Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. L. D.
2. M. D., 3. A. D. a 4. R. D., jako nezletilého zastoupeného stěžovatelem č. 2, všech zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 2985/2020-769, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019 č. j. 53 Co 244/2019-600 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2019 č. j. 23 C 80/2017-523, spolu s návrhem na zrušení sloupce 4) řádku 3, tabulky č. 1 části A přílohy 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění nařízení vlády č. 241/2018 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
7. Dále Ústavní soud přistoupil k posouzení samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž případná protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod.
8. Právní úprava odpovědnosti státu za škody vychází z Listiny, která v čl. 36 odst. 2 zaručuje právo osob na procesní prostředek, který umožní soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci, a v čl. 36 odst. 3 pak výslovně stanoví právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje na zvláštní zákon, který podmínky i podrobnosti těchto práv blíže konkretizuje.
9. Ústavní soud mj. ve svém nálezu
sp. zn. II. ÚS 3005/14
ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) konstatoval, že z hlediska charakteru odpovědnosti vychází zákon č. 82/1998 Sb. z objektivní odpovědnosti státu, jíž se nelze zprostit (§ 2). Jedná se o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit. Pro vznik této odpovědnosti se předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: 1. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
10. Ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. rozlišují mezi odpovědností za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (§ 5, 7, 13 a související ustanovení). V ústavní stížnosti stěžovatelé formulovali okruhy argumentů, proč mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu orgánů veřejné moci. Postupu NS stěžovatelé zejména vytýkali, že posouzení, zda byly splněny podmínky pro aplikaci institutu tzv. staré hlukové zátěže, hodnotil jako otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, která nemůže založit přípustnost dovolání. Také nižším soudům stěžovatelé vytýkali, že se nezabývaly otázkou, zda byly dány důvody pro použití institutu staré hlukové zátěže. K tomu ještě přičítali nesprávnost posouzení naplnění podmínek nároku na náhradu nemajetkové újmy. Konkrétně šlo o to, zda se případný nezákonný postup KHS a MZ projevil v obsahu vydaných rozhodnutí, zda působením hluku mohli dojít ke vzniku nemajetkové újmy a zda byly nároku stěžovatelů promlčeny.
11. Již závěry NS byly ve vztahu k naplňování podmínek stanovených v hlukových výjimkách zcela správné a nemohou zakládat rozpor s ústavním pořádkem, jakkoli lze připustit, že v důsledku vystavení nadměrnému hluku mohou případné následky představovat nemajetkovou újmu. Co se týče zhodnocení skutkových okolností, tedy zda úroveň hluku v bydlišti stěžovatelů odpovídala úrovni, při které je možné uplatnit institut tzv. staré hlukové zátěže, souhlasí Ústavní se závěrem Nejvyššího soudu, že jde o otázku skutkovou, která nezakládá přípustnost dovolání. Zároveň Ústavní soud podotýká, že si je vědom složitosti prokazování, že např. dřívější úroveň hluku lze dnes prokazovat jen poměrně složitě, navíc ve srovnání standardů dřívějších a dnes aplikovaných. I z tohoto pohledu považuje Ústavní soud rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů nižšími soudy za přijatelné a postačující k závěru, že stanovené podmínky naplněny byly.
12. Shrnutí faktů rozhodných pro uzavření věci musí reagovat též na skutečnost, že vládní nařízení č. 272/2011 Sb. bylo v mezidobí novelizováno včetně příloh, a to dalším nařízením č. 433/2022 Sb., byť s nabytím účinnosti od 1. 7. 2023 (srov. § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudy a aplikační situaci z něj plynoucí). Bez významu není ani skutečnost, že Nejvyšší soud v mezidobí kasačním rozsudkem ze dne 10. 8. 2022 č. j. 30 Cdo 1339/2022-133 otevřel alternativu aktivní věcné legitimace žalobců (dvou ze stěžovatelů) v intencích § 7 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž se tak stalo v řízení, vedeném souběžně z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí za okolností skutkově srovnatelných.
13. Ze shora uvedených důvodů odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné jak ústavní stížnost samotnou, tak i akcesorický derogační návrh, jenž ostatně sdílí její osud (§ 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu