Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky doc. Ing. Jaroslavy Rajchlové, Ph.D., zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, sídlem Bezručova 1896/90, Mikulov, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. června 2024 č. j. 6 C 267/2019-158, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, a Ing. Jaromíra Sasínka, Ing. Pavla Svobody, MVDr. Eriky Svobodové, RNDr. Jana Votavy, RNDr. Aleny Votavové a Stanislavy Nedbálkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl (ve věci stěžovatelky proti vedlejším účastníkům o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy), že věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 C 267/2019 a 6 C 219/2021, 6 C 220/2021, 6 C 221/2021, 6 C 222/2021, 6 C 223/2021 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. 6 C 267/2019. Uvedené usnesení neobsahuje odůvodnění [viz § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že procesní postup soudu nesmí podstatně znevýhodnit jednu procesní stranu tím, že by ji fakticky dostal do důkazní nouze. Takový postup soudu by neodpovídal požadavku na nestrannost soudů ani základnímu úkolu civilních soudů chránit soukromá práva a oprávněné zájmy jednotlivců. Projednává-li soud občanskoprávní spory mezi různými účastníky, které jsou po skutkové i právní stránce obdobné a tato řízení spojí, aniž by zohlednil individuální okolnosti sporů a z nich plynoucí hrozící zásah do základního práva účastníka řízení, poruší právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. V předmětném řízení o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti jde o velmi závažná tvrzení, mj. též o tom, že stěžovatelka měla nabídnout úplatek, tato tvrzení byla navíc zveřejněna ve snaze poškodit stěžovatelku v nadcházejících komunálních volbách. Takové výroky přitom jsou podle stěžovatelky způsobilé významným způsobem zasáhnout do práva na ochranu osobnosti a soukromí. Dojde-li ke sloučení řízení do jednoho, nebude již možno kteréhokoli z vedlejších účastníků vyslechnout v pozici svědka, tedy v pozici, kdy je současně poučen o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Současně nebude možno se ani domoci toho, aby kterýkoli z vedlejších účastníků byl vyslechnut, neboť účastnický výslech lze provést pouze se souhlasem účastníka. Vzhledem k tomu, že účastník s vlastním výslechem souhlasit nemusí, přičemž právě tyto výslechy jsou jedinými důkazními prostředky, kterými stěžovatelka v pozici žalobkyně může prokázat svá skutková tvrzení obsažená v žalobě a ve svých následujících podáních, je evidentní, že spojením řízení do jediného ji soud dostane do situace, kdy bude v důkazní nouzi.
5. Postupem okresního soudu, který všechna vedená řízení spojil do jediného a tím z potenciálního okruhu svědků udělal účastníky řízení, k ochraně práv stěžovatelky nemůže dojít. Podle stěžovatelky je tímto krokem zřejmě sledováno naplnění zásady ekonomie řízení, avšak tato zásada nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv a oprávněných zájmů jednotlivců. Stěžovatelka dovozuje, že napadeným rozhodnutím okresního soudu byla postavena do bezvýchodné situace, kdy neučiní-li zpětvzetí žaloby vůči některým z vedlejších účastníků, dostane se do důkazní nouze a její žaloba bude ve vztahu ke všem vedlejším účastníkům neúspěšná, neboť kromě výslechu vedlejších účastníků neexistují jiné důkazní prostředky, které by mohly podstatné skutečnosti objasnit, aby byl prokázán skutkový stav tvrzený v žalobě. Současně učiní-li stěžovatelka zpětvzetí žaloby vůči některým z vedlejších účastníků, bude sankcionována uložením povinnosti k náhradě nákladů zastavených řízení. Právě takový stav zapříčinilo napadené usnesení okresního soudu.
6. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím.
10. Ústavní stížností se lze proto domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, č. 124/2013 Sb.) či usnesení ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 2153/19 ].
12. O takovou výjimku však v nyní posuzované věci, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení okresního soudu, kterým bylo podle § 112 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o spojení věcí vedených u tohoto soudu ke společnému řízení, nejde. Napadené usnesení okresního soudu je ve smyslu výše uvedeného právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko úprava vedení řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno, a proto věc stěžovatelky není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím. Uvedené rozhodnutí okresního soudu proto nelze vzhledem k výše uvedenému a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje. Jde o rozhodnutí procesní povahy, kdy případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto v minulosti opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o spojení věcí ke společnému řízení je procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení. Proti takovému rozhodnutí není přípustné odvolání [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a takové rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o spojení věcí ke společnému řízení proto není již ze své podstaty v obecné rovině s to zasáhnout do ústavně chráněných základních práv účastníků řízení (srov. např. usnesení ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2807/22 , ze dne 4. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 481/22 či ze dne 1. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 3387/20 ). Ústavní soud neshledává důvod se od těchto již dříve vyslovených závěrů v nyní posuzované věci odchylovat.
13. Zásah do práv, jenž stěžovatelka tvrdí, je nyní pouze hypotetický a vychází z toho, co se může stát, až okresní soud bude provádět dokazování, resp. co by se mohlo stát v případě, že by okresní soud v dané situaci rozhodl meritorně. Podstatné je že okresní soud v předmětné věci postupoval v souladu s § 112 odst. 1 o. s. ř., když v zájmu hospodárnosti řízení spojil ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí, přičemž všechna tato řízení byla zahájena z podnětu téže žalobkyně, nyní stěžovatelky. Pro úplnost lze poukázat na § 112 odst. 2 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení.
14. Podstata nyní posuzované ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem měl okresní soud v předmětném řízení postupovat. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup obecného soudu, jenž je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví (navíc by byl vzhledem k tomu, že proti napadenému usnesení není odvolání přípustné, jedinou takovou přezkumnou instancí), což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Po té, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby uplatnila opravné prostředky proti meritornímu rozhodnutí okresního soudu a po jejich vyčerpání podala případně i novou ústavní stížnost, nebude-li s výsledkem řízení před obecnými soudy spokojena.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2024
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj