Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. J., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 To 12/2025-968 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2025 č. j. 50 T 9/2005-955, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl podle § 350m zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na rozhodnutí o tom, že je výkon trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 50 T 9/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 4 To 65/2006, promlčen.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že výkon trestu stěžovatele nebyl promlčen, neboť do promlčecí doby nelze započítávat dobu, kdy se stěžovatel zdržoval v cizině, tedy období nejméně od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2019.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že právní závěr rozhodujících soudů o stavění promlčecí doby od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2019 z důvodu jeho zdržování se v cizině nebyl učiněn na základě dostatečného množství relevantních důkazů tak, aby o něm neexistovaly důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy podle něj neučinily nepochybný závěr o tom, v jakém konkrétním časovém úseku a ve které konkrétní zemi se měl zdržovat. Rovněž nebylo prokázáno, že by platil či měl dluh na zdravotním pojištění v nějaké jiné zemi, což podle jeho přesvědčení svědčí o tom, že musel pobývat v České republice.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výpověď E. V. v procesním postavení obžalované ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, resp. protokol o její výpovědi, nelze považovat za procesně použitelný důkaz v nyní posuzované věci, neboť jmenovaná, coby obžalovaná, mohla vypovídat nepravdivě. Soudy se ani nepokusily E. V. předvolat a vyslechnout jako svědkyni. Nemůže podle něj obstát argumentace vrchního soudu, že nebylo možné konat opětovně neveřejné zasedání. Je toho mínění, že obecně to možné je, a nehodlá-li tak soud postupovat, musí to náležitě odůvodnit, což se v dané věci nestalo. Neměl možnost vyjádřit se ke všem zajištěným důkazům, zejména k výslechu E. V. Tím podle něj došlo ke zkrácení jeho práv.
6. Závěrem stěžovatel označuje za nevhodné, aby o promlčení výkonu trestu rozhodoval soud, který rozhodoval v meritu věci v prvním stupni. Navíc trest, který by měl podle obecných soudů vykonat, nelze považovat za účelný. Výkon trestu se v jeho případě stává pouze holou represí, proto by neměl být vykonán. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2748/23 , usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2699/08 , usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1689/19 aj.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Současně žádá o projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly.
10. Stěžovatel dobrovolně nenastoupil k výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, výzvu k nástupu do výkonu trestu se mu nepodařilo doručit, proto byl vydán dne 8. 1. 2007 příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož nebylo zjištěno místo jeho pobytu, vydal dne 1. 3. 2011 krajský soud na stěžovatele jednak evropský zatýkací rozkaz, jednak mezinárodní zatýkací rozkaz.
11. Namítá-li stěžovatel, že v průběhu řízení nebyl učiněn jednoznačný skutkový závěr o tom, v jakém konkrétním časovém úseku a ve které konkrétní zemi se zdržoval, z odůvodnění napadených rozhodnutí se jednoznačně podává, že prokazatelně pobýval nejčastěji ve Švýcarsku, ale nejsou vyloučeny ani jiné země, a to od okamžiku přerušení promlčecí doby dne 1. 3. 2011 (vydáním evropského zatýkacího rozkazu a mezinárodního zatýkacího rozkazu) nejméně do 31. 3. 2019. Vrchní soud správně zdůraznil, že § 94 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nevyžaduje specifikaci konkrétní země, v níž se odsouzený zdržoval, ale hovoří toliko o cizině, kterou se míní jakýkoliv stát odlišný od České republiky.
12. Jde-li o protokol o výpovědi E. V. v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, obecné soudy neměly žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi jmenované ve vztahu k pobytu stěžovatele ve Švýcarsku, neboť výpověď E. V. v tomto směru nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími v řízení provedenými důkazy, v neposlední řadě i výpovědí samotného stěžovatele. E. V. při výpovědi mimo jiné uvedla, že stěžovatel žil v předmětné době ve Švýcarsku, že tam za ním jezdila a že do České republiky přestal jezdit po zahájení jeho trestního stíhání. Krajský soud si za účelem prokázání pobytu stěžovatele v zahraničí opatřil celou řadu důkazů, které jsou popsány v odůvodnění jeho usnesení (kromě výše uvedeného protokolu o výpovědi E. V. rovněž vyjádření zdravotních pojišťoven, Územní správy sociálního zabezpečení, policejního orgánu aj.). Sám stěžovatel se v insolvenčním řízení v reakci na pohledávku přihlášenou Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra České republiky vyjádřil tak, že od roku 2007 nepobývá v České republice (viz sdělení dlužníka - popření pohledávky ze dne 21. 6. 2021). Obdobně svědčí o pobytu stěžovatele v cizině také sdělení insolvenčního správce ze dne 7. 10. 2021 a darovací smlouva ze dne 26. 1. 2022. Podle učiněných skutkových zjištění stěžovatel nebyl v České republice oficiálně zaměstnán, nebyl veden ani jako osoba samostatně výdělečně činná, od roku 2007 byl veden jako osoba bez zdanitelných příjmů, a to až do konce března 2019, poté začal pobírat starobní důchod. Soudy v tomto směru odkazují na listiny podepisované stěžovatelem v cizině, na zadržení či kontroly stěžovatele ve Švýcarsku, kdy uvádí adresu mimo území České republiky, na skutečnost, že stěžovatele např. při úkonech insolvenčního řízení zastupovala v roce 2021 E. V. Za irelevantní považovaly rozhodující soudy rovněž tvrzení stěžovatele, že po roce 2014 do zahraniční necestoval, neboť neměl platné cestovní doklady. Zdůraznily, že toto jeho tvrzení bylo vyvráceno sdělením Policejního prezidia o tom, že byl v roce 2024 zastaven švýcarskými orgány mimo území České republiky a ve vztahu k těmto se prokazoval padělaným občanským průkazem. Po celé období od počátku promlčecí lhůty nebyla zjištěna žádná faktická ani doručovací adresa stěžovatele na území České republiky ani žádné jiné reálné majetkové, zaměstnanecké či podnikatelské vztahy a vazby. Zjištění o pobytu stěžovatele v cizině tak korespondují s absencí jakýchkoliv poznatků o jeho přítomnosti v České republice v rozhodném období.
13. S ohledem na uvedená zjištění obecných soudů Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat závěry krajského soudu a vrchního soudu o tom, že obhajoba stěžovatele spočívající v tom, že se v době promlčecí doby zdržoval v České republice, byla vyvrácena. Obecné soudy uzavřely, že se na území České republiky nenacházel, respektive do České republiky dojížděl pouze sporadicky na krátké časové úseky, přičemž se vyhýbal kontaktu se státními orgány. Rozhodující soudy řádně a srozumitelně odůvodnily, z jakých příčin došlo k přerušení běhu promlčecí doby a proč tedy výkon trestu není promlčený.
14. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud se dostatečně nevypořádal s jeho žádostí o opětovné konání neveřejného zasedání, ani v tom mu nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu se podává, že neshledal důvody k takovému postupu s konstatováním, že sám stěžovatel ve stížnosti proti usnesení krajského soudu mimo jiné uvedl, že tuto podrobněji odůvodní nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne jejího podání, tj. do 12. 4. 2025 (nutno dodat, že podaná stížnost byla právním zástupcem stěžovatele řádně odůvodněna a vrchní soud se s uplatněnými stížnostními námitkami v odůvodnění napadeného usnesení řádně vypořádal). O podané stížnosti vrchní soud rozhodl dne 30. 4. 2025 v neveřejném zasedání konaném od 9:30 do 10:00 hodin. Stěžovatel téhož dne ve 22:35:59 hod. (tedy až po rozhodnutí vrchního soudu ve věci) zaslal vrchnímu soudu prostřednictvím datové schránky obsáhlé doplnění odůvodnění stížnosti, ke kterému však vrchní soud již nepřihlížel, neboť ho obdržel až po rozhodnutí ve věci, což stěžovateli také sdělil v reakci na jeho žádost o konání opětovného neveřejného zasedání s tím, že neshledal žádné důvody, které by jakkoliv odůvodňovaly opakování neveřejného zasedání. V takovém postupu vrchního soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
15. Konečně Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že uložený trest již nelze považovat za účelný. Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327) Ústavní soud shledal za nepřípustné, aby orgány Policie České republiky, jejichž primárním úkolem je ochrana společnosti před pachateli trestných činů, nebyly schopny v průběhu jedenácti let dodat odsouzeného k výkonu trestu, pokud se tento vyskytoval na území České republiky. Ústavní soud zdůraznil, že elementární povinností policie je konat takovým způsobem a v takové intenzitě, aby její činnost byla efektivní. V nyní posuzovaném případě však nebylo v moci příslušných orgánů činných v trestním řízení dodání stěžovatele k výkonu trestu, neboť stěžovatel se úmyslně zdržoval v cizině s cílem vyhnout se trestnímu stíhání a výkonu trestu. Desetiletá promlčecí doba začala běžet dnem právní moci odsuzujícího rozsudku, tedy dne 21. 11. 2006. Její běh byl přerušen nejprve vydáním příkazu k dodání do výkonu trestu dne 8. 1. 2007, poté vydáním evropského zatýkacího rozkazu a mezinárodního zatýkacího rozkazu dne 1. 3. 2011.
16. Promlčení výkonu trestu má mimo jiné za účel, aby se trest nestal jen "holou represí postrádající přínos jak pro odsouzeného, tak i pro společnost samotnou" (srov. stěžovatelem odkazované nálezy sp. zn. IV. ÚS 144/05 a sp. zn. II. ÚS 1511/18 ), i proto úkon způsobující přerušení promlčecí doby nesmí být pouhým formálním úkonem (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2699/08 či již zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 1511/18 ). Požaduje-li však soud od policejního orgánu faktické kroky, které mají zajistit naplnění příkazu, případně sám iniciuje policejní orgán k takovým postupům, a policejní orgán je, byť neúspěšně, realizuje, lze i takové urgence považovat za opatření soudu směřující k výkonu trestu ve smyslu § 94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. Tpjn 30/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012 pod č. 2).
17. V dané věci se z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu podává, že tento soud činil mnohá opatření, kterými se snažil zajistit, aby stěžovatel vykonal trest odnětí svobody. Prokazatelně se snažil činit úkony směřující k provedení faktických kroků vztahujících se přímo k osobě stěžovatele, které nebyly činěny pouze formálně. Zmíněné úkony jako celek samy o sobě obstojí jako opatření směřující k výkonu trestu, v důsledku kterých bylo přerušeno promlčení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1689/19 ).
18. Je zřejmé, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů prvek individuální prevence i prvek generální prevence oslabují. To obzvláště, bylo-li by posuzované jednání stěžovatele v jeho životě jistým excesem, který by se vymykal jinak řádnému způsobu života. V případě stěžovatele však bylo zdůrazněno, že se trestnímu stíhání i výkonu uloženého trestu odnětí svobody úmyslně vyhýbal dlouhodobým pobytem v cizině. Na jeho jednání proto obecné soudy správně pohlížely jako na jednání jednoznačně směřující ke zmaření výkonu trestu. Nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že v mezidobí vedl řádný život, neboť dlouhodobé vyhýbání se výkonu trestu nelze označit za vedení řádného života, naopak jde o společensky nežádoucí jednání prokazující nedostatek respektu stěžovatele k zákonům, podrývající právní jistotu a autoritu právních norem. Kdyby takového jednání bylo tolerováno, byl by tím také dáván návod ostatním odsouzeným, jak mařit výkon trestu. Za tohoto stavu je třeba trvat na výkonu trestu, jelikož jeho účel, zejména tedy vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti, nebyl dosud naplněn (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2699/08 ).
19. Irelevantní je pak z hlediska zákonné právní úpravy námitka stěžovatele, že považuje za nevhodné, aby o promlčení výkonu trestu rozhodoval soud, který rozhodoval v meritu věci v prvním stupni.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o naléhavosti věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu