Policie České republiky ze dne 28. 12. 2001 č. j. ČVS: OV9 408/99-56. Na základě sdělení obvinění ze dne 2. 10. 2000 byl stěžovatel dále trestně stíhán ohledně skutku týkajícího se zadávání veřejných zakázek, a to pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání pro trestný čin podplácení bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 10. 2010 č. j. 11 To 51/2009-4192 z důvodu, že skutek nebyl trestným činem [§ 188 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Z téhož důvodu následně vrchní soud zastavil i trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, a to usnesením ze dne 13. 5. 2011 č. j. 11 To 10/2011-4297.
4. Stěžovatel se u obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 120/2012 domáhal vůči vedlejší účastnici (dále jen "ministerstvo") přiznání tří nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), v souvislosti s výše uvedeným trestním stíháním. Předně žádal nahradit škodu ve výši 891 825 Kč, jež spočívala v nákladech obhajoby vynaložených v trestním řízení. Dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání v období od 19. 4. 1999 do 13. 5. 2011, a to ve výši 100 000 Kč měsíčně; jelikož mu ministerstvo na tento nárok uhradilo částku 185 000 Kč, předmětem žaloby zůstala částka ve výši 14 291 666,50 Kč. Konečně stěžovatel požadoval nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, jež bylo vrchním soudem zastaveno z důvodu, že skutek nebyl trestným činem, a to ve výši 100 000 Kč za každý měsíc jeho trvání. Obvodní soud rozdělil posledně jmenovaný nárok na dvě části, z nichž první za období od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006 vyloučil k samostatnému řízení a postoupil věc městskému soudu, u něhož byla dále vedena pod sp. zn. 37 C 70/2014; předmětem řízení u obvodního soudu zůstala pouze část nároku za období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011 v celkové výši 6 053 335,50 Kč.
5. Obvodní soud předně uzavřel, že stěžovateli náležel nárok na náhradu nákladů obhajoby v celkové výši 221 549,55 Kč (byť v odůvodnění uvedl dílčí částky, jejichž součet činí o 450 Kč méně). Právo na náhradu za část úkonů shledal promlčeným, neboť ohledně skutků, kterých se tyto úkony týkaly, bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno již v roce 2002; některé uplatňované úkony pak vyhodnotil jako nedůvodné. Neshledal důvod pro násobení odměny za všechny úkony obhajoby z důvodu mimořádné obtížnosti a časové náročnosti podle § 12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, protože stěžovatel ani po poučení nedoplnil konkrétní tvrzení o náročnosti jednotlivých úkonů a pouze paušálně - souhrnně pro všechny úkony - zdůvodnil, že trestní věc byla složitá s ohledem na specifickou oblast armádních zakázek, obviněno bylo mnoho osob, vyrozumění o úkonech nebyla zasílána s předstihem a mnohé úkony probíhaly i v časných ranních hodinách.
6. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání obvodní soud - shodně se stěžovatelem i ministerstvem - konstatoval, že celková délka předmětného řízení byla nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k okolnosti, že trestní věc byla skutkově i procesně extrémně komplikovaná (s ohledem na rozsah trestní činnosti a vysoký počet obviněných), byla složitá i po právní stránce, stěžovatel se na délce řízení nepodílel a postup orgánů činných v trestním řízení byl v zásadě plynulý. Na základě těchto úvah obvodní soud dospěl k výsledné částce zadostiučinění ve výši 101 500 Kč. Jelikož ministerstvo stěžovateli již zaplatilo kompenzaci ve výši 185 000 Kč, obvodní soud mu nepřiznal žádné další plnění.
7. Při rozhodování o třetím žalobním nároku obvodní soud posuzoval pouze nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli v období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011. Předně uvedl, že tou dobou trvalo trestní stíhání již šestým rokem a nezpůsobovalo tak razantní zásahy do stěžovatelovy sféry jako v době po zahájení; stěžovatel nebyl omezen na osobní svobodě a reálně mu nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť nebyl dříve trestán a horní hranice trestní sazby činila dva roky. V posuzovaném období trvalo trestní stíhání zhruba pět let, s ohledem na jeho celkovou délku bylo však podle obvodního soudu namístě přiznat zadostiučinění v peněžité formě. Ke kritériu povahy trestné činnosti podotknul, že byl stěžovatel stíhán pro majetkovou trestnou činnost, která není společností vnímána jako tak zásadně zavrženíhodná jako například trestné činy proti životu a zdraví. Pokud jde o zásahy do profesní sféry, stěžovatel podle obvodního soudu ani přes poučení nedoplnil dostatečně konkrétní tvrzení, kdy, kde a s jakými potenciálními zaměstnavateli v rozhodném období jednal a jakým způsobem jimi byl odmítnut; ani svědci neuvedli, že by stěžovatele po roce 2006 jako uchazeče o zaměstnání odmítli. Ohledně kritéria medializace stěžovatelovy věci obvodní soud usoudil, že předložené články neidentifikovaly stěžovatele jménem ani podobiznou a byly s ním jen velmi obtížně spojitelné; nadto orgány činné v trestním řízení nikterak nevybočily z mezí své informační povinnosti. Stěžovatel podle obvodního soudu neprokázal, že by mu v předmětném období vznikla újma na zdraví, které dlouhodobě nebylo optimální, ani zásahy do rodinného života. Pokud jde o tvrzené zhoršení společenských vztahů v místě stěžovatelova bydliště, měl obvodní soud za to, že je nelze dovodit v době šesti let od zahájení trestního stíhání; nadto upozornil, že na zhoršení vztahů mohlo mít vliv i prohlášení konkursu na majetek "stěžovatelovy" obchodní společnosti X (dále jen "společnost"), k němuž došlo již v roce 2001. Obvodní soud následně uzavřel, že nemajetková újma spočívající v zásahu do osobnostních práv zahájením a vedením trestního stíhání vznikla stěžovateli v posuzovaném období pouze v nízké intenzitě, avšak přihlédl k tomu, že trestní stíhání bylo vedeno i před tímto obdobím, a proto mu přiznal zadostiučinění v peněžité formě, a to ve výši 50 000 Kč.
8. Obvodní soud proto napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení, uložil ministerstvu povinnost zaplatit stěžovateli 271 549,55 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývající částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V).
9. Stěžovatel i ministerstvo se proti rozsudku obvodního soudu odvolali. Městský soud snížil nárok na náhradu nákladů obhajoby o 40 625 Kč (tj. na 180 924,55 Kč), neboť obvodní soud nesprávně spočetl úkony právní služby, jež kompenzoval; ve zbytku se ohledně tohoto nároku se závěry soudu ztotožnil. Pokud jde o kompenzaci za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli vlivem nepřiměřeně dlouhého trestního řízení, městský soud posoudil výši zadostiučinění z hlediska stejných kritérií jako obvodní soud a přihlédl i k okolnosti, že trestní řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy; na základě těchto úvah dospěl k výsledné částce 128 566 Kč, tj. opět ve výši nižší než kolik činila ministerstvem vyplacená kompenzace.
10. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání městský soud uvedl, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zakládá odpovědnostní titul ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu, neboť pro účely tohoto zákona činí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nezákonným. Obvodní soud správně vyšel z judikatury, podle níž je stěžovatel povinen nemajetkovou újmu tvrdit a prokázat, a při posuzování výše zadostiučinění zohlednil všechna relevantní kritéria. Městský soud upozornil na další judikaturní požadavek, podle něhož musí výše zadostiučinění odpovídat jiným případům, které se s danou věcí v podstatných znacích shodují; vyzval proto stěžovatele i ministerstvo k předložení soudních rozhodnutí, z nichž plyne důvodnost či nedůvodnost uplatňované výše kompenzace. Ani jeden z účastníků však taková rozhodnutí nedoložil. Městský soud proto ve své databázi dohledal rozhodnutí sp. zn. 20 Co 239/2017 a sp. zn. 13 Co 276/2017, které se podle něj s projednávanou věcí v některých podstatných znacích shodovaly. K tomu uvedl, že "poškození byli stíháni za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 3 [trestního zákona], trestní řízení trvalo 9 let a 10 měsíců. V tam uvedených případech došlo k určitým zdravotním a psychickým problémům poškozených a byl prokázán zásah do rodinného či partnerského života." Tamní soudy v obou případech přiznaly poškozeným kompenzaci ve výši 50 000 Kč. Městský soud konstatoval, že stěžovateli hrozil trest s nižší trestní sazbou a nebylo prokázáno, že by došlo k zásahům do jeho zdravotní, profesní a lidské sféry pouze v důsledku trestního stíhání, neboť na ně nepochybně měla vliv i skutečnost, že se v téže době jeho společnost podnikající v oblasti armádních zakázek dostala do konkurzu, jenž nebyl vyvolán trestním stíháním. Ani význam řízení pro stěžovatele nemohl již být natolik vysoký, neboť neprobíhala žádná hlavní líčení a již od roku 2007 mu bylo známo, že bude trestní stíhání zastaveno - pouze nevěděl, z jakého důvodu. Městský soud následně uzavřel, že je namístě stěžovateli přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. V této souvislosti uvedl, že každé trestní stíhání má nepochybně vliv na narušení integrity poškozeného v různých sférách života, a je tak třeba tuto újmu v posuzované věci finančně kompenzovat.
11. Městský soud proto rozhodl napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, tak, že zastavil odvolací řízení co do částky ve výši 120 649 Kč s příslušenstvím, ohledně níž ministerstvo vzalo své odvolání dříve zpět (výrok I). Dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky ve výši 50 625 Kč s příslušenstvím; jinak rozsudek ve výroku I a ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok II). Konečně změnil nákladový výrok V (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
12. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné. Úvodem konstatoval, že se při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě omezuje jen na právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu a výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená; v případě stěžovatele takovou zcela zjevnou nepřiměřenost neshledal. Dále uvedl, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při stanovení výše peněžního odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání; ke skutečnosti, že bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem, přihlíží soudy při posuzování kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo pravomocným odsouzením. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když přihlédl k individuálním okolnostem případu, a to k povaze trestní věci, délce trestního řízení, jakož i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele s ohledem na jeho rodinný a společenský život, zdravotní stav, pracovní možnosti a medializaci případu; námitky, jimiž stěžovatel zpochybňuje výši přiznaného zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem podle Nejvyššího soudu není ani námitka nesprávnosti závěrů městského soudu ohledně předmětného trestního řízení, neboť nesměřuje proti právnímu posouzení, nýbrž polemizuje se skutkovým stavem; v této souvislosti upozornil, že otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou.
13. Pokud jde o srovnání s obdobnými případy, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se ani zde městský soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Plyne z ní, že je primárně na žalobci, aby uplatnil tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru, že žalobcem požadované zadostiučinění je přiměřené, byť je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak jejím tvrzením o nepřiměřenosti požadované výše kompenzace; není jistě vyloučeno a je naopak vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy známými mu z jeho činnosti.
Jestliže nicméně účastník řízení na obdobná rozhodnutí nepoukáže, není s takovým deficitem spojen důsledek nesplnění procesní povinnosti, ba dokonce neunesení břemene tvrzení, neboť stále platí zásada, že soud zná své právo a jeho výklad (judikaturu). V posuzované věci se městský soud od těchto závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť založil svůj rozsudek na rozhodnutích, jež mu byla známa z jeho úřední činnosti a která se v některých podstatných znacích shodovala s posuzovanou věcí.
Nejvyšší soud konečně nevyhověl stěžovatelově žádosti o přehodnocení otázky výše přiměřeného zadostiučinění odpovídající ekonomické realitě České republiky a setrval na závěrech svých dřívějších rozhodnutí, na něž odkázal.
14. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s principy vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu, zejména v nálezech ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 (N 45/88 SbNU 615) a ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. V této souvislosti argumentuje, že při určení výše kompenzace je možné vycházet ze srovnání s podobnými případy, to však musí být provedeno důkladně a přezkoumatelně. Obecným soudům vytýká, že v napadených rozhodnutích uvedenému požadavku nedostály; městský soud při porovnávání posuzované věci s obdobnou praxí vyšel ze dvou vlastních rozhodnutí, aniž konkretizoval okolnosti, v nichž se případy shodují nebo liší, a aniž uvedl důvod nezákonnosti tamních trestních stíhání.
15. Dále stěžovatel upozorňuje, že teprve po vydání napadeného rozhodnutí městského soudu zveřejnilo ministerstvo na webu https://justice.cz seznam srovnatelných soudních rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním s uvedením určitých znaků těchto případů. V této souvislosti argumentuje, že zatímco jemu bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši přibližně 661 Kč za jeden měsíc trestního stíhání, objevují se v seznamu i srovnatelné případy, v nichž měsíční výše kompenzace přesáhla částku 10 000 Kč.
16. Městskému soudu stěžovatel rovněž vytýká, že ho podrobil nespravedlivému a nerovnému zacházení, když po něm žádal doložit případy, v nichž bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve srovnatelné výši. Stěžovatel přes veškerou svou snahu neměl a ani nemohl mít taková rozhodnutí k dispozici, neboť rozsudky nalézacích a odvolacích soudů nejsou zveřejňovány; naopak ministerstvo, které má přístup ke všem rozhodnutím ve věci odpovědnosti státu za újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním, na výzvu nereagovalo. Městský soud následně sám vybral dvě soudní rozhodnutí, která se však co do výše zadostiučinění diametrálně lišila od případů nyní publikovaných na webu ministerstva. Neučinil tak v posuzované věci nic pro to, aby zabránil libovůli.
17. Výši přiznaného zadostiučinění považuje stěžovatel za zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou vzhledem k intenzitě újmy, která mu vlivem trestního stíhání vznikla, a s přihlédnutím k okolnosti, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že skutek vůbec nebyl trestným činem. Posledně jmenovanou okolnost obecné soudy nikterak nevzaly v potaz, a to navzdory judikaturním závěrům Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 (N 208/63 SbNU 419) a nálezu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305), podle nichž je samotné trestní stíhání způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", a je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, trvalo-li takové trestní stíhání delší dobu než v řádu týdnů či měsíců.
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
18. Ústavní soud si vyžádal výše odkazovaný spisový materiál, jakož i spis vedený městským soudem pod sp. zn. 37 C 70/2014, a vyzval Nejvyšší soud, městský soud, obvodní soud a ministerstvo, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti.
19. Nejvyšší soud se vyjádřil tak, že ústavní stížnost není přípustná ani důvodná, a proto má být odmítnuta, příp. zamítnuta. Ve svém podání stručně zrekapituloval obsah svého napadeného rozhodnutí, jenž je shrnut v bodech 12 a 13 tohoto usnesení, a Ústavní soud proto nepovažuje za nutné ho na tomto místě znovu opakovat.
20. Ministerstvo ve svém vyjádření navrhlo ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost. Předně argumentovalo, že stěžovatel pomíjí důvody, na jejichž základě příslušné soudy svá rozhodnutí založily, a účelově zamlčuje, že byla část nároku vyloučena k samostatnému řízení (sp. zn. 37 C 70/2014), v němž mu bylo přisouzeno zadostiučinění, jež spolu s plněním přiznaným v nynější věci přesahuje 500 000 Kč. Ministerstvo má za to, že je na obě řízení nutné nahlížet jako na jeden celek. V řízení sp. zn. 37 C 70/2014 byly posuzovány zásahy do osobnostní sféry stěžovatele vzniklé v průběhu první poloviny trestního stíhání, kdy jsou takové zásahy nejrazantnější a kdy byl stěžovatel i vazebně stíhán; výše přiznané satisfakce toto zohledňovala.
Naproti tomu v posuzovaném řízení byl projednáván nárok na náhradu újmy za druhou polovinu trestního stíhání, přičemž tvrzené zásahy do osobnostní sféry nebyly v předmětném období dostatečně prokázány. Úkory, které stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, vznikaly v první půli trestního stíhání; obvodní soud se s nimi vypořádal na str. 21 napadeného rozsudku. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel označil srovnatelné případy, byl v souladu s konstantní judikaturou a jeho nesplnění nebylo stěžovateli kladeno k tíži.
Stěžovatelovy námitky k nedostatečnému srovnání jeho věci s dvěma případy vyhledanými městským soudem považuje ministerstvo za bezvýznamné. Relevantní není ani tvrzení, že začalo na svém webu zveřejňovat přehled srovnatelných případů; v době rozhodování tato databáze neexistovala a není povinností ministerstva tyto údaje uveřejnit.
21. Městský soud ani obvodní soud na výzvu Ústavního soudu k vyjádření nereagovaly.
22. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice, stěžovatel však práva na ně reagovat nevyužil.
24. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v posuzované věci.
25. Stěžovatelovy námitky uplatněné v ústavní stížnosti se týkají postupu obecných soudů při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Ústavní soud se proto zaměřil na přezkum napadených rozhodnutí v rozsahu tohoto nároku.
26. Stěžovatelův nárok na přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání byl rozdělen do dvou časových období a následně projednáván v samostatných řízeních. V posuzované věci byl řešen nárok týkající se trestního stíhání v období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011, zatímco zadostiučinění za první část trestního stíhání v době od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006 bylo předmětem řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 37 C 70/2014. V něm byla stěžovateli zprvu přiznána peněžitá kompenzace ve výši 800 000 Kč (viz rozsudek městského soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 37 C 70/2014-178), kterou odvolací soud následně snížil na částku 460 500 Kč (rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2020 č. j. 3 Co 62/2019-259). Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 10. 2021 č. j. 30 Cdo 3352/2020-296) rozhodl městský soud o části nároku znovu tak, že za adekvátní považoval peněžité zadostiučinění ve výši 345 000 Kč, které bylo již stěžovateli pravomocně přiznané dřívějšími rozsudky, a ve zbytku nárok zamítl (rozsudek městského soudu ze dne 14. 2. 2022 č. j. 37 C 70/2014-314, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2022 č. j. 37 C 70/2014-319; tento rozsudek později nabyl právní moci). V posledně uvedeném rozhodnutí městský soud vyslovil, že trestní stíhání mělo zásadní negativní vliv na profesní a společenské poměry stěžovatele a bylo v prvních měsících značně medializováno, stěžovateli se však nepodařilo prokázat negativní následky v rodinných poměrech ani příčinnou souvislost mezi zdravotními problémy a trestním stíháním; taktéž konstatoval, že trestní stíhání muselo být stěžovatelem pociťováno mnohem intenzivněji zejména na počátku, tj. v období, o němž soud rozhodoval (viz body 36 a 41 rozsudku č. j. 37 C 70/2014-314).
27. Při stanovení výše zadostiučinění v posuzované věci vycházely obecné soudy předně z kritéria významu trestního řízení pro stěžovatele. Ten vyhodnotily jako nižší z důvodu, že zásahy do osobnostní sféry již nebyly v rozhodném období natolik intenzivní, jako tomu bylo těsně po zahájení trestního stíhání. Ústavní soud ve své judikatuře obecně připouští, že s trváním trestního stíhání může újma poškozeného nejen narůstat, ale také klesat [viz nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773), bod 33]. Klíčové je, aby obecné soudy učinily příslušný závěr po zvážení konkrétních okolností každého jednotlivého případu. V nynější věci považovaly soudy v tomto směru za rozhodné, že v posuzovaném období již nebyl stěžovatel omezen na osobní svobodě, jako bezúhonné osobě mu reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, nekonala se ani hlavní líčení a již od 28. 5. 2007, kdy nalézací soud vydal v pořadí první usnesení o zastavení trestního stíhání, bylo stěžovateli známo, že jeho trestní stíhání bude zastaveno. Sporným byl pouze důvod, pro který se tak stane (viz body 23 a 59 napadeného rozsudku městského soudu a str. 21 napadeného rozsudku obvodního soudu). Tyto úvahy z hlediska Ústavního soudu dostatečně odůvodňují výše uvedený závěr o nižší intenzitě působení trestního stíhání v posuzovaném období.
28. Pokud jde o zohlednění kritéria povahy trestné činnosti a trvání zásahu, považuje Ústavní soud závěry obecných soudů za přijatelné. Obvodnímu soudu je třeba pouze vytknout, že trestnou činnost, pro niž byl stěžovatel v posuzovaném období stíhán, zjevně nedopatřením charakterizoval jako majetkovou, přestože na jiných místech v rozsudku o ní hovoří jako o hospodářské (srov. str. 19 a 21 napadeného rozsudku). Obstojí i způsob, jímž soudy hodnotily hledisko medializace případu v posuzovaném období, kdy orgány činné v trestním řízení v tomto ohledu nijak nevybočily z mezí jim stanovených a stěžovatelem předložené články bylo možné jen obtížně spojit s jeho osobou. Ústavní soud v tomto směru již dříve akceptoval právní názor, že stát není odpovědný za medializaci věci, dojde-li k ní bez jeho přičinění (viz usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2119/22 ).
29. Při posuzování hlediska následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře stěžovatele se obecné soudy zabývaly jeho tvrzeními o zásahu do zdraví, rodinného, společenského i profesního života dostatečně. Dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal svá - místy nedostatečně konkrétní - tvrzení, že by negativní následky v rozhodném období nastaly, nadto v důsledku nezákonného trestního stíhání. Z rozsudku městského soudu se podává, že tvrzené zásahy nelze jednoznačně přičíst trestnímu stíhání, neboť se na jejich vzniku nepochybně podílel i faktor konkursu na majetek společnosti stěžovatele, který nebyl vyvolán trestním stíháním (viz bod 59 napadeného rozsudku).
30. Zmíněný konkurs se týkal majetku společnosti, v níž stěžovatel působil jako člen představenstva a jejímž byl podle svého tvrzení jediným akcionářem. Konkurs byl prohlášen dne 27. 2. 2001, a to na základě věřitelského návrhu ze dne 15. 3. 1999, přičemž trval i v posuzovaném období; v usnesení o prohlášení konkursu příslušný soud konstatoval, že společnost nebyla schopna již po dobu delší než tři roky hradit své splatné závazky v celkové výši přibližně 650 000 000 Kč (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
2. 2001 sp. zn. 13 K 30/99, které je založeno mezi přílohami spisu sp. zn. 23 C 120/2012). Podle názoru Ústavního soudu se tak z rozhodnutí o prohlášení konkursu nepochybně podává, že úpadek společnosti měl původ v okolnostech, jež časově předcházely okamžiku zahájení trestního stíhání. Závěr městského soudu, že prohlášení konkursu na majetek společnosti nebylo důsledkem trestního stíhání, proto neshledává svévolným. Stejně tak obstojí i závěr, že neexistuje jednoznačná příčinná souvislost mezi stěžovatelem tvrzenými zásahy do osobnostní sféry a nezákonným trestním stíháním, a to právě s odkazem na prohlášený konkurs.
Stěžovatel v ústavní stížnosti i na mnoha místech ve svých podáních před obecnými soudy zdůrazňoval, jaký význam pro něj měly vysoká prestiž, široké uznání a výsadní postavení v oboru vojenského letectví a letecké techniky, jenž mu byl po celý život zdrojem příjmu i koníčkem; pozice úspěšného a renomovaného podnikatele a odborníka v oboru byla pro stěžovatele klíčová z hlediska jeho osobní identity, a to v oblasti profesní, společenské i ryze osobní. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že příčinu stěžovatelem tvrzených zásahů lze spatřovat i v okolnosti, že byl prohlášen konkurs na majetek společnosti, jejímž prostřednictvím stěžovatel podnikal v oblasti, kterou považoval pro svůj život za zcela ústřední, je takový závěr z pohledu Ústavního soudu akceptovatelný.
31. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s judikaturními závěry ohledně dopadu "lichých" obvinění do osobnostní sféry obviněného (zejména pak se závěry vyslovenými v odkazovaných nálezech sp. zn. III. ÚS 1976/09 a sp. zn. I. ÚS 2551/13 ). Okolnost, že byl obviněný trestně stíhán pro skutek, který nebyl trestným činem, bezpochyby významně napovídá vzniku nemajetkové újmy, nezakládá však sama o sobě nárok na přiměřené zadostiučinění v určité výši tak, jak dovozuje stěžovatel. Stěžovateli je nutno přisvědčit v námitce, že obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění výslovně nezohlednily okolnost, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu (tj. že skutek nebyl trestným činem). Nejvyšší soud sice v napadeném usnesení podotknul, že soudy mají při stanovení zadostiučinění k této okolnosti přihlížet, vzápětí však konstatoval, že městský soud postupoval při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s judikaturou dovolacího soudu a stěžovatelovy námitky, jimiž zpochybňuje výši konečné částky, nemohou založit přípustnost dovolání. Ústavní soud pečlivě zvážil okolnosti posuzované věci a dospěl k závěru, že tento nedostatek odůvodnění není takového druhu, aby opodstatnil zrušení napadených rozhodnutí pro jejich neústavnost. V této souvislosti vzal v úvahu, že si obecné soudy byly důvodu zastavení stěžovatelova trestního stíhání nepochybně vědomy a při svých úvahách o výši přiměřeného zadostiučinění tuto okolnost měly na zřeteli [městský soud výslovně zmínil důvod zastavení stěžovatelova trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu v bodě 56 rozsudku] a explicitně posoudily individuální okolnosti případu ze všech ostatních hledisek odkazovaných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí (viz str. 3 napadeného usnesení).
32. Obecné soudy proto nevybočily při svém rozhodování z ústavněprávních mezí, když na základě výše uvedených úvah dospěly ke konečnému závěru, že stěžovateli vznikla v posuzovaném období vlivem nezákonného trestního stíhání nemajetková újma v toliko nízké intenzitě.
33. Konečně se Ústavní soud zaměřil na stěžovatelovu námitku týkající se absence důkladného a přezkoumatelného porovnání jeho věci s obdobnými případy. Stěžovatel trefně poukazuje, že v době vydání napadeného rozhodnutí městského soudu ještě nebyl veřejně přístupný přehled umožňující porovnání výše přiměřených zadostiučinění přiznaných v jednotlivých případech; ten ministerstvo uveřejnilo až později po opakovaných apelech Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Z této okolnosti však neplyne, že by městský soud svou výzvou k dotvrzení srovnatelných případů porušil rovnost stran. Jak stěžovatel sám připouští, požadavek uvést srovnání s jinými případy pro žalobce i dříve vyplýval z judikatury Nejvyššího soudu, jeho nesplnění však nesmělo být žalobci kladeno k tíži ve smyslu následku nesplnění procesní povinnosti (viz i str. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Taková situace v posuzované věci nenastala. Městský soud při absenci odkazu na konkrétní srovnatelné případy stěžovatele nijak nesankcionoval, nýbrž vyšel z případů, jež mu byly známy z vlastní rozhodovací činnosti.
34. Stěžovateli lze přitakat, že soudy jsou obecně povinny posuzovat podobné případy důsledně a přezkoumatelným způsobem (viz např. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2175/16 , bod 21). Městský soud zvolil případy, jež považoval za srovnatelné pro stanovení výše přiznaného zadostiučinění, a poté provedl velmi stručné posouzení, které konkrétní okolnosti srovnávaných případů jsou podobné, resp. odlišné. Srovnával přitom povahu trestné činnosti, délku trestního řízení, jakož i dopad trestního stíhání do soukromého života poškozených a na jejich zdraví, tyto však nijak blíže nekonkretizoval (viz bod 58 jeho rozsudku). Byť je tato absence jakékoli specifikace negativních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozených obecně nepřípustná, v posuzované věci nemohla být stěžovateli k tíži. Podle městského soudu totiž stěžovatel - na rozdíl od poškozených v porovnávaných případech - neprokázal, že by mu vlivem trestního stíhání v posuzovaném období byly způsobeny tvrzené zásahy do osobnostní sféry. Tento nedostatek odůvodnění proto neopodstatňuje kasaci napadeného rozhodnutí městského soudu.
35. Stěžovatel sice správně poukazuje, že částka zadostiučinění ve výši 661 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání v posuzovaném období se pohybuje na samé dolní hranici rozmezí přiznávaných částek, jež se podávají z přehledu zveřejněného ministerstvem. Nijak však nezohledňuje specifické okolnosti, jimiž se posuzovaná věc vyznačuje a na něž Ústavní soud upozorňoval již výše v tomto usnesení. Předně byl předmětem posouzení nárok na nemajetkovou újmu za období "druhé poloviny" trestního stíhání, kdy podle zjištění obecných soudů trestní řízení již nepůsobilo na stěžovatele tak intenzivně jako na počátku. Zadruhé pak stěžovatel neprokázal, že by v posuzovaném období utrpěl tvrzené zásahy do osobnostní sféry, nadto v příčinné souvislosti s trestním stíháním.
36. Z těchto důvodů jsou zcela nepřípadná srovnání s řízeními, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje a v nichž se poškozeným dostalo zadostiučinění ve výši přesahující 10 000 Kč měsíčně. Co do významu trestního řízení pro poškozeného či intenzity dopadů do osobnostní sféry nelze tyto případy s posuzovanou věcí poměřovat. Ať již proto, že tamní obviněný byl aktivním politikem, jemuž trestní stíhání zapříčinilo konec politické kariéry a promítlo se i do rodinného života (sp. zn. 72 Co 83/2013), nebo v rozhodné době trpěl rakovinou a trestní stíhání mu hatilo radost z narození potomka (sp. zn. 71 Co 301/2011), nebo byl postaven mimo službu a hrozil mu výrazně přísnější trest odnětí svobody (sp. zn. 23 Co 403/2010 a sp. zn. 22 Co 12/2012). Poslední z odkazovaných rozsudků byl pak Nejvyšším soudem zrušen právě z důvodu absence srovnání s obdobnými případy (sp. zn. 69 Co 302/2016).
37. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
38. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu