Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL. M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2025 č. j. 100 Co 223/2024-549, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé D. V., nezletilé E. V. a D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 17. 6. 2024 č. j. 30 P 228/2020-437 Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") nahradil souhlas třetího vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s přestupem první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice - nezletilých dcer (dále též jen "nezletilé") od školního roku 2024/2025 na Základní školu E., (výrok I.). Řízení o návrhu stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") na nahrazení souhlasu otce s přestupem nezletilého syna od školního roku 2024/2025 na Základní školu P., zastavil (výrok II.). Dále zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky s přestupem nezletilého syna a obou nezletilých dcer od školního roku 2024/2025 na Základní školu V. (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že návrh matky na nahrazení souhlasu otce s docházkou nezletilých dcer od školního roku 2024/2025 do Základní školy E., eventuálně návrh na nahrazení souhlasu otce s individuálním vzdělávacím programem Základní a Mateřské školy Ch., prostřednictvím společnosti Základní škola E. zamítl (výrok I.). Výrokem II. rozsudek okresního soudu změnil ve výroku III. tak, že nahradil souhlas matky s přestupem nezletilých dcer do Základní školy V. od školního roku 2025/2026. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že krajský soud při posuzování nejlepšího zájmu nezletilých dcer podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédl k jejich právu zúčastnit se řízení v jejich věci, sdělit své stanovisko a být slyšeny v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud neprovedl s nezletilými žádný pohovor, ačkoliv jim v době rozhodování bylo více než osm let, a byly tak schopny se samy vyjádřit, jak si přejí být dále vzdělávány. S ohledem na skutečnost, že v době rozhodování krajského soudu již nezletilé do Základní školy E. (byť individuálně vzdělávány) docházely delší dobu, mohly se vyjádřit k okolnostem vzdělávání.
6. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud, aniž by o tom účastníky řízení předem informoval, se zaměřil na zjišťování finanční náročnosti vzdělávání k porovnání kvality výuky, aniž by si obstaral důkazní oporu. Stěžovatelce tím bylo znemožněno obhájit svoji volbu vzdělávání nezletilých a vyvrátit tak úvahy krajského soudu o neaprobovaném pedagogickém sboru či nestrannosti vzdělávacího zařízení. Stejně tak by stěžovatelka detailněji obhájila kvalitu výuky, která je z jejího pohledu pro nezletilé lepší i vzhledem ke způsobu výuky cizích jazyků oproti Základní škole V. P. Podle stěžovatelky lze na předmětnou věc přiměřeně aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 [(N 73/89 SbNU 121); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Stěžovatelka dále uvádí, že nezletilé jsou od školního roku 2023 vzdělávány formou individuálního vzdělávání žáka, od února 2024 je jejich individuální vzdělávání organizováno Základní školou E. Podle napadeného rozhodnutí by nezletilé měly od 1. 9. 2025 nastoupit do Základní školy V. Nezletilé však nikdy nebyly vzdělávány jinak, než formou individuálního vzdělávání žáka. Stěžovatelka je toho názoru, že výkonem napadeného rozhodnutí hrozí nezletilým závažná újma na jejich právech, která může být způsobena změnou školního zařízení. Nezletilé jsou zvyklé na jiný způsob vzdělávání. Jsou zvyklé na kolektiv Základní školy E a mají v něm oproti Základní škole V. své kamarády a blízký vztah s pedagogy. Systém hodnocení je odlišný a pro nezletilé dosud neznámý. Nezletilé jsou vzdělávány v menším kolektivu dětí, čímž jsou vedeny ke vzájemné pomoci. Přestup může v nezletilých vyvolat pocit nejistoty a zpřetrhání kamarádských vazeb s kolektivem Základní školy E, zejména v případě, že by stížnost stěžovatelky byla úspěšná. Podle stěžovatelky je za daných okolností v nejlepším zájmu nezletilých dcer, aby do rozhodnutí Ústavního soudu zůstaly v Základní škole E., tedy aby byly nadále vzdělávány formou individuálního vzdělávání žáka. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. K přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29].
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o soudem zvoleném způsobu vzdělávání, resp. ohledně volby školy, kterou by měly obě nezletilé dcery od školního roku 2025/2026 navštěvovat.
13. Krajský soud v předmětné věci vyšel především ze zjištění, že společnost Základní škola E. nesplnila doposud podmínky pro zápis Základní školy E. do školského rejstříku, a tedy podmínky pro zahájení své činnosti. Protože v době rozhodování soudu nebylo jisté, zda tato škola skutečně nejpozději k 1. 9. 2025 svoji činnost zahájí, nemohl krajský soud rozhodnout, že se nezletilé budou v této škole vzdělávat. Krajský soud v této souvislosti přiléhavě připomněl, že rozhodnutí o zápisu školy do školského rejstříku bylo již v minulosti vydáno, s ohledem na nesplnění podmínek pro zahájení činnosti však pozbylo účinnosti. Z uvedeného vyplývá, že splnění podmínek není pouhou formalitou, a jistota zahájení činnosti Základní školy E. od září 2025 není dána, zvláště za situace, kdy ani v době rozhodování krajského soudu podmínky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy společností Základní škola E. nebyly doposud splněny.
14. Krajský soud nepovažoval za vhodné zachovat nezletilým individuální formu vzdělávání v Základní a mateřské škole Ch., tak jak to bylo nastaveno počínaje dnem 1. 9. 2023, a nahradit souhlas otce s realizací této individuální formy vzdělávání prostřednictvím společnosti Základní škola E. v zařízení označovaném jako Základní škola E. Krajský soud vysvětlil, že tuto formu vzdělávání nelze hodnotit jako formu, která by pro nezletilé měla zvláštní přínos či lépe odpovídala jejich osobnostnímu nastavení a psychickým či fyzickým mantinelům.
Obě nezletilé jsou zdravé, nebyly u nich diagnostikovány žádné poruchy učení, poruchy pozornosti apod. a není důvod se domnívat, že benevolentnější a individuálnější přístup soukromé školy k jejich vzdělávání je pro ně nezbytný, resp. vhodnější. S ohledem na skutečnost, že matkou zvolená škola je školou soukromou, fakticky fungující jen velmi krátce, zajišťující výuku dětí jen zčásti aprobovanými pedagogy, vykazující alternativní až neprofesionální přístup k zajišťování akcí pro děti, považoval krajský soud tuto formu vzdělávání jako méně vhodnou než volbu vzdělávání ve státní, nebo i soukromé, avšak zavedené škole, s vybudovaným stabilním pedagogickým sborem a předvídatelným přístupem k výuce i zajištění školních akcí.
Při možnosti volby mezi variantami předkládanými rodiči pak i s ohledem na zjevnou vyšší finanční náročnost docházky nezletilých do matkou vybrané školy, přetrvávající spory rodičů o hrazení některých plateb i riziko toho, že nezletilé nebudou z finančních důvodů moci využívat všech možností nabízených jim školou, považoval krajský soud za vhodné, aby nezletilé navštěvovaly otcem zvolenou Základní školu V., ve které náklady spojené se školní docházkou jsou významně nižší, než u zařízení zvoleného matkou, a jsou v takové výši, že mohou být bez dalšího rodiči plně hrazeny.
Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že přestupem nezletilých do státní základní školy nedojde k poklesu kvality výuky, ale pouze k určitému "institucionalizování" vzdělávání, kdy školní výuka i školní akce budou mít předem daná pravidla, a také finanční náročnost výuky na státní základní škole bude pro rodiče udržitelnější. Otcem navrhovaná spádová Základní škola V. podle krajského soudu splňuje všechna potřebná kritéria pro poskytnutí kvalitní výuky nezletilým, a to i poměřeno vzdáleností školy od bydliště rodičů, možností dopravy a skutečnosti, že do této školy bude docházet i bratr nezletilých.
Uvedeným řádně a přesvědčivě odůvodněným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nezletilé dcery se v soudním řízení nemohly vyjádřit k volbě školy. Obecně lze konstatovat, že soudy jsou povinny posuzovat veškeré otázky týkající se nezletilých dětí především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při nalézání nejlepšího zájmu dítěte jsou soudy povinny v každém konkrétním případě pečlivě vážit, jak se do něj promítá stanovisko dítěte. Soudy musí vzít v úvahu přání nezletilých, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti, mimo jiné rozumovou a emocionální vyspělost i věk dítěte (nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23 , usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2650/23 a ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2393/23 ).
16. Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je názor nezletilých dětí důležitým vodítkem při rozhodování soudu, nelze vycházet výhradně z něj, ale je třeba věc posuzovat v celkovém kontextu okolností a rodinné situace tak, aby prioritním hlediskem byl zájem dítěte (srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či usnesení ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 2496/17 a další). Nehodlá-li však soud k jednoznačně formulovanému názoru dítěte přihlédnout, je třeba i v tomto směru závěry patřičně odůvodnit [srov. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56) či nález ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1311/24 ].
17. V nyní posuzované věci z dokazování provedeného krajským soudem vyplynulo, že obě nezletilé si přejí zachovat stávající model výuky. Pro rozhodnutí krajského soudu o způsobu vzdělávání nezletilých v předmětné věci však byla podstatná především ta skutečnost, že společnost Základní škola E. doposud nesplnila podmínky pro zápis do školského rejstříku, a tedy ani podmínky pro zahájení své činnosti. V době rozhodování soudu tak nebylo postaveno najisto, že tato škola skutečně nejpozději 1. 9. 2025 svůj provoz zahájí.
18. Namítá-li stěžovatelka, že nebyla seznámena s tím, že krajský soud hodlá posuzovat kvalitu a finanční náročnost individuálního vzdělávání, poukazuje Ústavní soud na to, že právě takové námitky uplatnil otec nezletilých ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Stěžovatelce tedy z obsahu odvolání otce muselo být zřejmé, že těmito otázkami se bude odvolací soud zabývat. Ze spisového materiálu vyplývá, že s odvoláním otce byla stěžovatelka seznámena a také se k němu vyjádřila, a to včetně svého názoru na výuku v Základní škole E. a jejího přínosu pro nezletilé dcery.
19. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 , který se týkal především práva nezletilého být slyšen v soudním řízení, neshledal Ústavní soud v předmětné věci s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti tohoto případu přiléhavým.
20. Poukazuje-li stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech, Ústavní soud k tomu uvádí, že k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného skutkového a právního závěru, aniž by bylo možno uzavřít, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. I v nyní posuzované věci rozhodoval krajský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem této věci.
21. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okolnosti, pro které krajský soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
22. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dcer. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o způsobu vzdělávání nezletilých dcer a volby školy změnil. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých dcer. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V jeho závěrech Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Navíc o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu