Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, právně zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021 č. j. 47 To 178/2021-148 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2021 č. j. 0 Nt 18007/2021-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je trestně stíhán na základě usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality, pracoviště Opava, č. j. KRPT-274839-264/TČ-2019-070082 ze dne 24. 11. 2020, a to pro jednání právně kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný společným jednáním dle § 23 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že podle § 71 odst. 1 písm. a) trestního řádu a § 71a trestního řádu a contrario se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, když nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib daný obviněným nepřijímá. Podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nabídka dohledu probačním úředníkem nad osobou obviněného nepřijímá. Podle § 73a odst. 1 trestního řádu se nabídka peněžité záruky, daná obviněným ve výši 5 000 000 Kč, nepřijímá.
3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2020 č. j. 0 Nt 16168/2020-83 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu; tato byla započtena ode dne 24. 11. 2020 v 6:30 hodin, kdy byl stěžovatel fakticky omezen na svobodě. Usnesení nabylo právní moci dne 14. 1. 2021 poté, co byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2021 č. j. 47 To 130/2020-151 stížnost do citovaného usnesení zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění nyní napadeného usnesení soud prvního stupně konstatoval, že osobní poměry stěžovatele se od doby posledního rozhodnutí v otázce vazby nijak nezměnily.
Nadále trvají důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, přičemž nenastala žádná okolnost, která by tyto vazební důvody oslabovala. Nelze nevidět, že stěžovatel se dlouhodobě dopouštěl rozsáhlé daňové trestné činnosti, kdy, jak vyplývá z výsledků pokračujícího dokazování, jeho odpovědnost za jednání společnosti A, byla potvrzena jak svědecky, tak i spoluobviněnými v jejich výpovědi ze dne 18. 12. 2020. V ní obě popsaly své zapojení do vytýkaného jednání, popsaly svou činnost ve firmě A, způsob fungování firmy, oběh dokladů, kým a kam byly nošeny, připustily, že byly vystavovány faktury na pokyn stěžovatele.
Z jejich výpovědi je tak možno dovodit důvodné podezření z organizování citované trestné činnosti právě stěžovatelem ve vztahu k firmám uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odstavec 1 trestního řádu. Uvedené skutečnosti jsou pak podporovány důkazy postupně zajišťovanými v průběhu šetření probíhající analýzou zajištěné počítačové techniky společnosti A, kdy z uvedeného mimo jiné plyne, že fakturačních řetězců, v nichž docházelo ke "klonování faktur", založil stěžovatel více, kdy po společnosti A, převzaly uvedenou činnost společnosti B a C.
Tento přechod na uvedené společnosti svědčí o tom, že ani po daňové kontrole k přerušení trestné činnosti nedošlo. Námitka stěžovatele ke zjištěním finančního úřadu, že o ničem nevěděl, je tak podle soudu zcela nevěrohodná a účelová, odporující zjištěným faktům, a jeho návrhy finančnímu úřadu, které ve vazebním zasedání znovu opakoval a doplnil listinnými důkazy (návrhy na povolení splácení vyčísleného dluhu), jsou jednak jeho snahou zmírnit dopad protiprávního jednání a jednak snahou zajistit si pokračování v podnikání a tímto v jeho průběhu mít možnost splácet dluh.
4. Pokud se týče samotných vazebních důvodů, pak s odkazem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že byť se jedná o osobu doposud soudně netrestanou, pak vzhledem k povaze a závažnosti jeho dlouhodobého, rozsáhlého a sofistikovaného protiprávního jednání v rámci nelegálních daňových optimalizací, kdy výše škody, jež měla být vytýkaným jednáním způsobena, byla dosud vyčíslena na částku minimálně 86 623 374 Kč, hrozí stěžovateli v případě uznání vinny uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Nadále tak trvá důvodná obava, že ve snaze vyhnout se dalšímu trestnímu stíhání a případnému trestnímu postihu, by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat útěkem mimo území České republiky, či skrýváním. V tomto směru na uvedené skutečnosti nic neoslabuje tvrzení stěžovatele, že vlivem vypořádání společného jmění manželů (o čemž předložil notářský zápis), veškeré nemovitosti mimo území České republiky, tedy v Itálii a Španělsku, připadly jeho manželce. Je zřejmé, že osobní majetek, který převedl na další subjekty, zejména na rodinné příslušníky, je v jeho prospěch řádně ošetřen, když na řadě nemovitostí má ve svůj prospěch zřízena různá omezení vlastnického práva (věcné břemeno užívání, či zákaz zcizení), což se týká majetku spravovaného jeho dcerou, která se v současné době realizuje ve společnosti D, jež převzala základní činnost společnosti A.
Stejně tak je i nadále naplněn důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) trestního řádu, spočívající v obavě, že by v případě ponechání na svobodě mohl stěžovatel pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán, resp. tuto opakovat. Tato obava je dána jednak charakterem dané trestné činnosti a současně délkou doby, po niž byla páchána, tedy po dobu nejméně pěti let. Současně je umocněna skutečností, že tzv. "klonování faktur" přešlo plynule na společnosti B a C, a ani daňová kontrola finančním úřadem, která odhalila daňový podvod, nevedla u stěžovatele k přerušení trestné činnosti.
4. Nabídka peněžité záruky ve výši 5 000 000 Kč, na níž by měly být vyčleněny prostředky (peněžní prostředky a cennosti) policejním orgánem zajištěné při domovní prohlídce jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, postrádá podle soudu jakýkoli smysl a nemůže sloužit jako peněžitá záruka. Mimo to je nabízená peněžitá záruka zcela nepřiměřená rozsahu trestné činnosti a vzniklé majetkové škodě na zkrácené dani, která byla aktuálně vyčíslena v souhrnné výši 86 623 374 Kč, kdy však rozsah trestního stíhání v tuto chvíli není uzavřen. Stejně tak nelze podle názoru soudu využít ani další nabízené náhradní instituty.
5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Ostravě tuto posoudil a rozhodl tak, že formálně zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě a sám znovu rozhodl, to však toliko pro uvedení nesprávného ustanovení ve vztahu k nepřijetí peněžité záruky, když fakticky na obsahu jeho rozhodnutí nic nezměnil. 6.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, v níž rozsáhle cituje z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu v otázkách vazebních, namítá ve vztahu k vazebnímu důvodu možného útěku nebo skrývání se, že pokud by chtěl něco takto nezákonného činit, tak by v období krátce před svým zadržením neodcestoval do zahraničí a ze zahraničí se těsně před svým zadržením nevrátil. Toto jednání stěžovatele je ze strany soudů účelově marginalizováno bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, když právě i tato konkrétní skutečnost zcela jasně hovoří proti závěrům soudu o osobě stěžovatele a možném úmyslu vyhýbat se trestnímu řízení.
K dalšímu závěru obecných soudů ohledně odůvodnění vazebního důvodu již samotnou výší hrozícího trestu stěžovatel uvedl, že samotná objektivní hrozba vysokého trestu bez dalšího nemůže vést k uložení vazby. K dalšímu vazebnímu důvodu stěžovatel uvedl, že pokud by chtěl pokračovat v páchání trestné činnosti, pak by těžko dlouhodobě poskytoval správci daně a insolvenčnímu správci nadstandardní součinnost. Pokud jsou v trestním spise poznatky o jakékoliv páchané trestné činnosti, tak sama obhajoba o těchto skutečnostech již před rokem a půl sama informovala správce daně a v průběhu následné doby a návazné činnosti insolvenčního správce bylo zjištěno, že v obchodní a účetní dokumentaci, kterou má insolvenční správce k dispozici, byly zjištěny padělky listin a podpisů stěžovatele, padělky razítek společnosti A, a tyto zjištění jsou na podnět insolvenčního správce předmětem prověřování policie.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
10. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli.
Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
11. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 trestního řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci.
Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28.
10. 2010 č. 20157/05, §§ 62 a 66).
12. Okresní soud v Ostravě v napadeném usnesení dovodil, že nadále trvají vazební důvody útěkový a předstižný, což řádně odůvodnil.
Stížnostní soud pak po přezkoumání tohoto usnesení shledal, že až na malý formální nedostatek je usnesení soudu prvního stupně akceptovatelné.
13. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení, útěkový důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu byl shledán na základě konkrétně hrozícího vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody (5 až 10 let), jakož i vztahem stěžovatele k nemovitostem v zahraničí, i když formálně převedeným na jiné vlastníky (zejména manželku), což dle vazebního soudu vzbuzuje obavu, že by stěžovatel při stíhání na svobodě mohl utéci, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Dcera stěžovatele podniká ve Španělsku, což uvedenou obavu ještě zvyšuje.
Ústavnímu soudu nijak nepřísluší hodnocení těchto skutečností, dokládajících existenci vazebního důvodu, přehodnocovat. Zároveň Ústavní soud poukazuje na to, že pro vzetí do vazby postačí existence alespoň jednoho ze tří vazebních důvodů dle § 67 trestního řádu, a již ohledně prvního, útěkového důvodu, konstatuje, že veškeré okolnosti, na základě kterých byl tento důvod vazebním soudem shledán, byly stěžovateli a obhajobě při rozhodování o vzetí do vazby i při rozhodování následných, dostatečně známy, a byl jim dán prostor se k nim vyjádřit s plným šetřením práva na obhajobu a principu kontradiktornosti rozhodování, jak se má uplatnit v předsoudním stadiu trestního řízení.
14. Ani u vyvozování dalšího vazebního důvodu Ústavní soud neshledal pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by mělo za následek vydání rozhodnutí porušujícího základní práva stěžovatele. Předstižný vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu, dle kterého smí být do vazby vzat obviněný "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že bude opakovat trestnou činnost pro níž je stíhán...", byl dovozen z popisu stíhané trestné činnosti, jak jej měl stěžovatel předem k dispozici, jakož i z jeho činnosti po zjištění protiprávního jednání.
Jak uvedly soudy v napadených usneseních, ani daňová kontrola, která odhalila nezákonné jednání, stěžovatele od přerušení tohoto jednání neodradila. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není v jeho kompetenci tyto důvody přehodnocovat. Dospěl k závěru, že stěžejní informace, okolnosti a skutečnosti, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby, měl stěžovatel předem k dispozici a v průběhu vazebního zasedání dostal prostor se k nim vyjádřit, vyvracet je a poukazovat na skutečnosti ve svůj prospěch.
Byly tak zachovány požadavky pro ústavně konformní řízení vedoucí k rozhodnutí o vzetí do vazby. Jak judikatura Ústavního soudu, tak judikatura ESLP vychází z principu postupného zpřísňování podmínek pro uskutečňování rozhodnutí ohledně vazby obviněného; mírnější standard se uplatní při rozhodování o vzetí do vazby, přísnější při soudním přezkumu zákonnosti a důvodnosti trvající vazby, kde je již plně akcentován požadavek kontradiktornosti, jak je artikulován v rozhodnutích ESLP k čl. 5 odst. 4 Úmluvy (rozsudek ESLP ve věci Garcia Alva v.
Německo č. 23541/94 ze dne 13. 2. 2001), a ještě přísnější při posuzování tzv. dlouhotrvající vazby (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 ; N 217/71 SbNU 545). V souhrnu má však v dané věci Ústavní soud za to, že při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byly všechny požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu k čl. 8 odst. 3 Listiny, jakož i judikatury ESLP k čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy dodrženy.
15. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečné; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání, a to včetně ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 578/21
. 16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu